raroh

Slabota podle slabého autora.

V 60. letech atmosféru pouliční Moskvy zobrazil G. Danělija snímkem Procházím se po Moskvě (na nějž ostatně odkazuje i původní ruský název Progulka, nechápu proč ho český distributor nepřeložil jako Procházka, je plně vystihující) s mladým Michalkovem, o 40 let později A. Učitěl podobně slídí po severní ruské metropoli (s kamerou jak z U konce s dechem), ruští mladí lidé se zas tak moc (i při mírné změně vizáže země a zvyků - včetně toho, že si mládež nedá vodku, ale pivo) nemění, Ljoša je klasický ruský snílek, kamarád Péťa mírný cynik a Olga příjemná žensky vypadající dívka (u všech tří mladých ruských herců by se čeští měli učit - přirozenost a věrohodnost sama).

Film vyrobilo sverdlovské studio, pod jehož kuratelou bylo i natáčení snímků burjatských (Burjati jsou v evropském Rusku budhismus vyznávají potomci Mongolů, kteří útočili ve středověku na celou Evropu) - koneckonců i režisér Boras Cholzanov (1938 - 1993) byl Burjat (je autorem napřiklad snímku Gorkij možavelnik z období 2. světové války z prostředí právě Burjatů). Snímek ovšem vznikl na zakázku republiky Tuva (v současnosti součastí Ruské federace, od roku 1911 formálně nezávislé, ale pod protektorátem Ruska, od roku 1944 součástí Sovětského svazu, kde žijí), jehož obyvatelé se podobají životním stylem Mongolům (k Mongolsku a později Číně patřili až do roku 1911). Film se odehrává v 60. letech 19. století a formou easternu zobrazuje drsný život tehdejších obyvatel, kde se usekávají hlavy jak na běžíčím páse, mučení zajatců je norma, vyznává se budhismus i šamanismus (obě náboženství zobrazena dokumentaristicky věrohodně). Snímek je velmi autentický až syrový a život téměř vůbec neromantizuje (jako třeba Cikáni jdou do nebe, jehož zápletka o zlodějích koní a milostná linie jsou mírně podobné), až mě to překvapilo, vzhledem k tomu, že se jednalo o oficiální zakázku.

Nazývat Ašik Kerib dramatem je ošidné, sice vychází z Lermontovy romantické básně, ale důležitá je také humorná stránka filmu (tak jako u Pasoliniho Dekameronu, k němuž má přístupem blízko)...a ta strnulost je právě myslím odrazem muslimské kultury, kterou tu zobrazuje či spíše si z ní dělá legraci...

Film je sice stylizován jako horor, ale jeho podstata tkví ve viktoriánském potlačování sexuality, jíž propadli oba dva mrtví milenci (a jíž se tolik bojí nová vychovatelka). Jiní autoři ovlivnění psychoanalýzou a surrealismem by byli odlehčenější a vtipnější, tvůrci Neviňátek jsou bergmanovsky temnější.

Adaptace kritického pohledu na klasickou rakouskou kulturu radikální rakouské autorky je silná až na kost. Přestože točena ve francouzském prostředí, rakouského (či měšťansky rakouského) v ní zůstává mnohé. I to dědictví vídeňského expresionismu v zobrazení sexuality.

Dobrá adaptace, i když trošku na můj vkus chladnější (Rusové a Italové dávají víc duše i citu), ale ďábelský závěr je velmi silný.

Další Chabrol po česku.

Natočeno již po okupaci Německem (ale ještě před zavřením vysokých škol na podzim 1939), a proto vpraven do červenoknihovní mírně humorné romance silný národní podtext - oslava českého průmyslu a šikovných rukou (nejen v téměř monologu Nového k Schránilovi, ale i vzáběrech do továrny a kariéře právě Schránila od píky). I když podle námětu fašizuícího autora, myslím, že diváctvo vidělo film jako nefašistický - v onom povzbudivém českém duchu. Přesto je film dosti toporný.

Chaplinovsky (a felliniovsky - určitá variace na Silnici tu je patrná) laděný film (nejen díky absenci mluvené řeči) s holandským duchem.