Poslední závod

Musím přiznat, že jsem hercům v tomto případě opravdu nezáviděla a dokonce jsem o ně měla strach. Když došlo na to náhlou a tragickou změnu počasí, tak bylo zima i mě. Moc hezky zde byly ukázány česko-německé vztahy ještě před vypuknutím první světové války. Významná připomínka Emericha Ratha. Ten byl vždycky tak nějak upozaděn a přitom tu sehrál taky svou roli. (03.04.2023)

Krakonoš, lyžníci a střízlivý Kaiser je exekučně nadstandardní, poměrně dobře navoskovanou, jednoduchou a snadno žehlitelnou předělávkou Kožíkových Son of a whore. Takže ani příliš nevadilo, že jako správná Krkonošská pohádka téměř přebírá původní komunistickou propagandu a dělá z obyčejného nezodpovědného, soutěživého kokota, který polonahý v chujavici prostě jen nevěděl, kdy přestat, až vychladil i svého nejlepšího kámoše, málem sportovce století a národního obrozence, co tenkrát mimo záběr natuty trénoval tak, že pravidelně běžkoval do Vratislavic mlátit a ponižovat malého Henleina. (21.08.2022)

V ČR sportovní snímky svoje zastoupení asi moc nemají.  Filmu o běžkáření jsem taky moc neviděl, a nejspíš ani mnoho dalších neuvidím.:D  Tady jde především o příběh tří nezlomných běžkařů: Hunče, Ratha a Vrbaty, jejichž zápal je dovedl až ke hrdinské i když možná naprosto zbytečné smrti.  Jde o velmi silný příběh v syrovém prostředí. Ale i při tom respektu, který musí vyvolat, na mě tohle zpracování zavání možná až moc útržkovitým odtažitým studeným odvyprávěním , kdy emoce ve  mě dokázalo vyvolat teprve finále. Šulc (Hádek) určitě dostal daleko více prostoru než další dva aktéři tragédie. A  ta linka z roku 1953 se i přes mou slabost pro filmové návraty do komunismu mohla klidně vypustit. Navíc mi přišlo, že vykrádá Obsluhoval jsem anglického krále. Možná největším (a zároveň nejsmutnějším) překvapením pro mě je, jak tady  můj oblíbený Kaiser vypadá jako oteklý dědek. Snad ho ještě trochu postaršili, ale po řadě jeho jiných skvělých charakterních už jsem to vidět nepotřeboval, když v něm stále dříma mistrovský komik. Sice jsem se na film nedíval kvůli Kaiserovi, ale když jsem zjistil, že tam bude, těšil jsem se o  to víc. Takže mě trochu zklamal. Takže příšte bych mu (a sobě)  přál lepší vážnější roli nebo zase ještě nějaké pořádné komično. Doporučil bych Klauny, které jsem viděl minulý týden a líbily se mi podstatně víc (včetně Kaiserova výkonu), přičemž jsou sice o devět let starší, ale mají skoro o polovinu méně hodnocení. Smutné.:-( (10.12.2022)

Už dlouho jsem neviděla film takhle bezcílně bloumat - a to navíc film, kde v jedné scéně doslova natahují nápis CÍL. Poslednímu závodu nikdo neodpáře tvůrčí péči a zapálení pro věc, ale až moc tu jde poznat, že nikdo vlastně netuší, jaký/čí příběh se snaží vyprávět. Hančův? Rathův? Krkonoš? Nenávistného sváru místních Němců a Čechů? Nebo že by to snad všechno byla promyšlená metafora pro ztracení se ve sněhové vánici bez kabátu? Kdo ví. (23.03.2022)

Když nad tím tak přemýšlím, tak na úvod musím přiznat, že zas tolik nemusím životopisné filmy, jež, takříkajíc, serou mramor, jinak řečeno: filmy heroizující, mýtotvorné, piedestalující, má rozervaná duše si zkrátka žádá temnějších, či nejjednoznačnějších hrdinů (možná i proto mne letos prozatím z ranku životopisných dramat nejvíce okouzlil Arvéd, naopak kupř. takový Zátopek mě nechal chladným), nicméně Poslední závod si mě však čertvíjakým zázrakem vcelku získal. Už jen skrze „rehabilitaci“ Emericha Ratha (o kterém jsem před zhlédnutím filmu nevěděl zhola nic), resp. jeho vytažení ze zapomnění si film obhájí svou existenci, pan Kaiser (u něhož platí, že čím starší je, tím větší má charisma) – ztvárňující Emericha Ratha v zralém věku – byl velice dobrou volbou. Ještě lepší je pak tento film jakožto zpráva o neklidném 20. století: národností animozity žádající si své oběti, komunistické pronásledování nepohodlných osob, i to byla střední Evropa. Jen škoda, že Hanče (o Vrbatovi ani nemluvě; tomu film takřka nevěnuje pozornost) tenhle – i řemeslně zvládnutý film (viz Český lev za kameru pro Jana Baseta Střítežského) – vykresluje děsně plakátovitě (nadto – přišlo mně – jakožto osobu bez zápalu, a to jak pro lyžování, tak pro českou věc, jako by ho motivovalo pouze vědomí povinnosti). Abych však nekončil negativisticky, nemohu nepominout, že mě Poslední závod vybičovává k tomu, abych si sehnal film Čeňka Duby Synové hor (1956). Lepší vysvědčení, než že chci znát víc detailů ze života průkopníků českého lyžařství (tedy chvalitebně), ode mne asi film dostat nemohl. 70 % (27.03.2023)