raroh

Pasolini Decameron pochopil až do morku kostí a je vtipný, tvůrci tohoto veledíla jsou jen trapní.

Ten film je strašný, přitom by stačilo poměrně málo, aby působil zajímavěji - zasadit ho do skutečně romantického ovzduší (jako třeba je Noční motýl), obsadit skutečně dramatické herce (spíše divadelní, zde jen Steimar a Kronbauerová) a ubrat prostor pro první spíše dobově komediální část (která zas tak špatná nakonec i díky Ferbasové či Kreuzmannovi není) odkazující - už názvem (který je podle mě hodně zavádějící) k Fričovým študáckým komediím (ale ubírajícím citové vypjatosti, kvůli níž byl film zřejmě točen) , pak by to bylo melodrama silné a přesvědčivé (hudba filmu je pro žánr dokonalá). Přes všechny chyby nakonec dávám průměr, protože určité kvalitativní aspekty přeci jen zůstávají.

Udivuje mě, že při svém renomé byl ochoten Lipský tento "vidlácký" námět (odtržen od reality úpně není) natočit (čekal bych to od garnitury lidí jako V. Čech či jmenovci Machové, jimž dal konzervující se režim 1. poloviny 70. let zelenou), lidovým komediím se úplně nevyhýbal, ale cirkusové prostředí mu bylo bližší.

Zpracování ubohé, včetně příšených písní L. Štaidla (hudba i texty!).

Fellini natočil Bílého šejka, Michalkov Otrokyni lásky.

Ladislav Boháč hrál velmi dobře, ale na můj vkus příliš civilně, rozervaný romantický autor mohl být víc přepjatější (Eduard Kohout by byl asi příliš vyzrálý, generace romantických bouřliváků teprve spíše měla přijít - mladý Hrušínský, Cupák, Munzar). Jinak se mi líbilo na dobu velmi věrohodně podaný duch, prostor a čas 30. let 19. století, včetně hereckých výkonů, v nicž byl dobrý představitel Tomíčkův a tradičně Tyl Kreuzmannův. Výhrady by byly k příliš v literátských (či lépe žurnalistických) klišé si libujícímu scénáři, naopak podnětné bylo využití Máchových veršů k podkresu filmu.

Svižně natočené, obzvlášť první pražská půle s Plachtou coby černošskýcm zpěvákem v baru a studentským večírkem (líbily se mi i hudební vložky, Plachta dokázal, že byl původně opravdu nápaditý kabaretní herec) prizmatem komedie dokázala diváctvu reflektovat dosti chmurnou situaci českého vysokoškolského studentstva, druhá polovička je už vice klasickou lovestory.

Slavínský se po 2. světové válce stal mnohem méně sentimentální a více civilistnější, humor je v jeho filmech pak více intelektuálnější (všechny jeho tři poválečné filmy do roku 1948 se mi zdají z jeho filmografie evidentně nejsilnější). Adaptace Okénka je vydařená konverzačka, ovšem jindy hodně cynický a ironický Pivec (můj to oblíbenec) tu docela dost připomíná Haase.

Chabrol po česku, vyšetřování a kriminální motivy jen záminkou pro odkrytí středostavovské maloměšťácké přetvářky a špinavého prádla. Brněnský skladatel Pavel Blatný navíc dokázal, že se nemuselo v 60. letech sázet jen na Lišku, Havelku, Luboše Fišera a Klusáka jako autory nápadité filmové hudby.

Sice ve filmových ateliérech, ale pro televizi vytvořená adaptace klasického námětu, v českém prostředí zpracovaném B. Němcovou (zde ovšem silně rozvedeném o linii s královnou). Nemáme tu českou papundeklovovou šmíru, ani druhořadé herectví, naopak humor víc než ironický (nevím, zda děti poberou) a herecké představitele přirozeně odvázané, nikoliv chtěně - nadšen jsem představitelkou mladičké královny, ta je tak pohybově nadaná, až žasnu, jaký je to ženský komik.