maoc

Nevím, jak to maskér Arjen Tuiten udělal, ale August má v obličeji rysy podoby otce i matky. Skvělá práce. Zároveň je ale udělaný tak nějak mile. Není ošklivá zrůda, protože by odradil diváky. Je vlastně taková roztomilá zrůdička, se kterou je snadné se ztotožnit. Proto je pak snadné nesnášet ty, co ho (docela mírně) šikanují a je obtížné pochopit, proč sám sebe nemá rád tak, jako my jeho. Tedy jak nám je po celou dobu filmu nuceno. Toto považuji za faul a kalkul na diváka. To, že je pak celý film sluníčkový a všichni jsou na sebe hodní a chovají se vzorně a i když se bouří nebo dělají něco fujky tak je to prostě pořád přijatelné fujky jejich věku a stavu mysli a my to musíme co? Respektovat! Tak to tak nějak plus minus respektuju. Ale čím víc o filmu píšu, tím víc mne štve. Přitom když jsem se díval, tak jsem byl v pohodě a tak nějak tu pozitivitu přijímal i přes povinné kvóty nebělochů a dokonce zebrahead vztah, ha ha, ohromně realistické. I když v New Yorku asi možné. Neříkám, že není dobré si jednou za čas šlehnout takovou dávku positivity a víry v lidství a dobro v nás. Ale musí se s tím opatrně. Protože na každou drogu vzniká závislost. A každá droga vám bere kus realistického pohledu na svět. Křiví vás. Takže si jdu pustit Někdo tam dole mě má rád, abych tu nerovnováhu napravil.

Po dlouhých letech jsem se rozhodl podpořit českou kinematografii a zajít do kina. Kupodivu nelituji. Film je nadprůměrný, v rámci CS produkce jde o zjevení. Nebude z něj nikdy kult jako třeba z filmů, kterými se inspiroval (Minority Report nebo Blade Runner - solární park a spalovací věže v dalším záběru, mrk mrk - na to mu chybí myšlenková a artová nástavba, ale jako SF thriller funguje a není hloupější ani horší než spoustu slušně hodnocených děl tohoto žánru. Na TV nekoukám, proto mi možná zaměnitelnost za mainstreamové detektivní seriály nevadí. V rámci žánru je příběh dostatečně logický, i když v něm díry jsou (viz níže). Prostředí a hudba jsou moc fajn (potěšil Citroen XM a Smart či óda na minidisc a walkman), triků a akčních scén je pomálu, ale to je vzhledem k nákladnosti pochopitelné. Herci hrají tak nějak přijatelně a určitá topornost dialogů je skoro na místě. Vždyť v hlavách postav se při nich točilo spoustu koleček, aby si utřídily poznatky, tak se není co divit, že ve vypjatých chvílích nemluví ve verších, ale úsporně až pitomě. Nevím, zda to byl záměr, ale konec pomrkává pokračováním. Jsem pro sérii, která rozvine tento svět a setře jeho určitou naivitu. Udělá jej uvěřitelným a zodpoví pár zásadních nejasností nebo přešlapů (proč je k obnově potřeba celé tělo, nejen mysl, a proč tedy teroristé nepopravují efektivně tak, že jej rozsekají, rozemelou, dají sežrat prasatům, rozpustí kyselinou; jak je ekonomicky možné, že v chudnoucím světě zmítaném nerovností - jak bylo zmíněno na začátku filmu - lze vůbec ekonomicky zajistit "všem" z daní takto nákladnou technologii, atp.). Pak možná půjdu až na plné hodnocení. Odsudek si ale Bod obnovy nezaslouží a hodnocení pod 2 hvězdy beru jako naschvál.

Z Fulciho nemám nakoukané skoro nic. Možná proto se mi Rozparovač hodně líbil. Skvělé detaily (a nejen gore), slušná hudba, dialogy i výstavba příběhu, napětí, dynamika, erotika. Jestli natočil i lepší filmy, tak se jim musím časem podívat na zoubek.

Rozporuplný film, u kterého hodně záleží, kdo se dívá. Těžko se mi komentuje. Jsem věřící člověk. Snažím se být opravdu věřící, ne si na to jen hrát, jen zahřívat kostelní lavice. Proto vidím film jiným prizmatem než většina ostatních, kteří poukazují na náboženský fanatismus nebo na obtížnou uvěřitelnost zápletky, kde dominuje naivní chování agenta FBI. Pochopení filmu nebo vůbec jeho přijetí tedy spočívá na tom, zda přistoupíte na hru scénáristy a režiséra, že to, co vidíte, je reálně možné. Pokud ne, tak je to samozřejmě úplná slátanina, nelogičnost a strhává to film na hranu braku. Ale pokud věříte, že zjevení se dějí (a nemusí být rozhodně jen od Boha nebo nějaké dobré entity) a že entita, která je sesílá, má moc lidem "zavřít oči" nebo způsobit jiné jevy, které se "nevěřícím" zdají jako náhoda nebo nemožné, pak musíte přiznat, že film klade dost závažné otázky. Jak odlišit dobré vnuknutí od zlého? Jak naložit s těmi, co uvěří zlému vnuknutí? Co je objektivní dobro a co je zlo? Najednou film vůbec hloupý a postavy jsou nejednoznačné a ne všechny jejich činy jsou odsouzeníhodné. Nebo ne? ******* Filmařsky se Lovec démonů nevyhnul určitým chybám a zjednodušení. Obzvláště začátek byl strašně schématický, střídání retrospektivy s výpovědí Mathewa McConaugheyho agentovi FBI bylo strašně ordinérní. Taktéž rodinné výjevy mi přišly křečovité, barvotiskové. A to včetně ošetřování podlitin nebo vize po pobytu v díře. Šmrnc nabral film až ke konci. Atmosféra houstne a film mne mnohem více pohltil. Ano, všechny zvraty se dají odhadnout dopředu, to je pravda, ale to jim neubírá, alespoň v mých očích, na působivosti. Ale u Lovce démonů opravdu hodně záleží, kdo se dívá.

Možná kdyby mi bylo 17 nebo 70 a toto byl první film takového typu, který vidím, bych byl ohromen. Takto to byla sice pěkná, ale celkem nudná až trapná podívaná. Vesničané přijdou o dobytek (navíc vlastně záměrně, tedy svou chybou) a vše je pohoda? Kde rostou všechny plodiny? Všiml jsem si jednoho záběru na záhon salátu a brokolice jak z regálů supermarketu. Možná že jsou a jednou za čas se zásoby obnoví (modří vědí odkud). Všichni mají čerstvý chrup od ortodontisty, šaty vyprané v Perwollu, jsou krásní, jen jeden je pošuk. Ale toho stačí zavřít na hanbu nebo mu domluvit. Někdo sem tam umře, ovšem jinak jsou vlastně všichni zdraví, vše je krásně opravené, smola v loučích kolem celé vesnice hoří každou noc a nikdo nic nedělá, jen klábosí a usmívá se na sebe. Kde je revolta mládí? Vyžívá se ve stání na pařezu zády k lesu? Kde je rozmnožovací pud? Ne ne. Prvně prosím aspoň trochu nastudovat etnografii a historii, jako to udělal Ari Aster před Midsommarem nebo Hardy před Ritualem. Možná by stačilo se jen dívat okolo sebe, jak lidé opravdu žijí a co k tomu potřebují. Konec snesu. Prostě silná vize několika lidí, kteří ji podřídili vše. Ale to, jak k němu bylo dojito, to mi přivodilo mrzení. Nejslabší Shayův film. A silné (silácké?) věty o tom kdo co neudělá a proč ho nezachrání.

Pláž jsem asi kdysi četl, ale nic v ní ze mně nezůstalo. Garlanda spisovatele jsem tedy poznal až jako vyzrálý muž a je to tak asi dobře. Ve třiceti by mne tolik neoslovil. Tesseract mi ležel léta v knihovně, ale četl jsem jej až nedávno. Je výborný. Garland scénárista mne dostal (i když možná spíš vytočil) už na poprvé při Neopouštěj mě (Never Let Me Go). Ex Machina se ale vyloženě povedla. Domhnall Gleeson, kterého znám z imho nejlepší epizody Black Mirror (Přijdu hned-S02E01-Be Right Back) a z žánrově zcela odlišného Králíčka Petra, se tady ukazuje ve skvělé formě. Ta jeho zrzavá irská palice doplněná nevinným, ale hloubavým gaelským xichtem sem pasuje jako příslovečné pozadí na kakáč. Oscar Isaac si po úžasném prevítovi v Sucker Punchi střihnul dalšího. Jiného sice, ale pořád prevíta. A do toho Sonoja Mizuno a její taneční číslo s Isaakem. Garland je uchylák! Otevřená pusa mi vydržela málem až do závěrečných titulků. Alicia Vikander je tam vlastně jen do počtu. Tedy herecky. Jinak je to hlavní postava a konec filmu je skvělý. Ve stylu hard sci-fi Řeka bohů od Iana McDonalda říznutého Faberovým Pod kůží. Tenhle tichý a navenek klidný film plný těkání pod povrchem si někdy rád pustím znovu.

Epizoda Evoluce si o pokračování přímo říkala, ale že dopadne takhle... :-( Původ druhu je primitivní a ničím solidním nepodložení antiGM agitka, blbě napsaná, blbě zahraná a stupidně vypointovaná. Kde předchozí díl nabídnul uvěřitelnou a dokonce vědecky podloženou zápletku a spád, tam tento nabízí jakýsi podivný survival a lá Kostka (vznikla taktéž v Kanadě o rok dříve). Jenže bez atmosféry, bez pocitu zmaru, s tunou tápání postav, prkenného herectví a těžko uvěřitelných dialogů. Říkal jsem si klid, brouku, prostě to zapadá do "cizosti", kterou bych měl pociťovat, když jde o kontakt s jinou inteligencí. Ouha. Ona to tak cizí inteligence nebyla. Rozuzlení je tak ultrablbé, navíc uboze a zkratkovitě podané, že mne připravilo o poslední sympatie k tomuto dílu (aspoň bylo opět pár nahotinek a krytky klínů a lá fíkové listy byly cool). Tak dvě hvězdy, řekl jsem si. Ale pak zazněla poslední věta o pozměnění genetické informace pasažérů samotnou lodí, aby bylo možno poučit se z předchozích chyb civilizace (která dojela na genetické manipulace), a mně začala téct voda z očí. Takže jedna hvězda. Za ty nahotinky.

Komorní díl o několika postavách, založený naneštěstí na vědecký naprosto pomýleném teorému o recesi buněk a návratu organismu do minulosti, jakémsi zdroji věčného mladí. Škoda, jiné díly měly fortelnější základ. Jinak ale celkem není co vytknout. Dokonce se technický dostáváme někam dál než jen k ťukání do klávesnice (hlasové ovládání s bezpečnostním prvkem rozpoznání). Závěr je pěkně vykutálený a potěšil. Až na komentář, který byl sice jakoby k věci, ale vlastně úplně mimo mísu. A vědecký se dá takto pracovat opravdu jen ve filmu :-D

Před poslední epizodou bylo víceméně jasné co a jak, ale ne proč. Poslední díl tomu všemu měl dát zabarvení, vtisknout ráz. V podstatě se mohl Mike Flanagan vydat dvěma směry. Vybrat si monstrum za tím vším, člověka (nebo dům), který byl iniciátorem a hybatelem zla a toho buď nechat vyhrát (hororový, zlý konec) nebo nějak zařídit, aby byl poražen nebo aspoň uspán či obrácen (dobrý konec). Zvolil si a my můžeme brblat, že jsme chtěli to druhé, ale to je asi jediné, co nám zbývá. Konec ale sílu i logiku a nevyhnutelnost má a jediné, co bych mu vytknul je přílišná délka a snad až moc slov, obzvláště Stevenových.

Cestička k závěrečné konfrontaci domu a rodiny Craneových je umetena dokonale. Poslední 2 věty jsou až prorocké. Přesto s dílem nejsem zcela spokojen. Výrazně se na něm projevují jak ty nejlepší, tak ty nehorší vlastnosti seriálu. Umí občas znejistit, když už ne zrovna postrašit. Umí zobrazit lidi v úžasném i znepokojivém světle (mamča Olivie, ale i taťka). Umí vyčarovat atmosféru (čajový dýchánek, márnice, rozhovor pomocnice-služky-sousedky s Liv u soch). Ale umí se také opakovat, nudit a používat klasická hororová klišé (neodejdeme aspoň na čas z domu, přestože máme sto a jeden náznak, že na děti a Liv nepůsobí dobře). Já vím, knižní předloha je stará a pomáhala tato klišé vytvářet, takže to odpouštím, ale prostě i tak mi to lehce vadí. Otázkou zůstává, kdo přesně je Abigail. Je to dítě některých dřívějších obyvatel domu nebo sousedů? Soused-pomocník říkal, že jejich dítě zemřelo, sousedka-pomocnice že žije,  ale neopouští jejich dům. Nyní tedy fyzicky zemřelo a dál žije jako duch? Liv ho opravdu otrávila? No, uvidíme. Nebo také ne. Někdy je nedořečené lepší než zcela zjevené. Což je koneckonců asi zásadní slabina tohoto dílu. Už víme. Už to nemá tu šťávu neznámého a potenciálně nepoznatelného.