Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (100)
V Rusku mají přes stylizovanou poetiku a filozofii Tarkovského, my máme Františka Vláčila, neboť i on má božský dar diváka nutit přemýšlet a klást si otázky nad vším možným. O čem Holubice je? Toť otázka, na níž budu odpověď hledat hodně dlouho, možná měsíce, možná roky. Je to snad pouhý výplod lidské fantazie z režisérovy umělecké duše? Či snad zakomplexované dílo skýtající pod svým povrchem výpovědi o lidské povaze, činech a následných rozhodnutích? Pokusím se přemýšlet, ale bude to zbytečné. Nedovedu vysvětlit podstatu Holubice, s jistotou ale vím, že F. Vláčil byl mimořádná osobnost s nezaměnitelnou režijní formou a právě Holubice je vhodným filmem pro ty, jenž se chtějí nechat unášet na vlnách nenapodobitelného a jedinečného umění. ()
Tak jsem se v rámci studia vrhla na dalšího Vláčila. Neupírám mu osobitost a typickou poetiku, jeho způsoby inscenování apod. Ovšem zase se objevuje můj problém - já a poetické filmy. Neumím to s nimi, ony to neumí se mnou. Filmová báseň Holubice je úžasná svým obrazovým vyjádřením, lyričností, vědomím, že Vláčil ze sebe vymáčkl hodně. Taky na dlouhometrážní debut je to skvělé. Ale... Ani nevím, jak to svoje velké ale rozepsat, prostě já a poetické filmy nejdeme dohromady. Ocením u nich formální stránku, tuším za vším velké poselství, ale úplně docenit je neumím, protože mě zkrátka moc nebaví. 60 dávám také z úcty k Vláčilovi. ()
Moc ta vysoká hodnocení nechápu. Příběh tohohle filmu je děsně banální, když by ho člověk chtěl nějak shrnout. A to i když vezmu v úvahu část s uzdravujícím se chlapcem a jeho rozhodnutí, zda uzdravující se holubici pustit nebo ne. Není to pro mě něco, o čem bych měl přemýšlet ještě kdo ví jak dlouho. Z pohledu příběhu tak film byl pro mě spíš natažená nuda. Pěkné byly spíš zvuky a některé záběry. Režisér tím celkem slušně budoval atmosféru. Člověk byl zvědavý, co se bude dít, jak to asi skončí, a vono se dělo s prominutím celkem hovno. ()
Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ... Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář? Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk ()
Vláčil zde popustil uzdu své fantazie a vytvořil v našich podmínkách nevídaný filmový tvar hraničící s čirou avantgardou. Rovněž po technické stránce opět u nás obrodil formalistickou stránku filmu a rozhodl se vyprávět výhradně obrazem, obsah dialogů ztrácí jakoukoliv váhu, řada z nich je také v cizím jazyce bez titulek. Některé záběry jsou fenomenální, nejvíce mě dostalo vytváření umělcova obrazu na skle a pak nepřeberné množství nápaditých kompozic, bohatě využívající zejména architektonické členitosti domu, v němž se většina děje odehrává. Závěr výborným a průzračně jednoduchým způsobem naplňuje poselství dosažení vzájemné blízkosti všech lidí. Jediný problém který jsem měl byl odtažitý chlad hlavně v první půlce snímku a hlavně v německé linii. Emoce se u mě skutečně nedostavili, jen pocit ušlechtilé myšlenky díla. ()
Galerie (21)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (8)
- Natáčení závěrečné scény, kdy chlapec vypouští holubici, točil kameraman Miroslav Ondříček celý měsíc. Holubi se vždy snesli dolů, jen jednou se podařilo, že holub vylétl vzhůru. Tento záběr byl ve filmu použit. (troufalka)
- V úplném závěru filmu je možné zřetelně spatřit Stalinův pomník, který stál na Letné v letech 1955–1962. (smikyna)
Reklama