Phobia

Musím přiznat, že mě nezajímají herecké sereblity a nijak zvlášť ani ti sebevrazi, co za ně v nebezpečných scénách nasazují zdraví i životy. Přinejmenším jejich soukromí je mi vážně u mrdele, naproti tomu práce kaskadérů vypadá dost zajímavě. A to je celý můj problém s tímhle dokumentem: moc šmírování, moc objímání, moc líbání, moc ukazování jazyků, moc infantilního trdlování, moc bádání nad vráskami, špeky a křivdami... a málo práce. Já chtěla vidět akrobatické kousky a nahlédnout, jak se dělají různé triky a prostocviky, ne koukat na brečící děvčátko, co je na dně z toho, že nebude zaskakovat za třetiřadou seriálovou "hvězdu", se kterou na večírku málem uzavřely registrované partnerství. Ani ta obroušená rašple, co se cítí nedoceněná, diskriminovaná a tlustá jaksi nestrhla moji pozornost. Přiznávám, druhou půlku dokumentu jsem neviděla, tak nebudu hodnotit. Třeba došlo i na podrobnější ukázky z práce kaskadérů. Za první polovinu bych dala 45%.

"In the Mouth of Madness" je krásný a výstižný název pro matoucí film, kde se psychedelie střídá se schizofrenií, nejistota s paranoiou, realita s halucinacemi, deprese s mrazením... Zápletka je sice hodně hustý guláš a stále se nejsem schopná rozhodnout, jestli mi pointa přišla úplně debilní nebo naprosto geniální, ale rozhodně ta podívaná měla něco do sebe - v první řadě hutnou atmosféru. Sam Neill v hlavní roli je přesvědčivý v obou rovinách: coby uhlazený, striktně racionální vyšetřovatel pojistných podvodů i jako rozcuchaný, počmáraný materiál pro psychiatra. Lovecraftovsky bizarní kousek nemusí sednout každému, mně naštěstí ano, ikdyž mám výhrady k několika scénám a třeba nad tou závěrečnou se budu muset ještě hlouběji zamyslet, co tím chtěl Jan Tesař přesně říci. Jako nadšená čtenářka knih Stephena Kinga musím hodnotit nadprůměrně, Sutter Cane by byl taky můj oblíbený autor;-). 74%

Dovlekla jsem se včera z práce v 19:00, psychicky i fyzicky na dně, s mozkem uvařeným už ne na hniličku, ale přímo natvrdo. Při pohledu na programovou nabídku TV Veškrnov jsem věděla, že tohle je prostě to pravé: stařičký, primitivní, dederónsko-jugoslávský pseudowestern! Tenhle konkrétní díl o dvou přiteplených... chci říct pokrevních bratrech si z dětství nepamatuju, možná nám ho soudruzi z nějakých ideologických pohnutek nepustili - což nevadí, beztak jde o sestřih scén z předcházejících kousků, noví jsou tam akorát hadi. Rozkošně blboučký, naivní příběh s nekomplikovaně černobílým vnímáním (chorobně kladní versus skrz naskrz prohnilí, nic mezi tím neexistuje nebo nestojí za zmínku), nelámající si hlavu s logikou ani s časovou posloupností; upřímně mě to pobavilo. Na úplném konci jsem se přistihla (při hřejivém vzájemném pohledu Barkera a Brice), že se řehtám jako Hatátitla, co sežral (nebo vyhulil) přemíru trávy. Za jakýchkoliv jiných podmínek bych film šoupla bez váhání do podprůměru, kam patří, ovšem právě včerejší večer podobně nenáročné oddychovce opravdu přál, tak hodlám být vinnetuovsky ušlechtilá a udělím milosrdné hodnocení. A stejně byl Olda Drťoruka lepší vzor a idol než Hery Potrat!:-P 51%

Typický festivalový snímek: komorní, multikulturní, hlásající toleranci, pochopení, lásku k bližnímu, otevření svých srdcí a následkem toho zlepšení životů třeba tím, že budeme mlátit do djembe a pomáhat těm hodným imigrantům, kterým ten zlý, diskriminační systém hostitelské země strašně ubližuje. Tolik ve zkratce k poněkud naivně černobílému příběhu. Vyzdvihnout si zaslouží Richard Jenkins - udělalo na mě dojem, kolik toho dokáže sdělit beze slova, pouze mimickými svaly a výrazem očí. Tempo filmu bylo na mě bohužel až příliš vláčné, tak jsem si 15-20 minut před koncem bucla a viděla jen poslední vteřiny před závěrečnými titulky. Nezbývá, než po jednom z oblíbených uživatelů vyšpiónit, jak to vlastně dopadlo (tuším, ovšem potvrdit si to nezaškodí). Zdejší vysoké hodnocení ve mně vzbudilo přemrštěná očekávání, nějak extra hluboce mě "Nezvaný host" nezasáhl, ale to holt bude tím, že nevyznávám politickou korektnost a jsem přesvědčená, že návštěvník, zvlášť pokud se chce stát domácím, by měl dodržovat pravidla stanovená hostitelem a nebýt přítěží, co kolem sebe dělá akorát bordel a ještě si stěžuje. 67%

Mladý floutek Merivel je talentovaným adeptem lékařského řemesla, víc než studiem a knihami je však zaujat proháněním sukní a hledáním způsobů, jak si bez většího úsilí co nejblahobytněji užívat. A pokud život u dvora znamená vzdát se kariéry doktora i vlastní svobody, budiž, za ten přepych a pohodlí to přece stojí. Nebo ne? Budoucí Iron Man a Sherlock Holmes se skvěle popasoval s rolí zhýčkaného přestárlého puberťáka a jeho trnitou cestou za dospělostí. Před lety mě první polovina filmu nudila, druhá nadchla a závěr dojal. Momentálně mě první polovina tolik nenudila, druhá se mi líbila a závěr... moučkovým cukrem posypaný turecký med s cukrovou vatou, brrrrrr. Pozitivní dojem každopádně přetrval - hlavně díky perfektní dobové atmosféře, výbornému obsazení a s tím souvisejícími hereckými výkony. 74%

Čas je nelítostná bestie. Nezdráhá se vzít do prádla filmový nadprůměr své doby a nenechá na něm nitku suchou. Když jsem "Enemy Mine" viděla jako mládě, do podprsenky ještě nedorostlé, vnímala jsem, že to není stejná liga jako "Vetřelci" nebo série "Terminátorů". Ovšem snad od embrya jsem tíhla ke sci-fi a líbil se mi Dennis Quaid, byla jsem tedy s filmem spokojená. Možná mě už tehdy dráždil kreténský dabing, kdy divák vidí 20-letého sopla, ale slyší mluvit padesátníka. Podobně alergická jsem na případy, kdy děti dabují zprzněným hláskem dospělé ženy. Ústřední dvojice, která byla na plátně většinu stopáže, se naštěstí dala většinou poslouchat bez skřípění zubů. Uběhlo nějakých 20 let a já jsem se s "Mým nepřítelem" potkala znovu. Bohužel se za tu dobu cosi pomrvilo v mém mozku: dialogy mi zněly směšně a nepřirozeně, Dennisovy americky drsné hlášky mi přišly trapné a taky jsem si kladla spoustu otázek. Jako třeba: proč spící ještěrku nevzbudí bouře meteorů, kdy šutry vybuchují všude okolo, ale lidský hlas jako budíček funguje? Proč stavět na prostranství "zaručeně meteoritům odolnou" chýši z krunýřů pseudoželv, když je pár desítek kroků vedle jeskyně? Proč vojenského pilota, co ztroskotal na planetě (neobydlené, pusté, s vyhovující atmosférou), nikdo nehledal a pak se najednou ocitne na mateřské lodi po třech letech, náhodou právě se smrtí na jazyku? Podobné blbé otázky přicházely jedna za druhou a zuřivě se dožadovaly pozornosti, jak diskriminovaní spoluobčané na sociálním úřadě. Nějak mi to kazilo zážitek ze sledování této sci-fi pohádky o lidskosti (mimozemskosti?), o dobru vítězícím nad zlem. Nostalgie ke mně tentokrát promlouvá pouze skomírajícím šepotem, přesto ponechám hodnocení v mírném nadprůměru... jakkoliv z "Enemy Mine" zbylo něco jako epizoda "Krajních mezí" (popravdě jsem čekala, kdy se mezi skalami vyloupne plukovník O'Neill, následovaný major Carterovou, Teal'cem a tím brýlatým hňupem). Budu hodná, ten film za to nemůže, že čas běží a děti dospívají. 59%

Když tohle rodinné dobrodrůžo běželo v minulém tisíciletí na HBO, nenechala jsem si to ujít. Byla jsem sice věkem už pokročilejší dítě, ale byla jsem si jistá, že s žánrem sci-fi a silným hereckým obsazením nemůže jít o špatný film (už tehdy jsem zbožňovala Garyho Staříka, měla jsem ráda Williama Ublíženého, líbil se mi ještě nezpuchlý neherec Matt "Joey" LeBlanc a v srdci zůstalo místo i pro Edwarda "Šakala" Lišku). A hovno, hovno, zlatá rybko... První polovina "Ztraceni ve vesmíru" mě znudila natolik, až jsem si druhou nechala bez váhání ujít a doufala, že se brzy ztratí z paměti, když ne rovnou z toho vesmíru. Nebylo mi dopřáno, kdykoliv totiž padne téma "nejnudnější film všech dob", tohle ploché, šedivé dílko se okamžitě vynoří, aby mi otráveně, povislým zápěstím, pokynulo. 30%

Mamka byla divácky zatížená na různé francouzské obejdy a tak jsem společně s ní viděla všemožné žabožroutí filmy a seriály. Komisař Lulin, jak jsem ho s chichotáním k nelibosti mé rodičky titulovala, neunikl mojí pozornosti a kdysi v šerém dávnověku (před plyšákem nebo krátce po něm) patřil k docela oblíbeným televizním seriálům. Mnoho detailů mi však v té nevzhledné duté bouli, co nosím na krku, nezůstalo - s takovou "Chobotnicí" a komisařem Cattanim (jeho jméno jsem nikdy nezesměšňovala) se "Komisař Moula" nemůže rovnat, prostě kriminální průměr, po jakém už dnes neštěkne ani kočka. 56%

Jo táááák, to nebylo akční sci-fi béčko z let osmdesátých, ale céčko z druhé poloviny devadesátých? Tak to hvězdičku dolů oproti původně zamýšlenému záměru! Kdyby mi bylo telecích 15, drsoň v černé kůži Kurt a divný svět kolem něj by mě sice neuvedli do extáze, ovšem vypadla by ze mě slova chvály a výsledným dojmem by byla docela jistě spokojenost. Bohužel už jsem ve věku, kdy mi ke štěstí nestačí jeden zarputilý ksicht, momentálně zaostalí padouši, nepřesvědčivé kulisy, laciné efekty ani nablblá zápletka plná logických ažur. No, hudba celkem ušla... Nehodlám nad Hadem Plisskenem přivírat oko: tohle je kýč, co zaspal dobu - kdyby byl "Útěk z LA" o 10 let starší, klidně hvězdičku přihodím. A přiznám bez mučení, že závěrečnou půlhodinu jsem si nechala ujít, protože: A) mě vlastně nezajímalo, jak to dopadne, B) bylo jasné, že Russel nekonec nakope všem oponentům anální žlázy. 40%

V sedmdesátých letech u "Legendy pekelného domu" možná diváci usrávali kuřince, ale v současné době film vzbudí maximálně lehce nevěřící, shovívavý úsměv. Od britského duchařského hororu bych čekala přinejmenším nějakou atmosféru... tentokrát marně. Dvě hvězdičky vylovím z temných, pavučinami opředených zákoutí svého vkusu čistě jako uznání, že ve své době to třeba mohlo děsit, leč ostré tesáky času zanechaly jen práchnivějící kosti, co potěší maximálně televizní archeology a postraší přecitlivělá předškolní dítka. Kdybych si u toho nečetla, byla by to naprostá ztráta času. 33%