Údolí včel

Tam, kde mnozí spolukomentátoři vidí "famóznost", "vrchol kinematografie", "dokonalé filmové umění", nebo "filmový zážitek", tam já filmem částečně potěšen i zklamán hledám v komentářích také druhou stranu mince. Nacházím nesmělé zmínky (někomu chybí "bitvy", jiný komentuje "trochu neakční" nebo "naprosto monotóní atmosféra" a např. Boogeyman hodnotící čtyřmi hvězdičkami přímo píše "je to skvělý snímek, ale já se prostě dost nudil"). Snímek je na tuzemské poměry vysoce umělecky natočen (nádherná Uldrichova kamera), středověk je vykreslen velmi důvěryhodně a dost krutě. Téma víry však je pro mnohé diváky nezajímavé a děj lze vyjádřit jedinou větou - dezerce Ondřeje z rytířského řádu zpět ke světskému životu, zatímco jeho souvěrec se ho snaží přimět k návratu do kláštera. Tempo děje je pomalé, film je více psychologický než dramatický a mnohdy nejednoznačný co do pohnutek (jinak výtečně zahraných) hlavních hrdinů. Budu filmovým kacířem a dám intelektuálnímu klenotu české kinematografie jen průměrné hodnocení. A soudě podle pouhých 187 hodnocení na IMDb (k 11.3.09) bude Údolí včel asi pokladem jen v národním měřítku. Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=jw4mu37Riqw (11.03.2009)

Dokonale vyšperkovaný klenot, který nemá snad jedinou stinnou stránku a svoje klady nám servíruje mírou vrchovatou. Začněme odzbrojující geniální hudbou Zdeňka Lišky, kde sborové vokály příjemně navnaďují atmosféru středověku, přes excelentní kameru Františka Uldricha, až po nejvyšší stupínek, brilantní režií génia Františka Vláčila. A samozřejmě, abych nezapoměl, suprové herecké výkony. Charismatický, tehdy začínající Petr Čepek v roli Ondřeje z Vlkova si vás svýma uhrančivýma očima získá a do konce filmu vás nepustí. Výtečný záporák Armin Von Heide je snad nejsilnější herecký výkon Jana Kačera. Z pohledu do tváře Věry Galatíkové alias Lenory na vás sálá tajemství, chlad, zatrpklost, ale i přívětivost. "Údolí včel" podává reálný obraz středověku a prostřednictví černobílé kamery, i přes příběh jasně zakotvený do parného léta, je mrazivý až běda. 100%. (24.03.2006)

Zatímco Markéta Lazarová mě nikdy moc neuchvátila, tohle snad díky přehlednějšímu ději a výborně vystiženým charakterům patří do skutečně zlatého fondu naší kinematografie. Zobrazení fanatismu, přesvědčení, že idea vyššího světa může být povýšena nad rozum, život a svědomí. Náboženská víra vede člověka k tomu, aby nehledal zdroj svého jednání sám v sobě, ale aby svým jednáním naplňoval vyšší smysl. problém je, co tím vyšším smyslem má být. Obvykle něco, co zase říkají jiní lidé, že tím smyslem je. Armin byl muž silné víry, které byl ochoten obětovat nejen sebe, ale i druhé. Vyššímu smyslu, který však patřil jen jemu a jen on se postavil svými činy do role soudce o osudu druhých. Co kdyby jeho rozhovor s Ondřejem proběhl nějak takto: Armin: "Moje víra mi říká, že tě mám přivést zpět do Řádu." (ať už by k tomu dodal cokoli - bůh s tebou má jiné úmysly, řád znamená hráz proti bezvěrectví, očistíš svou duši - to je celkem jedno). A Ondřej by mu odpověděl: "Ale já věřím, že bůh chce, abych byl šťastný se ženou na své tvrzi." Kdo pak rozhodne, co chce bůh? Proč tohle věřící nedokážou pochopit, že věřit lze čemukoli a v cokoli a jen a pouze z víry nelze odvodit, která je ta správná hodná následování. A náboženství k víře přidává to, že samo sebe ze své podstaty staví na tu pravou a jedinou víru, která je povolána jiným říkat, co mají a co nemají dělat. Proto jsem já sám nikdy náboženské víře nepřisoudil jakýkoli smysl a neučinil z ní nikdy zdroj motivace svého jednání. Člověk se řídí rozumem a samozřejmě i pocity, ale musí být připraven je vždy podrobit testování, zkoušce ve střetu s realitou, vlastními zkušenostmi a tak dále. Armin ve jménu své víry dokonce zavraždil ženu, protože to odůvodnil vyšším smyslem svého počínání - odvrácení Ondřeje od smilstva a zvířecích pudů ("ti dva tam žijí jako zvěř"), aniž by ve skutečnosti se někdo kromě něj dopouštěl něčeho hanlivého nebo nesprávného. Člověk, který používá rozum, si takový úsudek udělat může, ale věřícímu (jak to vidím ostatně i z některých mírně fanatických komentářů) je takové vlastní rozumové zvážení věci odepřeno. Už jen za tento pohled na způsob myšlení věřícího člověka si film zaslouží maximální hodnocení a to ani nemluvím o zbytku, kameře, výpravě a herectví. Mimochodem, musím říci, že v tomhle filmu se mi Galatíková moc líbila jako žena, nikde jinde jsem jí tak vlastně nevnímal (díky pozdějším rolím ji mám hlavně zařazenou jako matku/tetu, hodnou či zlou, dle role), ale tady z ní tryská taková kombinace osobní síly, důstojnosti i smutku, který ji činí krásnější než jak dokáže jen prostá fyzická krása. (14.05.2007)

(2x) ,,S nepřáteli můžeš cítit, ale nesmíš odpouštět bratřím, kteří zradili..." Nadčasový příběh o příslušnosti k řádu i touze po svobodě, o citu a lásce, ale také o vině, svědomí a trestu. O dvou mužích, jež jsou si navzájem odlišný ve všech stránkách, ale život jejich osudy spojil v jednu dlouhou pouť a několikrát, byť se načas rozdělí. ,,Nedokáže se bránit, zbloudil, ale jeho duše se vrátí sem..." Zasazení do středověku může v tomto směru fungovat také pouze jako detail, který pak dodává na syrové i tajemné atmosféře drsného, ponurého středověku a samozřejmě v mistrovském Vláčilově podání i na uměleckých kvalitých a jedinečnosti. Fascinující... Vláčilovy opusy Markéta Lazarová a Údolí včel jako celek jsou divácky náročné, těžko strávitelné filmy, ke kterým si divák musí najít cestu, což někdy trvá déle, ale jestli má rád kvalitní domácí tvorby, rozhodně ho neopustí. Tvůrčí kombinace Vláčilově režii, Liškovy hudby, Uldrichovy kamery a bohaté věrohodné výpravy dokonale zastiňuje i Kačera v životním výkonu. Nezapomenutelný výkon krásné Věry Galatíkové a epizodní role Somra, Williga a Macháčka. Z drsné poezie Vláčilova snímku mě nejvíc okouzlila scéna u moře. ,,Také bych je chtěl vidět znova, jako ty, poprvé." 90% (24.02.2018)

Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního... (03.01.2012)