Za hranicí temnoty

Zvrhlá romance, která "příjemně" vystrkuje růžky nad hladinu klasického italského trashe, v němž obvykle a po pravdě mnohdy i velmi zábavně nehraje roli vůbec nic, co film dělá filmem. D´Amatovi se totiž podařilo udržet určitou, byť naprosto úchylnou, smysluplnost vyprávění. Přeměna hlavního hrdiny v šílené monstrum, díky bolesti ze ztráty milovaného protějšku, je přes veškerou křečovitost a naivitu nechutně uvěřitelná, přiznáme-li si tedy možnost úchylně zvrácené mysli, v jejichž zákoutích číhají démoni. Téměř všechno ostatní je samosebou zcela špatně a debilní či minimálně nepochopitelně jednání ostatních postav odkrývá zoufalství či možná i prostou neexistenci jakéhokoliv předem sepsaného scénáře. Ovšem, kdo by se tu nad tím pozastavoval? Gore efekty nechutně dokonalé, úchylnost téměř maximální, obnažená a znetvořená těla, kam se podíváš. Jen ten předvídatelný konec mohl být řekněme zatlučený a zahrabaný. Ne tak úplně trashová čtyřka. (22.03.2020)

Taliánská zvrácenost s všudypřítomnou nekropříchutí. Hlavní hrdina, osiřelý mladík Frank se zálibou ve vycpávání zvířátek, právě přijde o lásku, ale jen tak se jí vzdát nehodlá. Společnost mu bude dělat alespoň její načinčaná mrtvola. Do toho se ho snaží uhnat podobně ujetá služební, padne i pár nevinných ženských obětí. Není to slasher jak jsem původně myslel nebo by jste si mohli myslet při pohledu na jeden z posterů, to vůbec ne, jedná se spíše o takovou edgeinovskou serial killer story s mírně hororovým (díky hudbě především) nádechem a solidní dávkou přesvědčivých gore efektů. Dobrá trojka tedy, Frank mohl být uvěřitelnější... (12.09.2009)

Buio Omega je vizuálne striedmy horor, odohrávajúci sa prevažne za denného svetla. Logika a smerovanie deja tu nehrajú veľkú rolu, Joe D’Amato sa sústredí hlavne na naturalistické masakre obetí, sexuálnu perverziu (stará Iris / mladý Francesco) a prvky nekrofílie (mŕtva Anna / živý Francesco). Robí to za tónov v hororových scénach popovej, a v sexuálnych scénach romantickej hudby skupiny Goblin. Pozoruhodná zvrhlosť, ktorá sa - byť lepších hercov a ponurej hudby - mohla stať jedným z filmov, po ktorých nezaspíte. V rámci trashovej D’Amatovej filmografie však topka. (15.04.2003)

Mladý muž nemůže žít bez své zemřelé dívky, proto se rozhodne jí vykopat z hrobu, odveze si jí domů a tam jí mumifikuje. Tím spustí řetězec událostí, které vyústí ve tři vraždy. Tento film je mnohými považován za nejlepšího D´Amatovu práci. Přesto, nebo právě proto se neubráním zklamání. Pominu stupidní dialogy a mizerné herce, to snad ani není tak v gore žánru důležité. Horší je, že film má nulovou atmosféru, pestré, křiklavé barvy moc hororově nepůsobí a ani hudba od The Goblins, jinak tak skvělých v Argentově Suspirii, tu moc nezapadá. Jednotlivé vraždy nejsou moc propracované, nejsou moc "gore". V tomhle ohledu je pro skalní gore příznivce uspokojivá snad jen koupelnová scéna s řeznickým sekáčkem a kyselinou. Paradoxně tak nejpůsobivější scénou je ta, ve které neuvidíme ani kapku krve, kdy Amato střídá záběry na plná ústa obědvající domovnice a na zbytky těla rozpuštěného kyselinou. V tu chvíli opravdu ztratíte chuť na jídlo. (22.09.2003)

I když se tomuto D´Amatovu "horroru" (je to vůbec horror?...) nedá upřít perfektní technické zpracování, kterým překonává i řadu filmů pozdějších, v podstatě se nejedná o nijak výrazně zábavné nebo zajímavé dílo. Film má neuvěřitelně pomalé vyprávění a děj, vyloženě se vleče a táhne a je to opravdu na škodu. Celé mi to připomínalo provokativní a excelentní Island of Death (1975)", ovšem právě kvůli pomalému ději, který vedl od ničeho nikam, Buio Omega ve srovnání s tímto okrajovým "majstrštykem" prohrává. Některé scény jsou dobré a efektní, ale prostě mne to chvílemi nudilo. D´Amato vytvořil mnohem lepší horrory, jako je zejména naprostá bomba Rosso Sangue aka Absurd aka Antrophopagus 2 (1982) ... Každopádně na D´Amatovy poměry a dobu vzniku je to kvalitně zpracovaný, okrajový, provokativně-perverzní trash... (15.04.2008)