Korsak

TGM bojoval proti lži. Slavné rukopisy pomohly dodat sebevědomí českým vlastencům, opírají se o ně mnohé umělecké klenoty, přesto se Masaryk rozhodl vzít národu tuto berličku a bojovat za pravdu. Národ sám dokázal, že nepotřebuje stavět na lži, že dokáže sám vytvářet cenné svébytné hodnoty. Dařilo by se mu to bez Rukopisů pomaleji? Kdo ví. Masaryk napsal: "Máme povinnost poznanou pravdu vyznávat a při ní stát. (...) Mít zmužilost hájit své poznání, mít zmužilost hájit své přesvědčení." V kontrastu s tím stojí film Svatá inspirovaný skutečným příběhem.  SPOILER: Novinářka Zuzana se nakonec rozhodne na pravdu rezignovat (mám dojem, že skutečná novinářka by se takto nezachovala, zvlášť kdyby držela v ruce takového sólokapra). Olga Térová sice lže, ale protože svou lží pomáhá poznávat hrůzy minulého režimu, zůstává její lež nepotrestána. Vykládala příběh mrtvé ženy, jejíž hlas nebyl slyšet; neříkala tedy vyložené nesmysly (až na chyby v chronologii), neznevažovala skutečné oběti represí, ovšem obohatila se žádostí o odškodnění, psaním knih, veřejným vystupováním... Jak se s tím vyrovnala její dcera? Smířila se s její lží? Nebo se jen rozhodla nepřijít o matku? To si musí každý divák rozhodnout sám.  Ačkoliv je od prvních minut jasné, kudy se bude děj ubírat, je to dobrá filmařina se skvělými hereckými výkony a výbornou hudbou (několikrát jsem si vzpomněl na Mistra a Markétku z roku 2005). Film nedává jednoznačné stanovisko, neříká, co si máte myslet, neodsuzuje ani neglorifikuje hlavní hrdinku, která se nakonec rozhodne napsat ještě jednu knihu (patrně) s vlastním doznáním (těžko říct, jestli si v tu chvíli ona i její dcera uvědomily, co by taková kniha pro obě znamenala). Vyvolává řadu otázek, na které musí divák najít odpověď sám. Pokud se zvládnete u filmu nerozčilovat a uchováte si od něj lehký odstup, zjistíte, že není černobílý. Naopak, je velice chytře natočený, nutí používat vastní rozum, provokuje. Kdo z nás někdy použil nějakou milosrdnou lež? A kdo si nikdy nepřikrášlil skutečnost, aby se zdál hezčím? Kde končí lži "nevinné" a začínají ty závažné? A jaká je role médií při hájení pravdy či krytí lži? Kdo z nás je svatý?

Záznam představení komické opery libretisty Sira Williama Schwencka Gilberta a hudebního skladatele Sira Arthura Seymoura Sullivana v podání australské společnosti Essgee Entertainment. Ta dílo zmodernizovala a upravila. Přidána tak byla například árie o povinnosti pocházející z komické opery Ruddigore od téže autorské dvojice (v originálním pojetí je ovšem kratší).

Komická opera (nikoliv opereta, ač se jí tento žánr podobá) libretisty Sira Williama Schwencka Gilberta a hudebního skladatele Sira Arthura Seymoura Sullivana z roku 1878 v novém hávu, který jí vtiskla australská společnost Essgee Entertainment pod vedením Simona Gallahera. Dcera kapitána Corcorana Josephine (Helene Donaldson) se zamilovala do obyčejného námořníka z otcovy posádky Ralpha Rackstrawa (Simon Gallaher), ovšem kapitán ji chce provdat za prvního lorda admirality Sira Josepha Portera (Drew Forsythe). Ten vstoupí na palubu v doprovodu dam ze své rodiny a jeví o kapitánovu dceru vážný zájem do chvíle, než vypluje na povrch dávné tajemství paní Crippsové přezdívané Pryskyřníček (Amanda Muggleton). Příběh si bral na mušku společenskou nerovnost vikotoriánské Anglie, obsazování postů na základě původu a zčásti satiricky, zčásti vážně nad vše postavil britský patriotismus. V podání Essgee Entertainment se dílo dočkalo nového hudebního aranžmá, vložení několika nepůvodních skladeb, redukce početného Porterova dámského doprovodu, aktuálních vsuvek do dialogů i árií a především změny zažitého pojetí některých postav. Mnohem víc prostoru tak dostal škarohlíd Dick Deadeye (Jon English).

V českém dabingu i v naší tvorbě se rozmáhá takový nešvar: Panovnickému páru se upírá oslovení Veličenstvo (Majestät) a říká se mu Výsosti (Hoheit). Je to totéž, jako bychom generálovi říkali pane majore. U vídeňského dvora posedlého etiketou je to obzvlášť pikantní. Seriál Sisi si historické události přetváří k obrazu svému po vzoru Tudorovců či Vikingů. Dobové reálie také dostaly na frak - nejen třeba řády a vyznamenání, ale i špatné barvy rakouské vlajky. Legrační byl i prostitutčin domnělý původ - Kolovraté byli hrabaty, ne barony. Tož, snažím se na to koukat jako na fantasy, ve které mají postavy náhodou stejná jména jako historické osobnosti. Ale jak řeknou císařovně Výsosti, chytá mne amok. Stejně jako když se panovnice v šatech obkročmo posadí na koně. Asi si na uklidnění pustím film Sissi a Yetti z roku 2007.

Po prvním shlédnutí bez dabingu: Měl jsem velká očekávání a bál jsem se, že je film nesplní. Nesplnil je, nýbrž překonal, protože byl z úplně jiného těsta, než jsem čekal. Je to pohled do doby doznívajícího baroka se vším všudy. Zbožnost si podává ruku s Neřestí, Prudérnost s Vulgárností, Vitalita se Smrtí. Film nesedne každému, je komorní, civilní. Když ale znáte aktéry a víte, kdo byl Mysliveček, jak se žilo kastrátům a co byl zač král Ferdinand, naskakují vám během něj různé historky a příhody, které se k tomu kterému okamžiku pojí. Třeba příčina zranění Leopolda Mozarta a možná souvislost téhle události s Wolfiho smrtí... Dal bych filmu čtyři hvězdy, ale za uvedení Mozarta jeho rytířským titulem musím dát i tu pátou.

Kamera byla skvělá. Hudba byla úžasná, v některých okamžicích bych měl husinu, kdyby nepodbarvovala spíš směšně vyznívající situaci. A maskéři (ne kostyméři, maskéři) odvedli parádní práci (otevřená zlomenina, tvář rozdrcená palcátem, zanícené oko). Že nesedí reálie nebo se upravují dějiny? To v Amadeovi taky, podstatný je děj. A ten mě zklamal, prostě mě to nebavilo. Když se zrovna nebojovalo, měl jsem nutkání dívat se na hodinky. Od půlky filmu jsem si počítal, jakou smrt už mi tu předvedli v přímém přenosu: Utopení, upálení, pomalé upižlání hlavy, rozmašírování ciferníku palcátem, nabodnutí na kůl, rozmačkání kameny, shození ze skály na zem, shození ze skály do vody s mezipřistáním na skále, sežrání lvem... Kdyby byl Žižka aspoň nabušený Rambo, který by mi byl buď sympatický, nebo protivný - jenže on mi byl tak nějak fuk. A to mě mrzelo, protože ty první tři ingredience - kamera, hudba, masky - mě lákají film ještě někdy vidět, ale děj mě odrazuje. V každém případě myslím, že film má cenu vidět v kině na velkém plátně - v televizi to nebude ono. Třeba ten záběr z výšky na řeku s ponořenými těly lidí i koní fakt stojí za to.

Napoprvé se mi to moc nelíbilo, domýšlivý Gerard mne vyloženě iritoval. Podruhé (viděno asi po dvou letech) jsem tomu zvláštnímu humoru přišel na chuť; navíc mi přišlo, že ten Gerard není úplný idiot. Hádám, že až to uvidím příště, budu se u Gerardových dobrodružství dobře bavit.

Jeffreyho jsem poprvé viděl na přelomu tisíciletí na VHS. Drtivá většina u nás dostupných filmů o homosexuálech tehdy řešila comming out a nepřátelský, nebo aspoň odmítavý vztah většiny ke čtyřprocentní společnosti. Gay byl zpravidla tragická postava trpící fyzickými i psychickými útoky, nepřijetím rodinou, nakonec osamělá, zavražděná, nebo podléhající AIDS. Jeffrey na mě působil jako bomba. Poprvé jsem viděl gaye jako sebevědomé a co se týče sexuální orientace vyrovnané lidi, kteří neřeší, jestli okolí zjistí, že jsou teplí, ale trápí je problémy se vztahy a strach z nákazy HIV - ovšem nikoliv v sobeckém módu "Co když se nakazím?", nýbrž v obavě o partnera: "Co když mi umřeš?" A na tohle téma se neodehrává tragédie, ale komedie, propagující radost ze života, který je příliš krátký na to, abychom ho probrečeli nad věcmi, které nezměníme, ale se kterými se lze naučit žít, i když to není lehké.

Jiráskův román popisuje na základě historických pramenů období od korunovace Karla VI. do oslav svatořečení Jana Nepomuckého. Ač jde o román a ne o historickou práci, přece v něm autor vylíčil dobu pozdního baroka docela věrně v souladu s dobovým stavem historického bádání. Temnem Jirásek označil stav duše člověka, který se musí rozhodnout, zda zůstane věrný své víře, nebo opustí milovanou vlast - a rozhodne se pro kompromis, který nakonec ublíží jemu i okolí. Po vydání knihy v roce 1915 ale pojem "doba temna" začal žít vlastním životem. Film se od knihy především v první půli odklání a představuje ono temno pojiráskovské. Snaží se do jednoho snímku zapracovat negativa celé barokní éry, ale ne všechna. Z hlediska výchovy socialistického člověka nezáživný mor či epidemie tyfu neukazuje (taky v době děje nebyl), zato druhé nevolnictví a poddanské vzpoury v souladu s dobovým třídním pojetím ano (ač v daných letech také nebyly). Zatímco Jirásek napsal své postavy velmi věrohodně, živě a pronikl i do rozporuplné mentality barokního člověka, v jejímž kontextu je i konání P. Koniáše lidsky pochopitelné (snažil se zachránit heretiky před věčným zatracením), ve filmu jsou radikalizované, skoro až karikované. To se netýká jen záporných postav, působících jako banda fanatiků, ale i kladných, líčených jako mladí třídní bojovníci.

Igor Bareš a Taťjana Medvecká výrazně převyšovali ostatní účinkující, Iva Janžurová byla skvělá jako královna v pozdějších letech, role mladé panovnice jí příliš neseděla - skoro bych řekl, že vinou režie a nikoliv její. Iva Janžurová střídala kostýmky převážně v pastelových barvách, brýle, náhrdelník i paruky podle účesu panovnice, dokonce i démantovou korunku s britskými kříži - proto nechápu onu červenou šerpu s medailí a ozdobami, která měla nahradit řádovou šerpu velkokříže. To je opravdu těžké - při tak nákladné výpravě - podívat se, jak to vypadá na fotografiích? Jasně, je to divadlo, ale zamrzelo to.