raroh

Nápadité, nepopisné provedení díla, které patří k jedněm ze symbolů osudů nucených dětských životů, natáčené v exteriérech (úvod) samotného Terezína a Slavonic (většina děje opery) . Z dnešního pohledu je docela legrační záporná postava Brundibára, tvůrci pojatá jako skejťák. Pěvecké provedení - Bambini di Praga. Úvodní Thrákurovu báseň čte jeden z těch, kteří Terezín přežili - Zdeněk Ornest.

Vlastně mě na filmu bavilo všechno kromě původního námětu Ninočky: Mamoulian je estét (škoda, že nenatočil nějaký klasický balet nebo operu), nikoliv anarchista jako Lubitsch, navíc koncem 50. let v době Chruščova začínal takovýto náhled na SSSR poněkud zastarávat (ostatně Mamoulian odešel z Ruska před 40 lety). Ve výsledku je to takový mišmaš, kde se reaguje na nové (i starší) fenomény americké popkultury - obrazové formáty filmu 50. let, nástup rock´n´rollu (inscenování právě scény, kdy Fred zpívá tento žánr považuji za vrchol filmu), hloupost ženské filmové hvězdy, podivné adaptace klasické literatury i vážné hudby. Ve filmu zní i pořádně nadupaný swing Cola Portera. Mamoulian natočil výraznější filmy (minimálně Píseň písní či Krev a písek), ale přesto film určitý šmrnc stále dodnes má.

Marcello je vždy tak jemně ironický.

Sice mi Dickens přijde ještě v myšlení víc romantik než realista, ale herecké provedení je bezchybné, škoda, že nebylo natočeno jako televizní film, pouze jako inscenace.

Erben by takovéto hororově romantické (trochu v duchu shakespearovských tragedií) pojetí musel ocenit.

Teda ten konzervativní závěr, kdy má být žena pouze u plotny, hodně sráží předešlý civilistně komediální běh.

Musorgskij tvořil dosti surovou hudbu, vycházející z melodie řeči, folkloru a pravoslavných chorálů. Strojeva pojala drama z počátku vlády Petra Velikého obdobně jako Borise Godunova - až naturalisticky, nejen ve scénách zmaru s ohněm a několika znásilnění, ale hlavně davová scéna opilecká (typické pro Rusy) a s popravou je patřičně autentická.

Povrchně liberální přístup k tématu.

Autor obsahu - MVanis - asi film neviděl, Vido nepřišel ani o práci policisty, ani nevyloupil banku. Schifrinův jazz má víc než šmrnc a určuje tempo filmu, který by se dal považovat za sociálně laděnou gangsterku.

Před Jarem (Vesnoj), které bylo věnováno Kyjevu, natočil Kaufman coby kameraman i režisér (spolu s I. Kopalinem) obdobně laděnou Moskvu. Poezie všedního dne moskevských ulic ukáže občas i nějaké ty nepovské kazy. O nápaditém střihu a vynalézavých záběrech netřeba mluvit.