garmon

Film má stupňovitou strukturu o čtyřech dílech a s úvodem a závěrem. Žena nachází v krajině mrtvoly a oživuje je prostřednictvím animací. Muž se stále přibližuje anebo vzdaluje. Surreálné a znepokojivé, ostře barevné obrazy (barevná symbolika). Možná je to představa ženy o sobě samotné. Možná je to meditace nad vznikáním uměleckého díla o sobě. Působí to, jako by Elina chtěla být jako mrtvá žena, kterou stylizuje a animuje. Pohřbení reality a sebe sama prostřednictvím oživující animace. Vytvoření nové virtuální reality, fikčního světa. Citát k filmu je Disney. Připomíná to Greenawayovo ZOO, ale také Trierův Element of Crime. Krásná dílnička.

Ty dvě hvězdy dolů jdou na vrub mého debilního evropocentrického vzdělání: bez povědomosti o tom, o čem hovoří Rámajána alespoň co se dějů týče – metaforické výklady stranou – mi z toho moc nezbylo. Lidé, příroda, překrásná hudba, setkání s neproniknutelnou kulturou, technologie mistrovského režiséra. Naprosto jsem se ztratil. Film je velmi minimalistický, v Indii všichni vědí, co a jak – nejen že se tu nemluví a nejmenují postavy, ale to, co stačí v zemi vzniku naťuknout pohledem, správnou hudbou, existencí koně na louce anebo vláním trav ve větru, z toho mi žel zbývají jen obrazy a střih. Ten je podobný filmu, který jsem od autora před tímhle dílem shlédnul – ohledávací, pečlivý, ale někdy oproti Evropě nestandardně poskočný. Kamera víceméně statická, velmi čisté jízdy i švenky, pomalý rytmus vyprávění. Vzácné setkání za hodně sil…

Střetávání věků, společenských tříd, ale i žánrů: dynamická městská kriminálka zašpiněná brlohy a korupcí (hlavním argumentem v indických celách je pořádná facka zadrženému), potkává drama cti, sociální drama, v němž policajt, co tvrdý chleba má, nemůže vždy volit, zda se bude bít na straně práva. Čím člověk je, a co koná, se časem spojí v jedno. A k tomu tu je linie takřka nebeského světa žen, které jsou až na bídné výjimky sprostých tanečnic zcela čisté, vznešené, studují postgraduál o protestujících dělnících a pohybují se v knihovnách anebo na čaji. A k tomu všemu ještě ryze indické problémy: nejčastější odpovědí rozzuřeného manžela je opět pořádná facka té jeho staré sůvě, která je ovšem o dvě hlavy menší a vezme tím pádem druhou o protější zeď. A přicházejí pak ještě otázky po tom, zda by se mladí lidé ve městech náhodou nemohli poznat a vzít jednoduše proto, že jsou si navzájem sympatičtí (namísto aby respektovali vůli rodičů, kteří jim nastávajícího vyberou). Důležitá indická témata na pozadí tvrdé dynamické kriminálky, na kterýžto žánr se nespecializuju a vidím v něm okamžitě a ve všech produkcích všech zemí ten samý schématismus: desperado řítící se do samoty a proti němu pekla a mizející láska.

Je to vynikající drama občas lehce konfekčnějších prostředků, připomíná vysokostí třeba Lacombe Lucien - sem tam reálie, sem tam přesah, sem tam figurkařina a ozdůbka ve scénáři. Pořád jsem přemýšlel, odkud že to znám a asi že jo - Sedm statečných v náležitě jiné dramaturgii i rozvržení pohlaví. Smita je tu asi zatím nejkrásnější, co jsem viděl, finální obraz filmu by měla na csfd mít za avatar, holka okatá. Barevně i střihově je to vynikající. Kdybych neviděl uniformu anglického kolonizátora a hodiny na zdi, mohl by být příběh zasazený do doby třeba o tři staletí dřív. Pak by to směřovalo k jakési legendě - Kitěž? A bacha: zmiňovaná červená je ve filmu nejčastěji v kontrastu s odstíny zeleně. Dává to specificky výbušný kontrast.

Dílo hluboce věřícího puristy. Velmi přímé, prosté. Krávy prchají, žena se bojí a oddává. Tady nejsou žádné ornamentíky navíc, žádný lidový záchodkový humor a Marx zůstává taky vzadu v knihovně pominut. Přestože nejsem ani trochu etnograf, zapůsobily na mě obrazy i éthos, zapůsobilo na mě umění, ars tohoto. Přestože nejsem věřící (a hinduismus už vůbec neznám), bylo mi vše jasné. Běda mi - pro mě není spása ani v bohozvířeti na vrcholu hierarchie. Možná bych si takový film necenil tolik v evropském prostředí - přeci jen folklorismus není úplně má doména ani záliba. Tady se nám ale různé obyčeje příliš necpou. Zato když zazní hudba, je překrásná a je v ní tolik toužení a oddanosti! Scény z počátku filmu kde zní a pak posledních dvacet minut po "rozuzlení" byly pro mě asi nejsilnější. Dávám pět ačkoliv dojem je vlastně na čtyři - beru to tak, že toho nejsem práv. Anglické titulky kopie, kterou jsem viděl, má. Rivahova poznámka je 6 let stará.

Prolínání pokřivené reality a reality pokřivené filmem. Váhám mezi čtyřmi a pěti. Je to concertino pro Smitu (dovede štkát jako zbídačelá žebračka a vzápětí skákat jako kůzle - má hrdinka tady je ale Durga: Sreela Majumdar), je to opět napůl asijské (zvlášť v patosu), má to svižné tempo, je to barvité, ale je to i film, jakým se nedává míň než plný počet – angažovaný, rozkrývající, očistný, dobrý. Chvílemi jsem si říkal, že mi to připomíná východoevropskou školu – ruční kamera, výstavba situací – přeci jen byli SSSR poměrně blízko a zřejmě mohli i nějaké ty film-o-filmé Wajdy anebo Michalkovy znát.

Tempo ságy. Velmi povlovné. Největší síla je v obrazu – širokoúhlý, vlastně spíš širokoširokoúhlý, výprava barvy slonové kosti (scény z boháčova domu), svět toho filmu zůstane v mysli napůl snový: těžkotonážně melodramatická hudba v úvodních titulcích, Evropu imitující, ale neevropsky vede hlasy a instrumentuje spíš heterofonně, než harmonicky. Opakuju si – je to napůl cesty, vlastně je to „Asie, Asie“ …emoce jsou asijské, po 20. minutě řve hudba v přízračné scéně s pouličním divadýlkem v pozadí jak někde z Bali, hlasy mají ti lidé jak ta nejvychlastanější Kellarová, leckteré hraní je festovně asijské, zrovna tak dramaturgie – maximálně cudná, vlastně via telenovela, ale to není spravedlivé zařazení, protože tady není tolik sentimentu. Vybavovala se taky mi „Indie“ mého dětství (osmdesátky, divadlo Loutka na "Gorkáči" a mezi řadami nalezený vysouvací metr "Made in India" – snění o Indii slonů, indii narůžovělé slonoviny) – a ta trocha kdesi zahlédnuté „filmové Indie“, kde byli zrovna tak muži v těsných bílých sakách (ta bílá – narůžovělá bílá), všudypřítomné bylo „vzácné“ dřevo – často designově nepěkné, nepraktické, ale solidní, poctivě opracované (plus bílý mramor – něco takového pak našinec vídal i na dovolených v resortech na blízkém východě). Vybavila se mi Durasová s Vicekonzulem – tam se ale jezdilo „na ostrovy“, tady se kouká na záliv při odlivu. Když tu Smita stojí u okna, vane pravidelně od moře vítr a čechrá jí sárí. Mohl bych pokračovat nezabydleným domem, patrně filmovým, s nelícujícími koberci po stranách (zase ta jemná bělorůžová), s profily procházejících žen s očima jak mandle; snové krajiny. Ale na druhé straně je širokoširokoúhlý záběr na děravý slum v noci, okolo jede vlak, vidíme ho děrami v chatrči; zápas se odehrává na pohyblivých pontonech na temném moři v noci, bijí na nich muže, je to hororové už jen pohyby pontonu, na kterém kamera utkví a ustálí se po odejití všech postav. Pontony do sebe narážejí a skřípou. Děs z hlubiny pod nimi. Všechny ty vztahy, jména – doléhá to ke mně pořád napůl jen jako sen, vím, o čem se přibližně jedná, registruji, ale nepronikám – bohužel. Porovnávám s Bressonovou Něžnou u jejíhož natáčení Shahani asistoval: co si odnesl? Nevzrušenost? Barevné pojetí? Růžovou ženy, tmavou muže. Vášeň jako zadržovaný vzdech, oba milenci zcela oblečení, pod ramenem Smity drobné vlhké místo potu na tričku; neúmylsné.

Je to můj první film z Indie - chybí mi kontext, chybí mi známé tváře (Naseeruddin Shah je tu fešák s charismatem jak blázen). Smita Patil byla zábavná i než si Smyla Paty a příběh mi vyhazoval - proč to neříct - podobně mléčné zápletky jako dejme tomu Slunce seno - ale chápu velmi dobře, že tady šlo o vyšší věc, než že hoří les a na to, jak mi takhle Dreyerovo Slovo připomnělo rozložením sil Anče Kubo, jsem si vzpomněl spíš s uzarděním. Situační humor tady mi přišel úplně exotický, čekal jsem už jen sborový tanec, ale ten nebyl. Girish Karnad je mix mladého Petera Kerna s Hugo Haasem a jeho klaďas je protivný jak většina klaďasů. Výsledek je nicméně zvládnutý i z evropského oka, byť velmi prostý, žádné přepičatělosti, na které jsem zvyklý z artového kina se nekonaly; když pěkné světlo, pak zvenčí do brlohu. Příroda okolo, úplně cítím ty vůně a pachy. A chápu tedy správně, že ta přímost, až dětská, že je jedním z pravidel indického filmu? Trošinku mi to schéma lezlo do cesty - od třetiny téměř vím, kdo je jaký, kdo se kam pohne, kdo koho bude mít rád, a příjemně lineární závěr s utíkajícím Naseeruddinem mi to nevytrhl. Muzika tu příjemně doplňuje příjemný tok a je zase až trochu legrační to toužení plané, přímé, nepřímě zprostředkovávané skrz texty různých slok písničky "přijdi ke mně do chajdičky". Kamera nabízí občas překrásné obrazy, opět trošku naivní, dětsky přirozené, stejné jako vášnivé pohledy okatých Indek.

Setkání z jiného světa: portrét chilské bohémy své doby. Utahování si z nacionalisticky nablblé, machisticky potácivé lumpeninteligence. Krom buñuelovských šlehanců a zřídkavé fantastiky marně přemýšlím, k čemu to přirovnat – snad nějaký Balkán? Petrovićův Mistr a Markétka? Jinak obtížně pochopitelný svět, jiné hospody, jiné hodnoty, jiné barvy, oblečení, jiná mytologie, jiný vkus, jiný humor, škaredé-škaredé-škaredé ženy – buď vyžilé cigaňo–indiánky s vlasy jak koudel anebo ucajdané rádoby Američanky. Co z toho na středoevropana leze je především schopnost Chilanů dobře se ožrat a flámovat, velkohubost a snaha dostat se nejlépe co nejdřív pryč ze země – byť třeba jako pokojská do Chicaga. Čičiči. Styl toho filmu vůbec neodpovídá pozdějšímu Ruizovi, ba i Palomita Blanca je v něčem dál (práce s hudbou? obraz? kontrast k světu bídy a k mužskému světu? vážná rovina). Tady sedí snad jen určitá subverzivnost v dialozích, rozpoutaná kamera občas... Trošku je to, jak kdyby u Felliniho Darmošlapů došel sentiment, Darmošlapové po nové vlně, formanovsky vidění. Komediálnost je všudypřítomná, většina herců hraje skvostně – asi improvizují – a řemeslně vlastně všechno taky sedí jak má. A je to mužský film. Prostě šikovný, zatím lokální tvůrce (Balkán podruhé?) a dlouhá cesta před sebou.

Opravdová láska je jako sraní. Nezastavitená, neodolatelná. Přijde to na tebe a nedá se to zastavit. Figury se mění před očima z vnitřním trápením spalovaných paranoiků do sangvinických bonvivánů. Paměť je ochuzena o to, co se dělo včera, ale vina za to se neztrácí. Tanec zmatku. Pokukuje tu samozřejmě Buñuel, a občas jsem viděl i filmovou velkorysost Felliniho před úpadkem. V mixu mnohohlasů poznávám Nebe nad Berlínem – to musela být osvobozující lekce. Co je zvláštní a u Ruize nevídané, je ale zjevný vliv Żuławského – snad to zoufalství v obrazech, snad ten Poupaud v roli mimořádného hajzla, snad to vražedné tempo v oněch chvílích. Ruiz sice Żuławski není, ale těší mě to, protože neznám krom Caraxe mnoho dalších, kteří by to dovedli podobně. Ana Padrão je má nová hvězda: „Smrdí to tu hovny!“ —  „Aspoň to bude opravdové.“ Rafinovaný je taky výběr hudby: namátkou Franck, Respighi, pro mě neznámý Manuel María Ponce a tedy naprosté novum ve filmu byla odvaha vybrat si Szymanowského Mýty – zní to neskutečně moderně! Někdo by měl shrnout význam producenta Paula Branca pro evropský film.