garmon

Údajně Vardin nejoblíbenější vlastní film. Hezky to píší na sítích: „pokud je pro Vardu něco typické, pak je to její neochota hrát na jistotu a dělat, co se od ní očekává.“ A: „Není to ani čistě hraný hraný film, ani dokument, možná nejlépe jej lze popsat jako dokument s hranou hlavní postavou. Oba filmy vznikly během Vardova druhého pobytu v LA v letech 1979 až 1981. Tentokrát byla Varda sama, bez Jacquese Demyho, natáčela Mur Murs pro francouzskou televizi a marně se pokoušela dát dohromady finance na nakonec nerealizovaný film s názvem Maria a naháč.“ Proč mě to zaujalo: je to setkání s fotografickými kompozicemi rané Vardy bez jejího vždy trochu násilného konstruování alegoriky a humoru. Je to zralá Varda, nenásilná v tom o čem hovoří (feminismus), bez velkých ambicí. Skromný film, skromný květ. A v tom velmi silný, osobní. Minimalismus evokuje filmy Akerman. Co se děje, je uvnitř. Kamera je dokonalá – ať zabírá špínu předměstí v dešti, ryby (Varda je přeci rybářská holka, to se ví!), muže (!!), to, co zbylo z hippies; ať je dokumentární anebo inscenovaná. Připomínala mi práce Ballhause, Lohmana anebo Jürgese pro Fassbindera. Všechny ty příčky, složitě komponované předěly, horizontály, diagonály, barevné akcenty, deformace... Samotný film je silně elegický. Hodina stačí, ale je utnutý, je to záznam samotné režisérky, nepotřebovala to formovat do nějaké artové konkluze. To, že závěrečná apoteóza nestihne vysvobodit ani náhodou je má jediná kritika. Ale na druhou stranu je to takhle cudnější, civilnější, míň happy endové. Důraz na text mi připomněl i filmy Durasové. Nedávno jsem viděl Vardové Nausiku, byla tam chvíli zabíraná i sama režisérka. Bylo jí už přes 40, pěkná ve smyslu krásky nikdy nebyla, navíc Nausicaá není její nejpovedenější film. Ale to co tam z ní šlo bylo neuvěřitelné: jiskra, oheň, energie. Věděla přesně. Byla tvůrčí a měla étos. A ano – hudba zde. Delerue uměl a k tomu je to jen klavírní. Komorní výraz. Tohle zas trochu evokovalo Jane Campion. Je možné, že její Piano na břehu moře si to odsud bere? Trochu mě mrzelo, že ve filmu moje oblíbená Delfína jen mluví (i když má neherečka Mamou v hlavní roli tak zářivý úsměv). Pak tam byl ale trik s nahrávkou jejich hlasu, který se zamění a došlo mi, že je to klíčové pro Vardin smutek zde: „Tváře jsou skutečnější než slova." A: „Na nahrávce svůj vlastní hlas nikdy nepoznáš."

Hlavně to má naprosto neskutečnou, neuvěřitelnou hudbu – Gubajdulina byla nevyřáděná, v plné síle a je mnohem dál, než celé to téma – organičnost, textura její hudby, nekompromisnost a k tomu to fantastické sovětské řemeslo – není to tak, že by napsala pár mňoukanců a šla dál, její žesťový pochod, který předurčuje celý film, je solidní obyčejná forma plná harmonií, a přesto je to ukázka postmoderny, kde se při správném rozvrhu aluzí hodí vyšší populár zrovna tak jako timbrová hudba. Druhá věc na tom je kamera – mistrná sovětská škola, hýbe se to, je to maximálně barevné, tančí to v tom pozdním podzimu, je to zcela v ranku filmů jako Můj přítel Ivan Lapšin anebo nejlepších Solovjovů. A pak přichází samotné téma a zpracování – zjevně velmi rezonující, podle toho, kolik to tu má přispěvatelů. Nechci hodnotit všechny jejich připomínky a poklony (byť srovnávat tenhle film se současnou západní kinematografií na podobné téma je prostě mimo z řady důvodů) – šikanu viděl patrně každý z nás a tím se jí každý tak trochu i účastnil. Mé devadesátky na základce v Braníku v Praze jsou v tomto ohledu jizvou na duši nadosmrti. Co chci hodnotit je obrovský posun od Když skončilo dětství Solovjova, kde je mládež (byť kašírovaně svobodná) maňáskovsky oddaná ideálům a autoritám směrem sem, kde se sice namašlovaní pionýři chovají pořád šablonovitě („klaďák“ chlapeček je obzvlášť nechutně vybraný), ale už se tvrdě hádají s pedagožkou a za školou obchodují se psy pro antouška a jsou ochotní kohokoliv z „party“ kdykoliv podrazit. A třetí okno: Astenický syndrom, kde je tohle téma sice jen jedním z mnoha, ale dojde na ten „průlom“, kdy se kluk s pedagogem serve a ejhle – pedagog nevyhraje. To jsou tři desetiletí sovětského vývoje nahlížení na mládež ve škole. K tomu jen dodám, že film je podobně uřvaný jako třeba Jak se točí rozmarýny – prostě dětský film.

Jsou to ty padesátky Žižkovské romance, Štěňat (Marcinkowska je podobná Panýrkové jak typem – byť světlá – tak hereckým projevem), ale třeba i padesátky Okurkového hrdiny. Takže iluzivní postneorealismus. Všechna ta dokonalá oblečení dle poslední módy, která herci pořád střídají, i když nemají na boty… Setting toho je věru překrásný, kamera bruselská, ale tak nějak o nic nejde. Nějaké unikání, tu před minulostí, tu před ženami. Víme pramálo, ale aby to chytlo švunk Popelu a démantu, to žel ne. Řekl bych, že další stylizací tohoto světa vyšel Případ pro začínajícího kata a Spalovač. Bystrzyca Klodska mi evokovala Gorlitz – město rozdělené řekou, zjevně po staletí německé. Strašná doba. A Božek se mi nelíbil, takový Otto Šimánek anebo ještě možná spíš Jaroslav Čejka, od pohledu prostě napudrovaní herci s vybělenými zuby. Jo a na začátku Kilar obstojně vykradl Svěcení jara (v průběhu už zkoušel serialitu a ke konci si zabubnoval). A to banjo do toho! Tehdy vlastně demonstroval Vláčil ve svých prvních džínách v Praze lásku k zálesáctví v Pěti z milionu.

Prvních třicet minut je trochu jak kdyby Godard – jsou to pozdní šedesátky, mladí lidé, tápání dívky, cinéma vérité, trochu politiky, aktivismu, místních hippies. Pak se to v kontextu dívčiny rodiny úplně promění a film chytá atmosféru retra jak kdyby něco mezi Duchem úlu, Vzpomínkami na žlutý dům od Monteira, ale i různými retro filmy našeho Kachyni. Typy, prostředí s akcentem na sociální drobnokresbu; k tomu tu občas probleskne dramaturgie trapnosti a humoru jak od Formana, připomnělo mi to Taking off, možná i Hóří. Ti staří kontra mladí, pragmatická poživačnost a morálka peněz ku nevybouřenosti, idealismu a zelenosti mládí. Vtip v tom určitě je a je dobře subverzivní, ba občas surreálný. Politické proklamace, ale i oficiózní projevy dospělých pak připomínají nejen Číňanku ale i stylizovanou debilitu autorit jako z Fassbinderova Rio das Mortes anebo Proč posedl amok pana R. Má to krásnou kameru, hodně dlouhé kruhové záběry s pointou, má to občas velmi zvláštní střih a vůbec dramaturgii záběrování: tři paralelní rozhovory, které sledujeme na jeden záběr, jen přecházíme od jednoho k druhému. Skvěle zrežírované! A má to i velmi zvláštní hudbu – kapela Los Jaivas, takový chilský folk, proklamativní texty, někdy politické, harmonická schémata nesou stopu psychedelické hudby, navíc tedy různé ty jihoamerické flétničky a štěrchátka, občas to běží i v pentatonice a někdy to chytá až rockovou tvrdost – ten Amér je tam cítit. Ruiz používá skoro celé písničky, stačí mu pozorovat slečnu – ale je to taková trochu indiánka. Krásně rostlá.

...no nevim. Berto byla určitě zajímavý diblík a pařmenka, fantazii i ambice měla a chtěla jít s dobou. Režii měla ale radši opravdu zkusit svěřit spíš Rivettovi (i když byl v téhle době už jinde)... Některé scény jsou krásné, výtvarné, občas tu je krása v detailu, ale obecně nefungují elementární řemeslné věci. Nefunguje filmová řeč. Není to ústrojné. V něčem mi to připomnělo Měsíc v kanálu, ale tam není tarot, bojové umění, počítač, ani panenka na způsob Libušky Šafránkové s divnými zuby, která bohužel neumí moc hrát.

Boj lásky ve snu. Anglický distribuční název Láska roztrhaná snem. Vše tu je ovládnuto potěšením z vyprávění, své hraje jakože i piktorální kabala. Cítím se v tom každopádně velmi bezpečně – ty postmoderní výpůjčky – nelze šlápnout vedle, vždycky to někde zabrnká, neztratíte se, odkazů je tolik… A tomu ta odlehčená kombinatorika jak od Queneaua – je pozoruhodné, jak jsme naučeni sémantizovat si zpětně vše co potřebujeme, aniž bychom byli nuceni proniknout do systémů, na základě kterých je dílo vytvářeno – díky Bohu (kdo by tu znovu hledal tu opakující se zvukovou stopu se zabitím nezabitelné mouchy, kterou to začíná)! Někde jsem četl maximu, že výtvarné umění 20. století (Ruiz patří do 20. stol.) je buď špatná malba s obsahem (surrealismus) anebo dobrá malba bez obsahu (abstrakce). Když se to vezme kolem a kolem, důsledně matematická, abstraktní malba mi koliku nezpůsobí, ale v ryze matematické literatuře (konkrétní poesie? lettrismus? přísně vzato by to byla literatura vyňatá z významu slova: pozdní Artaud?) v tom si dlouhodobě libují opravdu jen umělečtí nekrofilové... – a v hudbě je to taky trochu kámen úrazu: takřka všechna čistě matematická – abstraktní a artifici – až někam po zralého Pärta má výraz jako záznam prenatálních úzkostí neurotického intelektuála – nehovoří ke mně o moc věcech navíc. Ruiz každopádně ano; on je zcela na straně významu (a surrealismu – a "špatného" filmu). Láska trhaná snem hází vtipnou, lehce surreálnou konverzačku s omezeným počtem herců hrajícím mnohem větší počet postav; prolínají se věky i příběhy, ale vůbec to nemate, resp. dá se tím nechat nést, je to o lásce. Vlk v pohádce neexistuje. Příběhy a přeskoky jsou podobné L’Hypothèse du tableu volé, naštěstí většinově v barvě, z 99% bez živých obrazů, bez žvanivého Klossowského, hovoří hbitě a občas s luxusními prolínačkami anebo dokonce deformacemi na způsob Sokurova. A už to mám: ovšem: je to stářičký Jan Potocki, celý ten svět... Rukopis nalezený v Zaragoze. A s ním i stářičký W. J. Has, jen bez figurín. Je to jak kdyby se prolínala Valerie a týden divů s Mléčnou drahou anebo Hrdinskými protivenstvími Baltazara Kobera. A s nádherně zestárlou Marie-France Pisier. Obrazy jsou ale ve výsledku druhotné a u Ruize už jsem i toto zažil: vše je sice celkem profi jak má být, ale obrazné ve smyslu krásného filmu vyprávějícího skrz obraz to přesto není: mohlo by to být i mnohem laciněji nasnímané a blbě zahrané, důležitá není ani ta kombinatorika, to je pentlička na balíčku, důležitá je ta pažravá vypravěčskost a taky naše schopnost propojit si a dosadit. Nevýhodou toho všeho je lehká odtažitost – až do konce to příliš nestrhne. Až pláč to může prolomit. Je zde morálka, ale nikoliv drama; i to k tomu patří, všechno je to jen hra. Přesto dávám 5, je to mistrovské, fascinující.

Je to takové sovětské Pásla koně šmrncnuté Džusovým románem, Čekáním na Patrika; hlavní hřebeček jako by z oka vypadnul Vencovi Konopníkovi atp. Zajímavé je, že už je to opravdu jiný svět, než Michalkovovy živočichopisy typu Příbuzenstva: doba se pohnula. Solovjovova ASSA je oproti tomu zas mnohem krásnější, básnivější – a to i přes všechen ten popík a podbízivost. Něgoda se mi do půlky moc nelíbila herecky, jak kdyby Jirásková zamlada – dvě, tři pózy a gesta. Pak to ovšem roztočila. Hezounká je.

Překrásně nasnímané, překrásné barevné akcenty, super hudba staré školy! Co se týče příběhu, souhlas s uživatelem ilclassico. Tam něco chybí: jsme bohužel zvyklí na anglo-americké detektivky s mnohapatrovými motivacemi. Nicméně zlomená Romy trpící jak kůň a Michel jen krůček od šílenství, co chtít víc... – ve světové kinematografii o ne-první lásce stěží najdete ikoničtější film.

Asi jsem viděl jiný film. Chudák artificiální hudba.

Velmi morální film plný lásky a vtipu. Lehká ruka. Grinberg to utáhne. Skvělá Boyer. Možná o chlup méně Marcella běžícího za dveřmi anebo častější konkluze. Možná to dotáhnout dál k smrti Anouk. V horších chvílích to je jak kdyby via Jeunet. Jako sonda do možností města typu Marseille výtečné! Skoro 5*