bila.tecka

U všech experimentů a výkřiků je podstatné jediné - nesmí z nich cítit kalkul a snaha zavděčit se všem. U celovečeráku za spoustu peněz je to velké riziko, ale to je přesně ono. Když divák rezonuje s režisérem, je to křehké subjektivní pouto. Ano, sedlo mi tohle šílené absudárium, stejně tak chápu lidi, kterým vyhovuje optika Petra Marka v Lásce shora. Někdo rád vdolky, někdo Polky (Katarzyna Zawadzka byla och szukatelná :)

Oceňuji tíživou atmosféru a romantickou bolest v podání charismatického Jeana Maraise (především jeho hlas), celkový dojem je ale poznamenán dobou vzniku, tj. pro současného diváka těžce stravitelný. Divadelní herectví, hudba s přemírou trubek..

Jedna z mnoha prvotin, která později potvrdila statut režiséra, do kterého ty prachy bylo vhodné vrazit. Velmi dobře napsané postavy a scénář, který nechává na divákovi, jak jejich morálku a touhy uchopit. Komorní dramata Romanovi prostě svědčí, viz později s mnohem větším rozpočtem natočená sonda Smrt a dívka.

Po návštěve zámku ve Velkých Losinách bylo další shlédnutí Vávrova Kladiva na čarodějnice nutností. Opět mě jímal bezmocný vztek a vzdor vůči omezenosti a manipulaci člověka. Kaplický a posléze Vávra zachycují dobová zvěrstva až dokumentárně věrně, zásadní téma filmu zneužití moci je ale pohříchu platné obecně - konotace s politickými procesy v 50. letech jsou nasnadě. Herecké obsazení dává filmu ještě démoničtější rozměr, Vladimír Šmeral jako slizský inkvizitor Boblig přesně vystihl zlo, které stačí v člověku bez charakteru probudit. Elo Romančík jako archetyp nezpochybnitelného dobra je přímým opakem. A promluvy belzebuba Václava Lohniského pocházejí snad ze samotného pekla. Umím si představit Kaplického adaptaci, kde by Boblig nebyl tak průzračně prohnilý a Lautner sněhobílý. V tomhle případě se ale jedná o antickou tragédii...

Jeden z nejvíce poetických filmů, které jsem měl možnost vidět. Jacques Tati je pro mě snílek s duší dítěte, Playtime je balzám. Nejspíš je potřeba být naladěn na Tatiho notu, pokud rezonujete stejně nebo podobně, čeká vás jedno dvouhodinové pohlazení.

Ben Affleck skvěle využil námět, který opět zvýší těm nabubřelým Amíkům jejich ega. V tomhle případě mhouřím obě oči, promíjím oslavné záběry na třepetající se vlajky a tleskání ve stoje. Zaujalo mě mrazivé napětí, které se linulo celým snímkem a přes několik málo mušek mě nenechalo vydechnout. Bravo Afflecku režisére, za atmosféru dávám plný počet bodů.

Co na tom, že výchozí myšlenka je ctnostná a humanistický apel by mohl omluvit některé nedostatky. Typické hollywoodské týrání "ždímeme emoce z každého záběru" briskému režisérovi (tvůrci skvostného Tichého hlasu) krutě nesluší. Představitelé dětských rolí jsou vynikající a vytvářejí ten potřebný kontrast, které jejich postavy mají mít. Proč se ale proboha pohybují ve špatně napsaném filmu? Tak komorní téma a tak zbytečná rozmáchlá gesta, promarněná příležitost...

Podobně jako u dalších Andersonových filmů mě nejvíc zaujaly jisté střípky filmu a podivná atmosféra, která už je režisérovým poznávacím znamením (TM). Obávám se, že další jeho filmy vznikají jen proto, aby dostál svému jménu. Nic objevného se v nich neděje, chlapecky hravé universum "Wes Anderson" je rozšířeno o další obraz. Teď k výše zmíněným střípkům: vlak zabloudil, návštěva autoservisu, mihnutí Natalie P.

Měl jsem nutkání porovnávat Bronsona s Mesrinem (Veřejný nepřítel č. 1, r. Jean-François Richet), u obou mě napadla stejná myšlenka. Proč se kochat nad pseudogénii, kterými nejsou? Proč přemýšlet nad jejich pohnutkami, které mají šanci zaujmout jen jim podobné? Bronson je hovado bez mozku, notorický potížista, který si zaslouží jiný trest, než samotku. Tvrdou dřinu, těžkou práci pod dohledem! Co se týče formy filmu, opět musím Refnovi zatleskat. Tentokrát za zdařilou účelnou stylizaci a portrét prázdného člověka. Tom Hardy vynikající.

Tak výborný námět a tak zprasený výsledek. Nápad s očním implantátem, který "nahrává" celý život svého nositele a pak je na tzv. střihači, aby pozůstalým sestříhal a vlastně zrežíroval jeho dosavadní život, je tak nosný, že bych ho rozdal několika svým oblíbencům a dal jim limit 20 minut. Vzniklý povídkový film byl mohl být parádní exkurzí do tvůrčího myšlení a uchopení tématu. Trauma střihače? Vizuální jízda? Božský komplex? Neurotické šílenství? Sen voyeura? To vše mohlo být, kdyby... Výsledný tvar trpí bezradností scenáristy a neschopností udržet z počátku slušně vybudovanou atmosféru.