raroh

Film jsem zhlédl nyní po 20 letech. Jestliže mi jako středoškolskému studentovi přišel silný, v roce 2010 naopak slaboučký a prázdný (příliš na efekt - podívejte umění), opěvované herecké výkony hlavních představitelů (třebaže podobnou ženu, jakou hrála Chýlková,bohužel znám) pak nemotorně strojené (taková poloviční divadelnost - kdyby aspoň celá), nejvěrohodnější mi přišel Petr Haničinec (tentokrát vůbec nepřehrávající), zajímavá byla i postava představovaná Bolkem Polívkou coby muž v restauraci poslouchající Hlas Ameriky.

Nezvládlý pokus o zesměšnění hodně pokleslého melodramatu, v níž Věře Ferbasové (i když z jejích úst vyslovované - Jsem žena upír, jsem žena démon... zní vtipně a mile) její masochistická přání nikdo nesplní (její touha dostat na zadek je opravdu nahlas vyslovováno neuvěřitelně často). Za určité pozitivum považuji obsazení Evy Vrchlické v roli ziskuchtivé matky (kupodivu Slavínský nevyužil ku prospěchu věci svou oblíbenou Nedošínkou) nezaměstnaného sazeče, role ji padla a škoda, že ji český film téměř neznal. P. S. Pozorný divák si jistě všiml, jak Věra Ferbasová se pere se svým nevlastní synem oblečena do krátkých kalhot a poté utíká po schodech v dlouhých.

Velmi sociálně kritický (a pesimistický) film, na němž je věru dokonalá poslední scéna.

Duch přelomu 19. a 20. století navozen fantasticky, zdánlivá idyla a fešní důstojníci. Za tím vším tvrdý konformismus, nedostatek rozletu a láska překlopená v nakažení syfilitidou. Velmi nosně tvůrci zvolili básně F. Gellnera jako hudební doplňky zaznívající nejen z úst bohémského J. Laufra (má představovat samotného F. Gellnera, nebo ne?), ale i rezignující Štěpiny matky - předtím velmi nekompromisně pragmatické a tvrdé - představované Marií Rosůlkovou. Myslím, že nezdůrazňovanou postavou filmu je druhý z dvojice maloměstských bohémů, představovaný K. Černochem (a dabovaný J. Satoranským), jehož životní osud je ve výsledku velmi podobný Štěpinu (pragmatismus místo ideálů). A pak i nápadník Štěpy, S. Remunda coby maloměšťácký rádobynonkonformista plně odpovídá dobovým mužským představám o zajištěném a vzdělaném muži, plně si podřizujícím ženu.

Na to se vážně nedalo koukat! Pominu-li neuvěřetelně nablblý scénář, tak amatérské herectví všemu dodávalo korunu a jen utvzovalo můj dojem, že jde úplně o stejný produkt, jaký Poledňáková páchala v 80. letech (a jako tehdy zaměřený na středostavovské publikum ve středních letech, spíše ženského pohlaví, s humorem, který uspěje tak v dámských kolektivech po dvou dvoudeckách vína). Kdyby aspoň kamera za něco stála!

Háv zamilované komedie slouží k podpoře protektorátního vlasteneckého konzervativismu. Podnikatel dá přednost vinárně s moravskou cimbálovkou (třebaže poněkud operetnější a jazzující) před kosmopolitním barem. Žena má být oporou manžela, starat se o rodinu a děti, být skromná (tak jak ji představuje Zdena Baldová). Ačkoliv se s ideologickým vyzněním filmu neztotožňuji, funguje, pro mě hlavně díky jako vždy bezkonkurenčnímu Kreuzmannovi a právě vzpomenutou dlouhou sekvencí v pražském sklípku.

Je faktem, že Kulidžanova adaptace Zločinu a trestu, Pyrjevova Idiota a Bílých nocí a Batalova Hráče představují pro mě adaptace Dostojevského takřka vzorové, hlavně v atmosféře (i když se přístup tvůrců radikálně liší). Wajdovi Běsi, protože točeny s francouzským štábem, jsou příliš ovlivněni francouzsko-italským revolučním romantickým zápalem (třebaže samozřejmě konzervativní kritický duch Dostojevského zůstává). Podobné je to s tímto zpracováním Dostojevského životopisu (s odkazy na Hráče), i když Dostojevského interpretují tvůrci spíše humanisticky. Petrohrad působí někdy mírně italsky lehkovážně (námět je ovšem dílem čistokrévného Rusa Končalovského), naopak kruté sibiřské vyhnanství je patřičně mrazivé (mystizující závěr při epileptickém záchvatu spisovatelově pak prosvětlený). Psychologická rovina, vysvětlující Dostojevského přerod, se myslím povedla slušně, třebaže mi je zcela cizí jeho mesianismus, který ovšem v pojetí filmu směřuje v závěru ke katarznímu ideálu svobody (i politické názory vyšetřovatele jsou řekněme spíše humanistické, maximálně pragmatické, nikoliv reakční). Povedla se i Morriconeho hudba, těžící s klasického modernismu a v závěru po dynamizující katarzi titulky podbarvuje jen jemnou trubkou.

Hra na vojáčky.

Takové stylové, docela pěkné temné béčko - s podobnou náladou, jaké mají obrazy E. Hoppera (ale pořád béčko, jen si vemte, co by s filmem udělal o pár let později třeba Melville) se skvělou megerou jako druhou hrdinkou filmu. Ústřední klavírista není jazzový muzikant, jak se leckde člověk může dozvědět, ale hudebník školený klasicky, vydělávající si v baru, kde zvládne bez problému i jazzovou improvizaci. Osobně si ale myslím, že ho jazz spíš pěkně štve (viz scéna s jukeboxem a poznámka o kvílejících saxofonech).

Dokonale zasazeno v prostředí (železnice) a době (německá okupace Francie).