Zmiu

Knižní předlohu napsal Bergsveinn Birgisson v roce 2010 a  kniha byla v té době dost populární. Sice jsem ji nečetla, ale knihu jsem zaznamenala, tak jsem byla zvědavá na film. Milovníci Islandu se dočkají krásné hudby a venkovské krajiny, a komorního příběhu o lásce dvou zadaných v době někdy okolo 2. světové války.  Příběh plyne pomalu, jsou zde flashbacky, a to je pro mě slabé místo, protože na pár místech jsem se trochu ztrácela, zvlášť když celý film je vlastně vzpomínka, a v ní jsou ještě další časové linky. Není to tak strašné jako v jiných filmech, ale někdy se tam postavy jen mihnou a pak se děj vrátí zpátky. Ale chápu, že kdyby bylo vše jasné jako pro pitomce, tak to nebude tak poetické. A atmosféra je ve filmu hlavní tahák. Pro akčnější povahy bude film působit trochu utahaně, ale když jste v tom správném módu, užijete si jej.  Chemie mezi hlavními hrdiny funguje, jediné, co mě trochu rušilo, byl jazyk, který byl vyloženě moderní. Nemyslím sice, že by měli mluvit úplně archaicky, ale trošičku řeč přizpůsobit, aby film působil autentičtěji, by bylo fajn.

Normálně se dojímám u každého druhého filmu, ale zde jsem neuronila ani slzičku. Asi proto, že film byl prvoplánově citově vyděračský a taky předvídatelný. Od začátku víte, jak to dopadne, včetně toho, když si Kate najde kluka. Na druhou stranu film pokládá zajímavé etické otázky, a za zhlédnutí stojí. Ale jednou stačí.

Seriál má povedenou výpravu, to se musí nechat, velké plus dávám za to, že jsou tam zapracované některé detaily, které jsou známy z pokračujících komiksů a románů (zmínka o dětství Kyoshi, matka Koha, avatar Kuruk atd.) Tyto detaily pomáhají zasadit seriál do světa Avatara, tak jak ho známe a dávají tak skalním fanouškům najevo, že to někdo jen tak neodflákl. Oproti původnímu seriálu je zde hodně změn,  některé byly docela milé (41. divize),  jiné změny trochu poškodily původní charakter postav (Hakoda). Největší změna je ale ta, že je zde bezostyšně zobrazováno násilí a smrt. V tom byl původní seriál milosrdnější a přímou smrt tam dětský divák takřka neviděl. Tady to do nás napálí hned v prvním díle. Ano, víme všichni, že došlo ke genocidě Vzdušných nomádů, ale některé záběry si mohli odpustit.  První dvě epizody byly celkem fajn, ale epizoda Omašu byla tak špatná, že jsem si říkala, zda budu pokračovat. Naštěstí další epizody už byly celkem ok.  Hodně povedené postavy jsou za mě: Ozai, Suki, Pakku. Moc se mi nelíbila Azula, Bumi, Zhao. Seriál hodnotím jako celkem povedený, pokud bude další řada, ráda se na ni podívám, ale rozhodně nešlo o záležitost, kterou bych musela shlédnout na jeden zátah, znovu se nejspíš na toto zpracování nepodívám.

I třetí série se mi líbila, hlavně proto, že se tam objevily postavy z předchozích dílů a jejich příběh se někam posunul (Hinrika, Bárður, Eiríkur). Náboženská skupina i motorkáři byli trošku přehnaní, je vidět, že na této řadě už pracoval Netflix, tak už není tak typicky islandská, jako předchozí dvě. Tahle řada také nebyla tak drsná, ale dívalo se na ni dobře.

Kdyby nebylo těch šišlavých čarodějnic, tak jde o prima film. Herci skvělí, přesah se smrtí zajímavý, ale pitvořící se čarodějnice, proboha proč? Nebylo jim rozumět, byly trapné a ještě měly v pohádce příliš prostoru. Opravdu škoda.

Trochu rozvleklé a někdy se až zbytečně střídaly časové linie. S hereckými výkony jsem spokojená, ale zaráží mě, že vůbec nejsou zmíněni ti další, co se zabývali Palmeho vraždou. Přece se Pettersson musel taky seznámit s tím, co vypátrali Stieg Larsson a po něm Jan Stocklassa. Ten měl taky nějakého jasného favorita, tak by mě zajímalo, proč se policie nakonec přiklonila k Petterssonovi. V seriálu je to dost zahrané do autu. Takže po shlédnutí mám spíše více otázek, než abych byla spokojená s odpovědí.

Tilda je nevyrovnaná právnička ze snobské rodiny, která se nevymanila z vlivu svého otce, se snaží dostat znovu na výsluní. Soupeří k tomu ještě se svou sestrou, která je taky právnička, ale nedosáhla takových úspěchů.  Momentálně pracuje v uprchlickém centru, a tam se seznámí s azylantem ze Somálska. Náhodně zjistí, že tento azylant má neskutečné schopnosti, (fotografickou paměť a je schopným detektivem) a využije ho k vyřešení případu. Protože ho mají deportovat, pomůže mu, aby on na oplátku pomáhal jí. Během série se na něj několikrát vykašle, ve chvíli, kdy se dostane na své původní místo, tak ji přestane zajímat, ale pak se ukáže, že si s dalším případem neví rady, a zase se mu vnutí se slibem, že mu zařídí trvalý pobyt apod. Jde o hodně nesourodou dvojici. Ibraahin je hodně zamlklý, je vidět, že prožil těžké věci, občas vidíme střípky toho, co se odehrálo. Nechce říct, kdo je, protože se bojí o život. Není nijak zvlášť sympatický, ale člověk s ním celkem soucítí. Každopádně Tilda je tak nesympatická a falešná, že Ibraahin jasně vede. Jsou zde ukázány nějaké problémy přistěhovalecké politiky ve Švédsku, ale nějakou zvláštní agitku zde nevidím.

Hodně výstižné.  Ne, že bych se chechtala jak pominutá, ale spíš jsem se usmívala, jak to trefil. Např. to, jak Islanďani komentují seriál, kde nesedí lokace apod. A fóry s Dánskem včetně přízvuku byly boží.

Moonage daydream je rozhodně film pro fanoušky. Myslím, že kdo Bowieho moc nezná, tak si film tolik neužije. Spíš než klasický dokument je to taková pocitovka, ukázky z rozhovorů, písniček, občas nějaká životní moudra. A mně to zrovna sedlo tak, že v tom vidím nějaký vyšší záměr. Všechno, co tam říkal, jsem zrovna potřebovala slyšet. Chce to být na film dobře naladěn a nechat ho působit. Pak nevadí ani ta délka. Jen jsem si několikrát myslela, že už je konec podle nějaké hlášky a pak film pokračoval dál. No, a najednou byl opravdový konec. Ale tak už to taky chodí.  Hodnotím vysoko hlavně proto, že mě film nějakým zvláštním způsobem nakopl a posunul.

Oproti předchozímu filmu je tenhle o několik tříd lepší. Takový komorní film se Čtyřlístkem, jak ho známe z klasických příběhů. Hodněkrát jsem se zasmála, a tak hodnotím vysoko.