Údolí včel

Filozofično na plno. Také ale dusno na plno a především neosobitost, která potlačuje veškeré emoce a jakékoliv pocity, které film má a já je mohl vnímat. Výsledek je takový, že Údolí včel je dokonale a syrově zpodobněný středověk, který jen tak v české kinematografii neuvidíte. A i přesto, že mu chybí emoce, je rozhodně filmem, který nesmíte vynechat, protože Vás přesvědčí o tom, že u nás se dřív točilo cokoliv. A dokázalo to mít úspěch. Tak proč by nemělo dnes? (27.01.2015)

Slovy klasika, my máme Údolí včel, Rusové Andreje Rubleva a Švédové Sedmou pečeť. Celkem názorně tenhle rozskřípaný mýtus kmene Čechů demonstrují stránky Nostalghia, věnované padlým andělům, rozuměje exponátům z řad kanonických vele-režisérů, jejíž autoři zařadili Vláčila velkoryse po bok Kurosawy či Felliniho, byť symbolicky až na konec lajny. Po dvou neuvěřitelně krvavých a krutých nacionalistických válkách je obtížné pochopit, jak může někdo brát takový rousseauovský romantický nacionalismus vážně. V devatenáctém století jej naši předkové, tápající po národní totožnosti, vážně brali, ale dnes? Zdá, že Češi stále nemají jasno v tom, jak se dívat na své dějiny. Byli husité hrdinové nebo „lupičská cháska"? Úpěli jsme za Rakouska nebo jsme se měli dobře? Bordwell dává podobným spekulacím útrum. Když si v Dějinách filmu vytipuje – především z řad proslulých Olympanů, bez výjimky neamerických – osm jakýchsi „super-auteurů“, které pojedná přednostně a nezávisle na kontextu národních kinematografii, jimž přináležejí, o Vláčilovi nikde ani zmínka. O Tarkovském pravda také ne, ale ten nenatočil své nejlepší dílo v 50. a 60. letech vyhlášených časopisem Cahiers du Cinéma za vzestup autorského uměleckého filmu a ke všemu se mu dostalo vrchovatě prostoru v kapitole ohledávající Nové kinematografie a nové směry v Evropě a Sovětském svazu od 70. let. Kdežto o naší národní pýše Vláčilovi nikde ani čárka. Když Masaryk kritizoval dva velké rukopisné podvrhy, s láskou a oddaností přijímané, ze kterých čerpali nejen Alois Jirásek a Mikoláš Aleš, nýbrž i František Palacký a na nichž náš rodící se národ založil své novodobé sebevědomí, známými slovy, že nic není veliké, co není pravdivé, plaval proti proudu. Krátkodobě ho pravicové Národní listy vyobcovaly z národa jako ohavného zrádce, kterého nejspíš neporodila česká matka, ale lítá saň. Ať si to přejeme nebo ne, ať je nám bližší ten či onen moment našich dějin, Vláčil na Bergmana ani Tarkovského neměl. Stál pod nimi. (19.02.2010)

Pro mě nejkrásnější Vláčil a zároveň jeden z nejlepších filmů české kinematografie. Má to hloubku, má to přesah, nesnaží se divákovi podlézat a hlavně je to plné nádherných obrazů, které nejsou prvoplánové a v nichž Vláčil dokáže zobrazit nezobrazitelné... Údolí Včel je prostě záležitost, kterou je třeba vidět. A ne jednou. (28.04.2008)

Zatímco Markéta Lazarová mě nikdy moc neuchvátila, tohle snad díky přehlednějšímu ději a výborně vystiženým charakterům patří do skutečně zlatého fondu naší kinematografie. Zobrazení fanatismu, přesvědčení, že idea vyššího světa může být povýšena nad rozum, život a svědomí. Náboženská víra vede člověka k tomu, aby nehledal zdroj svého jednání sám v sobě, ale aby svým jednáním naplňoval vyšší smysl. problém je, co tím vyšším smyslem má být. Obvykle něco, co zase říkají jiní lidé, že tím smyslem je. Armin byl muž silné víry, které byl ochoten obětovat nejen sebe, ale i druhé. Vyššímu smyslu, který však patřil jen jemu a jen on se postavil svými činy do role soudce o osudu druhých. Co kdyby jeho rozhovor s Ondřejem proběhl nějak takto: Armin: "Moje víra mi říká, že tě mám přivést zpět do Řádu." (ať už by k tomu dodal cokoli - bůh s tebou má jiné úmysly, řád znamená hráz proti bezvěrectví, očistíš svou duši - to je celkem jedno). A Ondřej by mu odpověděl: "Ale já věřím, že bůh chce, abych byl šťastný se ženou na své tvrzi." Kdo pak rozhodne, co chce bůh? Proč tohle věřící nedokážou pochopit, že věřit lze čemukoli a v cokoli a jen a pouze z víry nelze odvodit, která je ta správná hodná následování. A náboženství k víře přidává to, že samo sebe ze své podstaty staví na tu pravou a jedinou víru, která je povolána jiným říkat, co mají a co nemají dělat. Proto jsem já sám nikdy náboženské víře nepřisoudil jakýkoli smysl a neučinil z ní nikdy zdroj motivace svého jednání. Člověk se řídí rozumem a samozřejmě i pocity, ale musí být připraven je vždy podrobit testování, zkoušce ve střetu s realitou, vlastními zkušenostmi a tak dále. Armin ve jménu své víry dokonce zavraždil ženu, protože to odůvodnil vyšším smyslem svého počínání - odvrácení Ondřeje od smilstva a zvířecích pudů ("ti dva tam žijí jako zvěř"), aniž by ve skutečnosti se někdo kromě něj dopouštěl něčeho hanlivého nebo nesprávného. Člověk, který používá rozum, si takový úsudek udělat může, ale věřícímu (jak to vidím ostatně i z některých mírně fanatických komentářů) je takové vlastní rozumové zvážení věci odepřeno. Už jen za tento pohled na způsob myšlení věřícího člověka si film zaslouží maximální hodnocení a to ani nemluvím o zbytku, kameře, výpravě a herectví. Mimochodem, musím říci, že v tomhle filmu se mi Galatíková moc líbila jako žena, nikde jinde jsem jí tak vlastně nevnímal (díky pozdějším rolím ji mám hlavně zařazenou jako matku/tetu, hodnou či zlou, dle role), ale tady z ní tryská taková kombinace osobní síly, důstojnosti i smutku, který ji činí krásnější než jak dokáže jen prostá fyzická krása. (14.05.2007)

Da sa tato filozoficka esej plna symbolov uzit aj ked mi je cela filozoficka a symbolicka vrstva ukradnuta? Rozhodne da. Pretoze je to uzasna ukazka paradnej filmarciny. Vlacil ma (podobne ako Bergman) velmi prekvapivo bavi aj napriek tomu, ze jeho filmom uplne nerozumiem a podobne zalezitosti nie ju mojou salkou kavy 9/10 (09.07.2018)