Kladivo na čarodějnice

Kdybych měl někomu doporučit film, který s ním spolehlivě emociálně zamává, nebyl by to ani explozivně romantický Moulin Rouge, ani historicky tragické Statečné srdce ba ani děsivý Vymítač ďábla. Byl by to tenhle Vávrův opus na téma nezastavitelná zvůle moci, vykřičník křičící do světa o vítězství omezenosti a hrubé síly nad osvíceneckými ideály a lidskou spravedlností. Příběh o bezmoci, o nevině, o krutém zlu, proti kterému není zastání... o bolesti, před kterou tváří v tář neexistuje odvaha ani přátelství. Je už jedno, jestli budete tento příběh interpretovat jako historickou výpověď o inkvizičních hrůzách nebo jako obžalobu bolševických monsterprocesů u nás a hlavně v Sovětškém svazu... poselství je bolestně všeobecné. Ten vztek, ta žluč, která ve mě vařila, když Šmeralův inkvizitor (špičkový výkon) zkoušel malíčkem teplotu svého vína s horkou vodou je nepopsatelná. Jediná útěcha pro pánské obecenstvo může být snad jen půvab krásné Soni Valentové, jinak je poselství filmu pusté a zoufalé jako nespravedlnost světa sama. 100% (Mimochodem, kolik stupňů tortury si myslíte, že byste vyrželi, než byste zradili přátelé a rodinu? Jestli nad těmito otázkami nechcete uvažovat, na Kladivo raději zapomeňte...) (17.11.2006)

Je mi smutno při pohledu na současný stav českého filmu, když v 60. letech se u nás natáčely takovéto brilantní snímky. Kladivo na čarodějnice Otakara Vávry, je mrazivá podívaná a jeden z nejlepších českých počinů, co jsem měl zatím čest vidět. Skvělé je též herecké obsazení a černobílá kamera dodává všemu punc pochmurnosti, čímž ještě umocňuje divácký zážitek. Prostě skvělá práce. Takhle nějak komunisté v 50. letech konstruovali politické procesy. (11.05.2014)

Nejlepší film Otakara Vávry. Šílená atmosféra, hororovější scény, než zde scény mučení, jsem snad nikde jinde neviděl. Realističnost je tady někdy až k nepřežití. Pro komunisty dobrý důvod film rychle po premiéře v roce 1970 stáhnout - tehdejší procesy měly dost velkou podobnost s tím, co prováděli komunističtí Bobligové v padesátých letech. (17.07.2003)

Mrazivě znepokojivý film, který sotva někoho nechá chladným. Nejhorší je, že to nemá nic do činění s náboženským fanatismem - ten dá v podobě Cupákovy postavy věci pouze do pohybu a to v dobré víře, že vymýtí pověrčivost vesnických bab. SPOJLERY: Vše, co následuje, jednání všech postav je pak už jen ryze racionální - inkvizitor Boblig hrabe majetek zabavovaný čarodějnicím a likviduje své nepřátele a všichni ostatní mlčí, protože mají strach (aby sami neskončili na hranici nebo v případě biskupa, aby přiznáním omylu nebyla podkopána autorita církve). Už v druhé várce odsouzených vystřídají chudé šeredné babizny bohatí měšťané a krásné dívky a další na řadě je dokonce duchovní, který se odvážil Bobligovi vzepřít. Drastické vyznění filmu pak nesouvisí ani tak se scénami tortury, ale s ukázáním jejích výsledků v podobě psychicky zlomených, pološílených, nevinných lidí, ochotně udávajících své nejbližší jen aby se uchránili od dalšího mučení. Obzvlášť působivé je pak prozření Cupákovy postavy, která se bohužel v hrůze nad tím co způsobila, nezmůže na efektivnější odpor. To zůstává na faráři Lautnerovi, který končí na hranici, ale předtím se svou výpovědí postará o to, aby už nikdo další netrpěl. (28.02.2006)

Film, který má sice svou mrazivou dobovou paralelu, ale u mě plně funguje právě jen na tomto uzavřeném prostoru. V podstatě dokola opakuje totéž, je velmi pravidelným sledem soudních procesů, napětí nestupňuje, ale plynule rezignuje. Nějaký myšlenkový nebo umělecký přesah se nedostaví. Přesto asi nejlepší poúnorový Vávra. (03.10.2006)