František Strnad

Narodil se ve Valticích na jižní Moravě za pět minut dvanáct v noci 9. ledna 1970. Pro hezčí oslavu narozenin ho prý šoupli do 10. ledna (narozeniny Gustava Husáka).

Do svých čtrnácti let vyrůstal jako panelákové dítě v Břeclavi. Pak se stal „Poštorákem“ dojíždějícím do břeclavského gymnázia. Od dětství měl sen stát se zvěrolékařem. Hrál slušně košíkovou, ale protože málo vyrostl, věnoval se jí jen rekreačně. Je dobrým lyžařem (i když je jižní Morava podle něj spíše placka), rýsoval se jako možný a slibný atlet s budoucností (kdyby se na to tenkrát nevykašlal).

Na gymplu navštěvoval kroužky: pěvecký „Polyfonia“ a divadelní „Regyna“ (v něm působili zapálení manželé Kaněrovi, kteří "blbli" i s jeho rodiči v recitačním spolku „Promněna“). Tak strávil bohulibě čas až do čtvrťáku, kdy začal na vše kašlat – a rozhodoval se, co dál. Rozhodl se zkusit JAMU – bez veškerých ambicí. Vzali ho a hereckým základům začali učit pan Mihula a paní Talpová. Posléze po převratu pan Sherhaufer a pan Moša.

Z pár nabídek angažmá jeho herecká cesta zamířila do Olomouce, kde ho rok a půl dále opracovávali pan Jansa, pan Klemens a chvilku pan Balaďa. Potom ho uchvátil osobností a kumštem pan Janík (velká škola – trdlování na jevišti) a pláchl k Bezručákům, kde vydržel a byl mladě šťastný čtyři a půl roku. Poté se přesunul do „zlatých portálů“ NDM. Zde více méně, podle jeho vlastních slov, rozvíjeli a rozvíjí jeho prchavý talent režiséři jako jsou Deák, Klimsza, Gábor, v neposlední řadě jeho současný šéf Šimák a mnoho, mnoho dalších...

„Rolí za tu dobu bylo hodně. Některé pro mě nezapomenutelné, které jsem si užil, a jiné malé (malých rolí není), a horší, které mně daly zabrat, nebo jsem jim nevěřil. Nějak to ovšem vždycky dopadne a to ať pak hodnotí jiní. Ti, kteří mají rádi divadlo a vše, co k tomu patří (vzestupy a pády, sukcesy a ostudy), či ti, co se rádi nechají okouzlovat a překvapovat, anebo školení, kteří hledají něco i tam, kde nic není a naopak. A co já a divadlo? Je to neustálý boj mezi mým chápáním světa a života na jevišti a v realitě. Je to štěstí, láska, nenávist, utrpení, smích, pláč, naplnění a beznaděj. Kus vnitřního bláznovství, bez kterého by to dělat nešlo. Jsem dítě. Velké dítě. Velké zasněné dítě...“

NDM.cz