raroh

Mému srdci nejbližší Burian, kabaretní taškařice bez vnějškových pobočných milostných linií či mravokárností.

Slavínský točil za války jeden ideologicky vyhraněný film za druhým, konzervativismus z nich sálal na sta honů. Sociální smír, v němž dělníci spokojeně pracují, jejich zaměstnavatelé (žádní kavárenští elegánové, ale fakticky muži z lidu - proto i obsazení bodrým Marvanem tentokráte) si uvědomují, co jejich podřízení potřebují (nebo aspoň na to rychle přijdou), rodiny jsou soudržné. Úplnou kvintesencí jsou Nebe a dudy. Vůbec se s takovým světonázorem neztotožňuji, ale film tuto představu dokázal vyplnit téměř dokonale, dělnické prostředí je věrohodné a nepůsobí kašírovaně.

Pojistku smrti sledují hrdinové filmu na plátně a v reálném životě by chtěli žít tak nějak podobně gangstersky. Režisér se jednání postav snaží vysvětlit (muž - spíše rádobygangster ve vleku dominantní ženy s určitými sexuálními traumaty) a vidí jejich romantismus z určité perspektivy filmového fanouška. Dobová swingová hudba šlape (všetně tanečního odvazu na zábavě), stejně tak romantizující filmová symfonická dodává (vedle filmového obrazu a filmařsky orientovaných snů) rámování klasického Hollywoodu.

Adaptace typická pro režiséra Podskalského, chybí jí jakýkoliv šmrnc a přebývá popisnost, řekněme televizní. Kdyby aspoň hudba byla nějaká nápaditá, ale Svobodova rádobyromantická nepůvodnost mě ničím nezaujala. Přesto si myslím, že film vypovídá přesně o době svého vzniku víc než cokoliv jiného.

Historické náměty se často využívaly jako alegorie politické a ideové, v tomto zpracování nic takového kupodivu není (ač se téma - pruský princ a polská kráska - nabízí jak vyšité) a jedná se pouze o milostný, bidermaierově zabarvený film s hezkou Baarovou, která mi vždy přišla poněkud chladná (na to, že byla černovlasá).

Tvůrci se inspirovali Svatbou jako řemen a Láskou jako trám, zanesli do prostředí Ostavska (dialektologická složka úžasně věrohodná), ovšem filmu nějak chybí švih či poetika, zřejmě proto, že režisérem nebyl Krejčík, Forman či Papoušek (přestože jinak film jednoznačně z jejich poetiky vychází).

Pěkná expresionisticky studiová stylizace.

Ve westernových kulisách se řeší morální a milostná (tak zaobaleně puritánsky vyjádřené názory o sexualitě ženy z úst Jamese Coburna se opravdu jen tak neslyší, přesto z kamerového nasnímání Karen Steelové musela mít spousta mužů závratě, jak z ní sálala živočišnost) dilemata, zasetá v duši Američana. Emancipovaná žena? Ano, či ne? Lze omluvit zločin (nebo na něj zapomenout) a začít nový život?Optimistický závěr s hořícím popravčím stromem je vskutku efektní.

Romantický (v klasickém politicky revolučním pojetí 19. století) až melodramaticky dějově pojatý operní (v obrazové a zvukové formě, nehledě na dějovou strukturu) háv (v úvodu navíc rámovaný Verdiho Trubadúrem, při jehož divadelní inscenaci film začíná) využívající hudbu temného (dnes trochu opomíjeného) symfonického předchůdce Mahlerova Antona Brucknera (vzhledem k tomu, že hlavní mužskou postavou je nadporučík Franz Mahler, skoro se nabízelo využít hudby kališťského rodáka, ale ta v 50. letech nebyla tolik ceněna jako dnes) podle Boitovy novely je ve skutečnosti vyjádřením Viscontiho politických a sociálních názorů (vyjadřovaných často slovy nesympatického nadporučíka - přesto v jádře pravdivých - nejen na adresu Rakouska a moci peněz, záběry na Červený kříž během války i práci zemědělců, kterou nakonec válka zhatí), s nimiž se do velké míry ztotožňuji.

Mainstreamový námět, jemuž dali hodně Antonioni a Fellini (prvý v zobrazení prázdnoty buržoazního světa, druhý v nepoťouchlé ironii) ve zpracování (své neorealistické období Sika už dávno opustil) a tím jejich poetiku přiblížili tvůrci méně vyhraněnému publiku (a dokázali jím ovšem, jak je tato poetika nosná). Film pak kromě ústřední herecké dvojice (Mastroianni tu prostě je výborný) stojí na úchvatné práci Santisovy kamery a určitém pastišově všežerském zpracovávání modních hudebních žánrů 60. let.