garmon

Tady se s tím Ruiz moc nepáral. Znal jsem tyhle přerody dosud hlavně od Lynche, ale ten je měl po Mazací hlavě časově až o něco později než Ruiz: to, co se děje v nočním kině se vzápětí transformuje do reality, ač je to třeba jen loutkový film. Mullholland dr. A v realitě – velmi temné – se pak odvíjí příběh, který „vzdoruje synopsi“ – jsou to obrazy jak z Element of Crime, fazety arabských fantazií jak od Robbe-Grilleta, opět jak z Šeherezády anebo Potockého, surreálné, výtvarné, naplněné světem orientu... A krom blízkovýchodní hudby zní do stejných kulis strohé obsazení smyčcového kvarteta, trápivé mody s hiáty, glissanda, vlastně taková monodie, nářek. Arriagadu jsem si tentokrát už posunul mezi oblíbené skladatele. Jeho partitury jsou vedle Ruize neotřelé, plně používá harmonii, instrumentace orchestru je kdesi u Mahlera a Debussyho, má překrásná témata a jeho hudba má široký dech. PS: jen ta kvalita jediné dostupné verze filmu je prostě šílená, kazí mi to celkový dojem (občas prostě jen pohyblivé šmouhy); v rámci Ruizova světa jak ho znám je tenhle film patrně nejtemnější jízda a rád bych mu dal všech pět. Jednou se vedle „Dreyerovy bílé“ bude jmenovat „Ruizova červeno-žluto-modrá“. Po měsíci zvyšuju na pět.

Atmosférický film. Takové to schéma, dle kterého se výřez společnosti ocitá před výzvou, které musí dostát. Zde je od samého začátku akcentovaná nepohoda mezi zúčastněnými, což průběh obírá o možnosti proměny. Víme tedy do čeho jdeme. Výprava, vedení herců i kamera jsou překrásné, je to doba Possession – už tu nejsou ohavnosti sedmdesátek, ale ještě ne ohavnosti osmdesátek. Působí to dodnes velmi současně, žádné retro. Žánrově je to brak – přes povlávající pěnový sníh uprostřed subtropické přírody, až po nepravděpodobnosti župánků navečer (trampové?) anebo igeliťáku na mrtvolu, bryskně přítomného ve vybavení pro přespání pod širákem. Viděl jsem ale větší braky. Třeba film jménem Forrest Gump anebo Seven. Ruiz bral tehdy zřejmě rád cokoliv, jen aby mohl stát za kamerou. Vzpomínám na Anděla zkázy, kterého určitě znal – byl buñuelovec. A na Vepřinec a Velkou žranici, které zestárly právě ve výpravě a realizaci. Vzpomněl jsem i na Blair Witch, která pokrátila na tresť lidský strach ze ztracení se. A vzpomněl jsem i na Antikrista, který si z Teritoria bere estetiku. Přidaná hodnota Teritoria je dneska malá, nicméně na 47% to není, to prr, je to výrazně lepší film. Buď se na to dívají milovníci žánru, v němž je třeba si vyhřezlá střeva omotat okolo pixly na popcorn anebo to z nějakého důvodu hodnotí lidé, kteří to vůbec neviděli.

Je to jako celek velmi pečlivé, ambiciózní (!), ale taky nekoordinovaně nevyrovnané.  Řemeslnou brilanci provází jistá nahodilost ve scénáři daná autorovým zakotvením v surrealismu a jeho svobodě – co přijde na jazyk, to se semele. A se surrealismem tu přebývá i nepečlivost v estetice – prostě postmoderní tekutost ve stylu, v kadlubu/žánru, a s nimi i v momentální kvalitě výrazu. Problém mi dělal anglický dabing, který filmu vůbec nesluší (poznám hlas Kariny i Léauada). Narace se během filmu několikrát mění tím, jak vidí dítě dospělí, případně tím, jak vidí dospělec sebe jako dítě. Ke konci začne být dítě dokonce tak nějak vedlejší, už je komentované pouze v er formě. Na začátku naopak jsou skrz chlapce zachycovány vzniky různých možných komplexů, takové ty malé domácí horory, kdy selhává i matka, nepochopitelné události, křivdy... Vše to je nahlíženo až jakousi camerou obscurou, tajným okem ve stropě; snové, metaforické vztahy. Každopádně jak postava slepého, tak samozřejmě ti z nejhorších poděsů a záporáků evropského filmu, Castel a Stévenin (a vlastně takřka všichni dospělí, protože Karina je tu fakt spíš falešná stará kočka), to nadobro posouvají pryč z žánru dětského filmu, ke kterému by to svádělo a chtělo. Přesto je to očima dítěte a o něm. A je tu přítomna řada páně režisérových trademarků, které už se učím rozeznávat, rozlišovat a nebýt z nich permanentně štauf: především už zmíněný až maniakální důraz na detail v kontrastu k blahovolné náhodnosti většiny obrazů, festovně hbitý střih, neobvyklé úhly a perspektivy snímání (řekl bych, že toto zde jde v tomhle velmi blízko k Lynchovi), obrazová metafora, stínohry, dvojexpozice, prostupnost postav, figur, ba jejich úloh. Obraz je často různě kolorovaný anebo zamlžený, snímaný přes překážky, do toho často zní zcizující voiceover, jsou tu pořád ty stejné rekvizity od pobřeží přes terasu nad mořem až po dětského hrdinu... A k tomu takřka neustále zní symfonická hudba – zde z ní pohříchu ční rekomponované první tři symfonie od Prokofjeva. Jsou vetkané do úhrnu celku hudby napsané jinak šikovným Ruizovým skladatelem Arriagadou. Asi nebyl čas. Závěr s teorií války a her je vtipný. Ruiz už nevěděl, co by ještě připlácnul. Tam mi to připomnělo Sokurovovu Truchlivou netečnost: ta doba byla šťastně vykloubená.

Celý svět je složen z 60 slov. Mlčení je výmluvnější než věty. Významy předmětů se mění minutu od minuty a telepatie je podstatnější než dorozumění skrz jazyk. Další Ruizovo etnografické prozkoumávání lingvistiky, sémiotiky a vratkosti evropské tradice myšlení a ovládání druhých. Přibližuje se tu víc než ke komukoliv jinému ke Greenawayovi. Obrazy jsou chvílemi překrásné, ale sledovat to jako celek je obtížné; není to film s dějem, spíš traktát věnčený zálibou v asociacích a absurditě. Kořeněný politickou satirou. Originální, leč hodně statický, minoritní film pro pár intošů. Jeho smyslem je snad znejistění nadřazenosti jedněch oproti druhým.

Jde o specifický muzikál. Trochu jsem se obával, že budu porovnávat s Demyho Parkingem anebo Akermanové Golden Eighties, ale vlastně ne, spíš je to něco mezi Hotelem de lux Dana Pity a Kamikaze 1989 Wolfa Gremma s písničkama. A vybavilo se mi taky Jancsóovo Na krásném modrém Dunaji. Temná, až komiksově stylizovaná urban new romance scifi fantasy vychází Ruizovi celkem bez problémů, je vidět, že se s peripetiemi ani s nějakou extra ambiciózností nijak nepáral, ostatně kdesi zachytili jeho výrok, podle něhož dobrá i špatná práce trvají stejně dlouho – možná to je klíč k jeho neskutečné grafomanii: čmárá a občas mu vyjde Bůh. Muzika osciluje kdesi mezi Talking Heads a italským osmdesátkovým popem.

Povinná čítanka milců beatníků, a zároveň první setkání s inteligentní tváří nepřekonatelné Delfíny Seyrig. Je to takové home video, připomíná to vlastně komponovanější a podstatnější Cassavetesovy Stíny – napůl inscenované, napůl ne. Všichni tři kluci už jsou po třicítce lehce jetí, nejlíp z toho vizuálně asi vychází Corso jako střapatý klučík z Itálie. Jinak všechny ty zkažené zuby a zjevná nekondice z dnešního pohledu prvního světa spíš trochu udivují. Americký sen po bohémsku. Řekl bych, že nejvtipnější je na tom to, jak to celé zestárlo: připomíná to první semaforské Zuzany. Kdeže je John Cage, který by tam sem tam vrznul nějaký ten objekt? Dávno ne! Krom jazzu k tomu jede poctivý židovský neoklasicismus na milhaudovský způsob – ostatně tak tomu bylo s Klusákem ve filmu v šedesátkách u nás též. Je to zde: https://www.youtube.com/watch?v=5_o4TxpEESc

Velmi střídmě natočený film, žádná hudba, pár funkčních jízd, monology ukončují zatmívačky, často s pohledem do kamery. Slova. Poctivé, nutné. Pintilieho zlomyslný humor jen občas probleskne v typu realizace: ruší nás tu ruchy, postavy se občas mění ve figurky (němá role), zhmotňují se vzpomínky na nepřítomné, zdůrazňuje se bizarnost. Veselé to ale vůbec není. Dalo by se to dobře udělat na divadle.

Až pár hodin po shlédnutí mi došlo, jak sugestivně do mě režisér pořád hustil, že ten týpek  a jeho textíky jsou neskutečné, výjimečně, talentované a ještě a ještě jednou talentované, že masterpiece, brilantní atd. To je půlka krámu. Marketing jednoho temného osudu, jenže: takových už bylo, co to mysleli upřímně a upsali se. Třeba Pepíček Zíma. Zajímalo by mě spíš, jestli se někdy propojí vysoká kultura s nízkou. To, že je ochotná se s těmi říkankami s kolovrátkem v pozadí ztotožnit část jedné zatím do chomoutů nechycené popkulturně vysmažené generace, to ještě nic neznamená. Ani to faustovské sebedestruktivní gesto anebo tenhle druh gnóze sám o sobě nic neznamená. Egotrip.

Bizárek; připomínalo to trochu Zběsilost v srdci anebo Zbytečnou krutost. Těch mrtvol!

Přízračné. Jako celek mě to mimořádně zaujalo, byl jsem pohlcen! Ba to není úplně bezpečná půda, vracelo se mi to v mysli, pracuje to s archetypy. Takhle si představuju velký film. Vymaněný z děje, z morálky, ze všech schémat včetně těch vynuceně originálních za každou cenu. Hudba zní takřka neustále, plný symfonický orchestr. Někdy je pasovaná na děje, jindy se témata vrací jak příboj. Téma je až obsedantní a všechno ve filmu tmelí. Oproti Třem korunám námořníka jsem tak do půlky váhal nad nespojitostí. Nebyl tu žádný zjevný uzel, spona, která by plynoucím asociacím dávala směr. Pak se objevil Toby a spol. a začalo být jasno. Je to o rozpadu lidské duše, o cyklickém návratu spasitele - ničitele. Kamera barev pomeranče, tmavá modř mořské hladiny a do toho žluť pouštního písku.