Véča

Šurik změnil povolání stejne jako Ivan Vasiljevič, kam se poděl mladík z klubu Rychlých šípů, z peroxidového blonďáka je černovlasý muž se čtyřicítkou na krku, bláznivými vynálezeckými nápady, strojem času, co vypadá jako destilační kolona na alkohol a odsunutý z hlavní role do vedlejší. Stejně jako v Operaci "Y" i zde evokují některé situace němé grotesky. Honičky promítané ve zrychlených záběrech bitva s jídlem to názorně dokládají. Komika ve filmu založená na výměně osob Ivana Hrozného a Ivana Vasiljeviče Bunšova prostřednictvím stroje času dávají dohromady dvě naprosto nesourodá časová období, v nichž postavy obou Ivanů se stávají neschopné si poradit v závislosti na jejich dosavadních životech a zkušenostech. Komika se ocitá daleko za hranicí kýčovitosti, ale jde spíš o tempo, s jakým jsou nám použité gagy předkládány a které nenechá diváka ani na chvíli vydechnout.

Aljoša je voják na cestě na dovolenou a během cesty se setkává s různými typy lidí a roličnými životními situacemi. Film není klasickým válečným eposem plným velkolepých bitevních scén, ani tolik o Aljošovi, ale spíše komplexem lidských osudů ovlivněných probíhající válkou dohromady propojených ústřední postavou mladého válečného hrdiny. Zobrazením utrpení lidí v zázemí získává protiválečný nádech, který ale nikdy nepřekračuje v kritiku Rudé armády, velící důstojníci jsou ukázáni v dobrotivém světle (získání dovolené, povolení cesty ve vlaku) a jediný kdo se nezachovává jako čestný voják je po zásluze potrestán. Postavy jsou i psychologicky dobře propracované a viz jednonohý voják odmítající jet domů z obav před manželčinou reakcí. Dějová linka na kterou se všechny osudy nabalují je přímočará, má jasný cíl a je poháněna Aljošovými vlastnostmi, jež z něho dělaly ideál pravého hrdiny - láskou k matce a láskou k vlasti.

Člověk obojživelník pro mně jakožto diváka bez nostalgického vztahu k tomuto snímku ztrácí ono kouzlo, které pamatují diváci, kteří film viděli kdysi v kině. Naivní zpracování příběhu znesnadňuje současnému divákovi vnímat utopistické myšlenky tohoto filmu a zobrazené xenofobní chování lidí, čemuž brání i přítomnost banálního milostného čtyřúhelníku (on chce ji, ale ona chce jiného a nemohou být nikdy spolu a zároveň je do ní zamilován i novinář Olsen). Pastelové barvy filmu dávají pozměňují i charaktery postav, především Salvatorova syna. který je celý růžový a s modrýma očima vypadá buď jako dospělý člověk s pschikou dítěte nebo tak, jak jsou v některých filmech zobrazeni homosexuálové. Při srovnání s americkým filmem Netvor z Černé laguny, který, ač není utopistický a netvor není člověk s implantovanými žábrami, upozorňuje na problém podobně závažný, narušování přírodního prostředí např. vypuštěním chemikálie do jezera. Ale právě pohled na chemikálie v řece vyjádří vše podstatné, co v Člověku obojživelníku je rozvedeno do poněkud zdlouhavě působícího rozhovoru(Olsen a dr.Salvátor o utopickém nápadu vytvořit podvodní říši.

Jedenáctkrát v kině, z toho dvakrát dvě projekce v jeden den, čtrnáctkrát doma DivX, a zatím třikrát z nového DVD ... Je Indy fetišistická obsese nebo obsesivní fetiš?... Objevení nového Indyho je jako nalezení svého vlastního Akatoru, ale stejně jako s nalézáním "města ze zlata" je to složité i s přístupem k novému pokračování Indiana Jonese - ne pro každého bude film kultovním pokladem. Indy není superman s nadlidskými schopnostmi, ač to tak může vypadat a stále ho při zemi něco přidržuje, ať je nesprávné odhadnutí vzdálenosti při zhoupnutí na biči nebo pořezání vystřelovacím nožem. Jízda na sci-fi si přímo vyžaduje nereálné hyperbolické prvky , ano, let v ledničce miluju wtz. a pohled na atomový hřib posílá pozdrav Edu Woodovi. Hon na čarodějnice, fobie z komunismu jsou klasickými rekvizitami Spojených států z let 50. a motorkáři versus vysokoškoláci jsou charaktery jak vystřižené z filmu Pomáda. Ke všemu ještě účast Karen Allen dodává filmu, kromě odlehčení děje, další žánrový rozměr. Hlavní záporák Irina Spalko má účes a la Lousie Brooks, ale té ženské krásy tolik nepobrala, celkově je...ehm...taková trochu mužná (že by americká představa o sovětských vědkyních, potažmo ženách?). Ale její ruský přízvuk je zcela podmanivý, při každém zhlédnutí vzbuzuje úsměv na rtech ( "...Three times I have received the order of Lenin..." a zároveň její gesto se zdviženými třemi prsty). Nový Indy je sice jiný než jeho předchůdci, ale to byly i jednotlivé díly původní trilogie odlišné samy od sebe, tudíž není možné vytýkat jakékoliv rozdíly. Kromě toho v měm okolí existuje i několik lidí, kteří si pokračování archeologových dobrodružství oblíbili, ač je předchozí tři filmy naprosto nezaujaly. Co dodat, Indy je sice na hranici důchodu a nemládne. Ale dokazuje jednu krásnou pravdu, a to že i stárnout se musí umět...

Válečný velkofilm v podstatě rozdělitelný na dvě části. První se odehrává během německé invaze na východ, kterou líčí bez příkras, a druhá se točí okolo ztracené stranické legitimace hlavního hrdiny. Právě toto rozdělení, kdy po válečných scénách zachycujících prohry sovětských vojsk v počátku invaze přijde část zachycující snahu Sincova získat zpět svůj ztracený společenský status. Tento snímek ukazuje oproti mnohým dalším filmům tohoto žánru trochu kritický pohled na chování některých vojáků a nesnaží se již o jejich bezmeznou glorifikaci. Postavy rudoarmějců jsou zde vykresleny jako lidé, mající dobré i špatné vlastnosti. A právě na interakci mezi vojáky a hlavním hrdinou Sincovem se již krom zmíněných dvou bodů zakládá děj filmu. Sincovova ztracená stranická legitimace působí jako katalyzátor uvolňující v Sincovových spolubojovnících cynismus a byrokratickou zatvrzelost v názoru, že papír je důležitejší než člověk.

Sněhová královna je svojí ručně kreslenou animací podobná klasické produkci ze studia Walta Disneyho. Pohádka vychází z dánské předlohy Hanse Christiana Andersena a právě proto patrně nejsou postavy stejně oblečeny, jako normálně bývají, ani postavy, které se v ruských pohádkách obyčejně objevují (baba Jaga, bohatýr apod.). Pohádka se skládá z několika zastávek, na nichž se Gerda vždy na krátkou chvíli zdrží a musí zase rychle spěchat dál, touto akcí udržuje diváka v pozornosti a zároveň způsob animace působí alespoň pro mne mnohem atraktivněji a pohádkověji než příliš zdlouhavá hraná verze pohádky, kterou jsem kdysi viděl.

Nepolapitelní mstitelé jsou westernem, který zabloudil z Divokého západu do Ruska mezi kozáky, nechybí ani železnice, ani lupičská banda(kozáci) ani přestřelky a honičky na koních. Hlavními postavami filmu, který začíná a končí obrovským rudým sluncem jsou drsní rudí výrostci, bojujícím proti kozákům a mstící smrt otce jednoho z nich. Díky jejich věku vypadá cokoliv přehnaně a nadneseně, všechny honičky a přestřelky, infiltrace do nepřátelského tábora nebo scéna v hospodě. Jako ve starých amerických westernech mají špatní šerifové černé cylindry, zde je poznávacím znakem lotrů kozácká uniforma, obdobou závěrečného vtipu z filmů z 30. let s Johnem Waynem(svatba, "vtipná" věta apod.) je nástup před velitele rudoarmějců v závěru v příliš velkých uniformách, které výrostkům velikostí naprosto nesedí, hlavně, že se můžou cítit jako velcí bojovníci. Odjezd naproti obrovskému rudému slunci je pouhou třešničkou na dortu.

Film zachycuje několik dní postupu Rudé armády na východním frontu z pohledu posádky jednoho samohybného děla, především se soustředil na vývoj mladého podporučíka z původního zelenáče bez bojových zkušeností na vojáka, který je po první bitvě oceněn za statečnost. Děj popisuje v detailech životy obyčejných rudoarmějců během druhé světové války a nesoustředí se jen na vyzdvihování zásluh padlých hrdinů z řad Rudé armády. Snímek je pomyslně rozdělen na dvě části - příprava na bitvu a bitva. Během přípravné fáze se divák seznamuje více s psychologií postav. U důstojníků vyšší šarže je tomu trochu jinak, důstojníci působí dojmem strojů jejichž údělem je držet se striktně vojenské vyhlášky (scéna nevybuchlého granátu), zároveň ale dokáží spravedlivě ocenit zásluhy(vyznamenání), ale o jejich výraznější hloubce se mluvit nedá.

Ozerovův Stalingrad se do velké míry podobá poválečnému filmovému zpracování bitvy o Stalingrad, podobně dokumentární vzezření zobrazující posloupnost událostí prostřednictvím plánů vojenských akcí zkombinovaných s bojovými záběry a scénami politických jednání. Liší se ale díky už částečně díky uvolněnějším politickým poměrům v Sovětském svazu. události, jako zabití mladíka Chruščovovým synem nebo zabíjení vojáků a důstojníků z vlastních řad za útěk z bitvy. Na druhou stranu se nevyhýbá kritice spojeneckých vojsk a karikování Winstona Churchilla, jako tomu bylo např. u Pádu Berlína. Komické je i symbloické znázornění slabosti Angličanů oproti Rusům ve scéně popíjení osobních strážců Stalina a Churchilla. Ani sám Stalin se neprojevuje jako neomylný vojevůdce, když se se svými poradci zmýlil ve vyhodnocování německých úmyslů ohledně směru útoku. O dva roky novější německý film o bitvě o Stalingrad má hlavní devízu v tom, že má divák možnost se ztotožnit s obyčejným vojákem, což mě osobně u Ozerovova eposu se nepodařilo.

Nálepka "film podle skutečné události" pro mne vzbouzí u žánru filmů jako je Skřivánek poněkud rozpačitá očekávání. Výrobek propagandy nebo opravdu podle skutečnosti? Ať tak či onakaž na úplný závěr film není přehnaně patetický, jak často sovětské válečné snímky bývají. Dal by se spíše rozdělit na jednotlivé scény symbolizující odpor proti Němcům a statečnost sovětských vojáků. Na francouzském spoluvězni tankistů se neprojevují vlivy schematické charakteristiky postav Francie stála na druhé straně železné opony, tudíž jsem původně čekal že tato postava bude plnit ve filmu negativní roli), stejně jako i některých Němců (buď nebyli přímo záporní nebo konali povinnost, pro kterou byli vychováni(otec a syn v hospodě)). Pozastavil jsem se také nad přítomností žen ze SSSR, pracujících v srdci Evropy na německých polích, a to bez přítomnosti německých dozorců, bez okovů a plotů zabraňujících útěku.