raroh

Paradžanov natočil film, který je v lecčems podobný projektu jeho učitele Dovženka Pověst plamennych let, příbuzná obrazová poetika, estetizace německých válečných hrůz, ukrajinské přírodní a folklorní motivy. Kombinace kamery s motivy z klasické hudby činí z filmu víc filmovou báseň než melodrama (k čemuž by přistoupila většina filmových tvůrců, jakmile v námětu uvidí milostné motivy a v hlavní roli operní zpěvačku).

Poloka se vůbec rád filmově díval do prvních let sovětského státu, ať už to byla Republika ŠKID nebo později Návrat křižníku. Ostatně patřil mezi Kulešovovy žáky. Adaptace Sklavinovy hry vyrůstá z podhoubí, v němž tvořila ruská filmová avangarda 20. let i k němuž má blízko kousavý Majakovskij - v tom bych možná viděl hlavně důvody pro zamčení filmu do šuplíku - šokování měšťáckého vkusu groteskním pohledem na dějinné zvraty porevoluční epochy v Oděsse (kde se film odehrává) rozhodně působí místy hodně agresivně. Samotná idea textu je probolševická. Výtvarný výzor pak vrací diváky do Mejercholdových divadelních experimentů. Satirický osten směřující k dekadentní předrevoluční společnosti, v níž kvete zločin, nejen toho uličního typu, myslím, získává znovu na aktuálnosti. Nakonec nezapomínejme i na hudební složku - dobová tanga, parakriminálnická kabaretní píseň či drsný kriminálnický song je pak korunován Vysockého (Vysockij napsal texty ke všem písním filmu) existencionální písní o lidském osudu, zazpívanou těsně před popravou.

Už tady na Bergmana čekaly temné běsy (nejen v reálných setkáních se smrtí) a polemika s luteránskou teologií živená ze vzpomínek na středostavovské dětství. Lokalizace do světa baletek nacvičujících Labutí jezero přidává určitý deziluzivní pohled na vnitřní svět divadla.

Chápu nadšení Godarda a spol. pro tohoto Bergmana, na druhou stranu britské free cinema mělo k sociálnímu realismu mnohem niternější vztah, Bergmana zajímala vždy více psychologie středních vrstev a inteligence, nikoliv dělného lidu, nicméně vitalismus a určitá poetika všedního dne (skvělé hudební duo harmonikáře a kytaristy před činžákem je pělně autentické) dýchá z filmu plnými tvářemi.

Jaroslav Kořán scénář situoval původně do taxikářského prostředí, přenesení do pošťáckého proti vůli autora (stiženého následně zákazy publikování) samozřejmě ubralo drsnosti a autentičnosti. Škoda, že roli zpěvačky si nezahrála sama Rottrová a muzikanti z Flaminga alias Plameňáků byli nadabováni. Každopádně jejich jazzrock v hudební složce zní dodnes autenticky.

Svěží poetistické dílko Nezvalovo v Rajmontově režii s excelujícím Svojtkou a Medveckou má jen jednu podstatnou vadu - hudba E. F. Buriana v nastudování Pavla Vondrušky (známého od Cimrmanů) dosti ztrácí švih dobového jazzu a taneční hudby, který stoprocentně měla (nemluvě o pěveckých výkonech, ale ty se dají hercům odpustit).

Ačkoliv mi Hubačovy scénáře přijdou často dosti vykonstruované s hodně moralizátorskými sklony, tato inscenace vychází z reality dost (což jako bývalý učitel, nota bene historie, snad mohu posoudit) s velmi dobře vybranými typy hlavních představitelů (Brodský jako učitel v důchodu, Hrušinský jako pragmatický ředitel, Sovák jako zdánlivě bodrý školník). Škoda, že scénář nezískal plně filmovou podobu, ale pouze v podobě televizní hry.

Adaptace hry arménského kritického realisty Alexandra Širvanzadeho představuje v souběžné linii s Čechovem, Gorkým a Ibsenem svět buržoazie na přelomu 19. a 20. století v psychologické, až vášnivě vypjaté, perspektivě, s predátorskou morálkou (a zde končící sebevraždou dcery, která se nedokáže srovnat s dravčí morálkou svého otce). Rodina ropných magnátů není nijak specificky arménská, její prostředí je podobné typologii, jakou známe z jakéhokoliv místa podnikatelského světa carského Ruska. Identifikace s prostředím je dána záběry na Černé moře a úvodní dynamickou montážní sekvencí s ropnými vrty. Svět večírků, kde se pije šampaňské do němoty, zpívají Cikáni a frivolní operetní divy, je světem i Moskvy či Petrohradu. Není snad daleko od pravdy, že zde vidíme svět Sňatků z rozumu trochu dále na jihovýchod, jen bez idealistického vlastenectví části českého měšťanstva.

Romantizující, z maloměstských pozic mírně kritický, realismus, jemuž nechybí kousající ironie a snesitelný sentiment, s kterým si spojujeme často svět dětství a dospívání. Filmu velmi rádi odpustíme, že italská mužská hvězda Rossano Brazzi hraje německého učence Bhaera, zvláště když okouzlené Jo zpíva Goetheho zhudebněné verše tak věrojatně v duchu poloviny 19. století, kdy se film odehrává.

Tato televizní adaptace Puškinovy Pikové dámy sice vznikala v leningradském filmovém studiu, ale zůstává více původním textem, což je dáno už samotným faktem, že valnou většinu povídky recituje Alla Demidova, která vstupuje z vnějšku do světa Puškinovy doby. V ní excelují Viktor Proskurin jako Germann (toho známe jako Voževatova z Kruté romance), alias v českých překladech Heřman, I. Smoktunovskij jako Čekalinkij a úplně nejvíce Jelena Gogoleva (v době natáčení dvaaosmdesátiletá legenda Malého divadla, na jejímž herectví je vidět Stanislavského metoda v krásné formě) jako titulní postava. Pro hudební doprovod byla vybrána tvorba dobového autora Dmitrije Bortnjanského, evokující dokonale klasicistní Petrohrad, do něhož vstupuje romantická epocha literatury.