Hamlet

Hamlet + Kenneth Brannagh + tuny skvělých herců. To nemohlo dopadnout špatně. Ale zároveň to podle mě mohlo dopadnout lépe, kulisy 19. století mi prostě nesedí a během některých monologů se nemohu zbavit dojmu, že to, co šlo Branaghovi tak skvěle – samozřejmé přetvoření Shakespearova jazyka do jazyka filmu – tady vyznívá jaksi strnule, exhibicionisticky. Ale i tak jsem si ten příběh příběhů užil. Jak jinak... (25.01.2004)

Nevadí mi novátorské pojetí. Vadí mi, když je novátorské pojetí v zajetí starých forem. Kenneth Branagh je jistě shakespearovským hercem a znalcem par excellence, ale tady šlápl naprosto vedle. Z temné hamletovské atmosféry nezůstalo v jeho pojetí ani zblo, zato teatrálnosti tam byla přemíra. Jak civilním se vedle něj jeví Sir Olivier i Mel Gibson. Velká škoda. Jak zajímavé bylo zasadit děj přímo do království dánského a jak zbytečné... (18.11.2015)

pokoril som 4-hodinový film plný staro-anglických výrazov s bláznivou kadenciou slov a musím povedať že som ohromený...vynikajúci herecký koncert, úžasné kostýmy a výprava, prekrásna hudba, cítil som sa ako v divadle, scenár sa veľmi výrazne drží divadelného originálu, prešpikované emóciami...Shakespeare bol génius a Branagh je tiež :) (22.08.2012)

Zpočátku jsem byla pro ****. Postupně mi všechna ta velkolepá pseudorealističtější přeplácanost začala lézt krkem a postavy nudily. Bláznivého Branagha si neumím představit tak, aby to nepůsobilo křečovitě, takže mne nepřekvapilo, že jsem mu předstírané šílenství „nespolkla“. Co mne ale zarazilo byl fakt, že jsem mu nevěřila ani ty vážné pasáže a tíživé vnitřní monology. Snad jen křehká Ofélie zde působí živě. Konečné hodnocení padá „jen“ na „lepší“ dvě hvězdy. Proč? Protože ty čtyři hodiny nespokojenosti jsou ubíjející. (A tak „můj“ Hamlet nadále zůstává tmavovlasým, manoidepresivním cvokem. :) (19.12.2013)

Miluju Shakespearovu tvorbu, převážně jeho tragédie a Hamlet je jedna z mých nejoblíbenějších a co se K. Branaghovi povedlo, to je skutečné veledílo, takhle mistrně převést Hamleta na stříbrné plátno to se jen tak nevidí, emoce byly ždímány až na samý okraj... neskutečně naplňující, dokonalé po všech směrech. Být, nebo nebýt? Tak se musím ptát! Je důstojnější trpělivě snášet kopance, rány, facky osudu, nebo se vrhnout proti moři útrap a rázem všechno skončit? Zemřít, spát! Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce, ukončí všechna trapná trápení lidského těla. Jaké větší přání by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt. Ve spánku snad i snít. Tady to vázne. Jaké sny zjevují se po smrti, když vyvlékli jsme se z tělesných pout? Při tomhle couvnem. Tahle okolnost nám prodlužuje dlouhé přežívání. Protože kdo by strpěl krutost světa, svévoli tyranů a posměch blbců, zhrzenou lásku, nedobytné právo, nadutost úřadů, zavilost malých, s níž ničí všechno, co je přerůstá, kdo by to snášel, kdyby stačilo jen jednou bodnout a mít rázem pokoj? Kdo by dál nesl těžký náklad žití, necítit strach z čehosi po smrti, z neznámých krajů, odkud nikdy nikdo se dosud nevrátil, strach, který nám svazuje ruce a nutí nás žít, jak nechcem, místo vznést se do neznáma? Tak myšlení z nás dělá zbabělce. Vždyť plnokrevné odhodlání dlouhým rozumováním chřadne, ztrácí dech, a co mohlo být útočné a rázné, se najednou jen pomotá a zmate, až z toho není nic. Tiše, jde sem půvabná Ofelie. – Vílo, vzpomeň v modlitbách na mé hříchy. (15.06.2015)