raroh

Remake Melvillova stejnojmenného snímku s Lino Venturou. Kde je Melville tradičně strohý, meditativní a decentně drsný, Corneau až kýčovitě estetizuje násilí (záběry na krev a průstřely - podle mě nejhorší části filmu), ale i útěk kriminálků (u něj to chvíli vypadá, jako by jeden z nich chtěl vzlétnou jako pták). Výprava (nejpůsobivější asi v gangsterském prostředí při plánování zločinu) a kamera není špatná, odpuzující je vlezlá rádobysymfonická hudba, strašný je výběr herců. Christine Fabrega představovala Manouche opravdu autenticky jako spíše tvrdší podnikatelku, žádnou uhlazenou a rádoby femme fatale jako M. Belucci, ze svéráze Albana Michela Constantina se stal díky Eriku Cantonovi nezajímavý panák, o hlavním představiteli, který nahradil Lina, raději nemluvit. Co mi však nejvíce vadí - Corneau a jeho spolupracovníci nepochopili ducha předlohy José Giovanniho (a Melvillova prvního filmového zpracování).

Všednodennost vojáků v zadní linii, bez patosu, podaná s civilismem, jaký se prosadil v ruské a československé kinematografii na konci 50. let, doplněná chuligánskými oděskými písněmi.

I když mi Milan Kňažko v českých filmech vadí svou jistou afektovaností, film se mi líbil hlavně pro vzpomínkové scény z 50. let, které reflektuje neideologicky (i když celkově se mi zdá, že Klein dost vychází z Kachyni - výtvarnou stylizací i nostalgičností - ale jen a jen ku prospěchu věci) a jimž vévodí výstup Petra Čepka, který za doprovodu benja pěje odvázanou dvojsmyslnou píseň Lehni si, Mařenko, na záda (nutno říci, že hudební složka filmu je na pozdní 80. léta - kdy do filmu pronikal poprockový umělohmotný zvuk - výborná - Harry Macourek přeci jen byl jazzmann a zároveň ještě školen v klasické hudbě). Dobré a realistické výkony tu podali rozhodně Zdeněk Řehoř v roli učitele a Pavel Zedníček fotbalisty, nemohli být vybráni lépe (naopak Labuda není špatný, ale jako pijící farář mi moc nepřišel). Bez komentáře jsou pak Menšík a Hrušínský.

Určitý romantismus (i když Turgeněv, kolem nastudování jeho dramatu Měsíc na vsi - které mi přijde hodně nápadité - se celý film motá, nebyl autorem romantickým) 19. století přenesený z tehdejšího Ruska, z něhož přichází přízrak Turgeněvovy hrdinky, který se zjevuje její divadelní představitelce, do Francie začátku 21 (což je vyjádřeno i hudbou - hlavní hrdinka stále slyší klasickou romantickou hudbu, naopak Turgeněv je doprovázen neworleanským jazzem, třebaže dekorace odpovídají 19. století). Navíc z pohledu ženy, nikoliv však feministky, ale ženy tápající (mírně woodyallenovské, přenesené ovšem do autentického světa "dělníků" divadla).

I když Jaroslav Havlíček určitě nechtěl v novele Sleněný vrch, podle níž film vznikl, poukazovat na zdravé kořeny českého lidu, ale zpracovat psychologii českého maloměšťanstva, jak bylo jeho kvalitním zvykem (a ve filmové řeči převedeno adekvátně J. Herzem v Petrolejových lampách), Fričova a Steklého adaptace ukázala tuto možnost jako tvůrčí a přímo mistrnou. Frič zvolil typově vhodné herce a dobře je vedl, Karel Degl virtuozně nasnímal snobské maloměsto i rustikální vesnici, Jaroslav Křička pak objevně pracoval s ohlasy klasické a lidové (případně evangelické liturgické) hudby, jíž doplnil filmový celek.

Radost koukat na téměř němé scény: úvodní útěkářskou z lochu, barovou s cooljazzem coby hudebním doprovodem a tancujícími děvami i tu, kdy kriminálnící čekají na kordon s platinou. Kromě toho scéna krutého policejního výslechu by klidně mohla být použita (z policie francouzské by se ovšem stalo gestapo) v nějakém odbojářském snímku - ostatně hned po Druhém dechu následovala Armáda stínů taktéž s Venturou.

I ve špíně a zmaru Kachyňa hledal krásu (podpořenou snivými návraty do dětství a světa křesťanské víry), kdyby do role alkoholika Kachyňa obsadil Martina Růžka (ten se s podobnou rolí vysloveně pomazlil v Tam na konečné Kadára a Klose), byl bych ještě spokojenější.

Film, který zcela jasně vychází z Lawrencova (nejen v tomto románu, ale třeba i novele Lišák) vitalistického pojetí života (a neromantizující sexuality, v žádném případě vášnivé - to bylo Lawrencovi zcela cizí) jako součásti přírody s jejími zákony přežití (ale vyjádřenými jemně a decentně) plus zkušeností dělnického chlapce se sobeckou vrstvou podnikatelů (ovšem na rozdíl od Russellovy verze z britských podnikatelů nedělá téměř fašisty), Navíc filmařsky nápaditě zpracováno (hospodyně píšící dopis lady, scény s koupáním v moři pojaté jako domácí amatérské filmové záběry), s inspirací hlavně v Rivettových dlouhatánských záběrech.

Slušná sonda (třebaže formou mírně alegorického příběhu) s nadhledem, jen nechápu, proč českotelevizní filmový klub dabuje film, kde jde i o jazykovou charakteristiku postav.

Velmi hravá adaptace Marivauxovy hry z roku 1732 (označení barokní by ve francouzském prostředí působilo značně sporně) se silným filozofickým podtextem (komediální schéma je spíše zástěrkou, hra řeší i dosti závažná politická témata - boj o politickou moc, včetně vraždy), jemuž na dokonalosti dodává závěrečná objevitelská scéna za doprovodu Rameauovy dobové hudby (předtím užívaná Mozartova Figarova svatba sice duchu hry odpovídá, ale je zhruba o půlstoletí mladší, přesto práce s ní velmi podnětná).