raroh

Pasolini musel milovat baroko, že celá stylizace filmu (včetně hudby Cherubiniho) přijala jeho estetiku, nemluvě o hodně silném využítí christologického námětu (jako radikální marxista vůbec Pasolini neměl k prvotnímu křesťanství a lidové religiozitě vůbec negativní vztah). Samotný vztah matky a syna je nejen jen osobní Pasoliniho, ale celoitalský. Osobně mi přijde film plný námětů, které využíval i v dalších dílech (lidová kultura vesnická versus městská - to je pozdější Dekameron, Kruh hoven a Dantovo Peklo se objevuje v Saló, politicky vyhraněné názory - komentování fašistické minulosti Itálie - nejen Saló, vztahy v úzké rodině jsou pak námětem adaptací - zcela přirozeně - starořeckých dramat Médea a Oidipus král apod.).

Zcela nedůvěryhodné.

Poetika tohoto snímku svým uměřeným civilismem ukazuje, na co navazoval raný Bergman, samotný literární námět je přeci jen příliš zakořeněn v dobovém středostavovském psychologismu.

Berliozova Fantastická symfonie jako obrazové a zvukové rámování adaptace rané Čechovovy ještě romantické povídky. K tomu ještě Valerij Zolotuchin v další roli degenerovaného jedince - snad měl na ně v ruské kinematografii monopol, zhruba ve stejné době hrál podobnou v Polokově Intervenci.

Buňuel hadr, ale základ stejný, Španělsko je brutální, eroticky snící, i když potlačovaně, katolické a zároveň anarchistické.

Moderní variace v levicovém podání (v pasolioniovské strohosti, ostatně - ono z evangelií známého lotra po pravici hraje Pasoliniův Accatone F. Citti) na christologický příběh, přenesený do Afriky 60. let doby osvobozeneckých bojů.

Dosti sterilní adaptace Dreisera, člověka celou dobu sledování napadalo, co by s tím vším udělal Kazan.

Realisticky humorný příběh a-la Šolem Alejchem.

Dosti problematická adaptace, která dělá z černé grotesky popisnou televizní rádobydramatickou a přízemní hloupost.

Heinrich Mann byl tvrdý satirik až anarchistického ražení (německé školství mu muselo hodně ležet v žaludku), je tedy pochopitelné, že nacisty a ctihodnou německou buržoazii musela adaptace, která je patřičně německy drsná (žádná francouzská uhlazenost), pořádně štvát. Osobně mě nadchl démonický výkon Kurta Gerrona v třetí hlavní roli ředitele zábavné společnosti, která se usadila v Modrém andělu. Však se mu také nacisté odvděčili, když ho poslali do terezínského ghetta (kde vedl německý kabaret) a následně do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře.