Zrcadla ve tmě

Tenhle film asi nesedne každému, mně se ale do vkusu i nálady trefil téměř na sto procent. Naprosto přirozeně jsem se už po chvíli sledování dokázala vžít do hlavní hrdinky, líbilo se mi, jak úsporně, pouhým jemným gestem, mimikou, pár slovy či naopak někde zase trochu přehnanými reakcemi, bylo vyjádřeno obrovské množství pocitů, nálad, jak se dařilo vybudovat atmosféru nejistoty, určitého prázdna a nespokojenosti v situaci, kdy by přece člověk mohl být spokojený, když se mu zdánlivě nic tak strašného neděje. Bavilo mě, jak se střídaly naprosto vážné hovory o ničem s hlubokými myšlenkami, či spíše jak se v těch na první pohled a poslech obyčejných řečech najednou objevilo něco hlubokého. Bylo to vtipné, dojemné, poučné, cítila jsem s tím snímkem a Marií příjemné propojení. Líbila se mi černobílá kamera i hudba, taneční vystoupení, ale i jen to, když se sedělo a mlčelo. Alena Doláková měla před sebou zdánlivě snadný úkol, ale věřím, že ztvárnit Marii uvěřitelně, přirozeně bylo ve skutečnosti obtížné a jí se to podařilo podle mě neskutečně. Asi jediné, co bych změnila, byl závěr který bych si představovala přece jen trochu uzavřenější, s jasnějšími konturami. A některé scény bych možná trochu prostříhala. Na výborném zážitku z jednoho na první pohled malého a nenápadného filmu, jenž je ale právě tím typem filmu, kvůli kterým mám kinematografii ráda, to ale nic nemění. A protože je to tu podle mě s 65 % podhodnocené, dávám plný počet hvězd, ač je to celkově za mě tak na pomezí čtyř a pěti. 80 %. (05.10.2021)

Řekl bych takovou tu typickou věc, že to vypadá jak FAMU cvičení, ale vzhledem k tomu, že jsem seděl na klauzurách, když Holému po jeho absolventském filmu Kadrnka vysvětloval, že tohle není ono, tak vlastně vím, že polopatické figurkaření není moc vítané ani jako FAMU cvičení. Kdybych měl přijít na důvod, proč mi celý ten film přišel tak strašně toporně usnažený směrem k externímu úspěchu bez jakékoliv vlastní hodnoty, tak asi proto, že přestože je to veletrh performované generační sebereflexe, nikdy jsem neměl pocit opravdové zranitelnosti a ochoty toho filmu podrobit reflexi sebe sama na individuální rovině, svůj přístup, svou historii, svoje volby. Aby to vůbec mohl udělat, musel by svojí "filozofii" oživit třeba nějakým zajímavým příběhem nebo konfliktem, nebo najít nějaký jiný klíč k sobě, ale tady prostě postavy sedí u stolu a vedou banální dialogy, které se scénář neobtěžuje motivovat ničím jiným než nějakým dotazníkem. A tanec jako vyjádření skutečných emocí je fakt passé, to už nikomu film nezachrání.  V důsledku to je jen líně bezpečné a v neustále defenzivě skrze jakýsi ironický nadhled, který je opakem zranitelnosti a upřímnosti. Sledovat další generační výpověď nás mileniálů, co se bere smrtelně vážně a neorganicky přeříkává ty samé teze, je opravdu ubíjející. This could have been a podcast. PS: Je chválení Aleny Dolákové nějaký prank, který si na mě všichni na mém Facebooku domluvili? Já chápu, že u provinční festivalovky nejde dělat nic moc jiného než chválit herce, ale Doláková působí nonstop jako ve fázi herecké rozcvičky, kdy každou emoci předvede dvakrát výrazněji, aby její obličej mohl eventuálně někdy v budoucnu předvést lidskou bytost. Je to záměrná stylistická volba? Proč? Nemyslím si rozhodně, že to je špatná herečka - naopak je zjevné, že když tohle dokáže předvádět v tak dlouhých záběrech, nejspíš by zvládla i jemnější herectví, kdyby k němu byla vedena. Ale tohle působí jako velmi strašně špatná herecká volba pro tuhle situaci. 1 a 1/2 - možná to časem zvednu, podle toho, jak se mi to uleží. (11.09.2021)

Chvilku jsem si myslel, že to skrze tematizování „průměrnosti“ poťouchlým způsobem komentuje kariéru hlavní herečky známé skrze neúspěch v „Hollywoodu“, ať už to pod mediálním balastem znamenalo cokoliv, pak mi ale došlo, že to tak úplně není. To urputné herectví, kdy se vždy v rámci snad jediné minuty vystřídá celý rejstřík od koketérie až po natahování na pláč, je totiž nesnesitelné a vůbec se kvůli němu nelze k té postavě dostat. O lidech, kterým se „neděje nic hrozného, ale přesto jsou nešťastní“, a jejichž problémy se „v českém filmu příliš neotevírají“ to bohužel neřekne nic, co by nešustilo papírem, příčemž tu těžkopádnost a chybějící poetiku trochu vyváží až poslední taneční číslo, které tomu konečně dodá nějakou osobitost. Za mě už je to ale pozdě. (11.09.2021)

Říkal jsem si, že začít méně osmdesátiminutový film (obecně takové stopáži tleskám) nekonečným záběrem s hodně trapným dialogem, je vcelku odvážné, ale on se to rozhovor přes rameno po několika wtf záběrech zase vrátil. Takže ačkoliv jsem v životě nedokoukal jen pár filmů, Zrcadla ve tmě s díky a odporem odkládám. Hodnocení adekvátní prvním 20 minutám neděje. Tyhle studentské projekty by měly být řádněji označeny a netvrďte mi prosím, že tohle už je celovečerní debut. (05.08.2023)

Film má podle tvůrců sloužit jako generační výpověď o strachu z průměrnosti a o nejistotě v mezilidských vztazích (těch rodinných i milostných). Způsob zpracování ale není příliš divácky vstřícný a repetitivní záběry z Mariiných tréninků, které nevedou k žádné pointě, mohou ve výsledku diváka iritovat. Za mě tedy plus za jistou originalitu, ale znovu už bych se nepodívala. (28.08.2021)