raroh

Nadhled, vtip a ironie! Intelektuální komedie i pro neintelektuály, jen škoda, že Noiret mluví tak školskou angličtinou. Barker v roli spisovatele neodolatelný, Sellers na pohřbu jako namlouvající statkář k sežrání.

Já bych to neviděl dnes ani tak parodické směrem k westernům (i když to samozřejmě je) jako ke světu reklamy a obchodu.

Nevtipné, ač se tvářilo jako pravý opak.

Klasický Chabrol, tentokrát ovšem bez přítomnosti ironie, ale jen a jen vážný, psychologický a kritický ke středostavovským vrstvám.

Poněkud mělčí hluboké vody.

Jiní tvůrci by natočili z motivů tohoto filmu rozhodně víc než jeden. Snímek staví na vykreslení jihoitalského prostředí, s "rodinnými vazbami", střetu starého světa s novým, jižní mentality se severní (tu reprezentuje začínající Mastroianni). Linie sexuální, nabalující se na žensky živočišnou a plně rozkvetlou Ginu Lollobrigidu, jíž se dvoří klasický "mafián" Yvese Montana (na nějž vyzraje nejlépe ze všech) - ta by do postele šla možná i se svým "pánem" Cesarem (klasickým starosvětským chlípníkem, jakého představoval v Buňuelových filmech Fernando Rey), ale nakonec uloví rozumářského Mastroianniho - je hodně rozvitá se všemi náznaky, podvědomími a machistickými hrami. Fascinující megery jsou sestry a matka Marietty (právě Gina L.), scéna, kdy ji svážou, a patřičně trestají, patří k nejsugestivnějším. Vedlejší příběh nevěrné soudcovy ženy mi přijde mnohem reálnější než Malleova romantizující apoteoza cizoložných vztahů středostavovských paniček v Milencích (jinak ovšem scéna, kdy Montand je ve své garsonce ovládán v tu chvíli touto fatální ženou, je fantasticky noirová, včetně skutečného jazzu v doprovodu - místní orchestr na tancovačce je téměř parodickou vesnickou variací na jazz, v mnohém tak předjímá Formana). A samozřejmě se nedá zapomenout na ponižující partii hraní zákona (kdo je tady šéf), v níž exceluje Montand (na nějž stejně dojde, protože ho fakticky vedle Giny znemožní pan Cesare). Ve filmu nacházím hodně realií italského jihu, ale i nadčasových konstant, jen ten kraťoučký optimistický závěr pro mě zůstává spíše jen přáním tvůrců. aby se svět měnil k lepšímu.

Tvůrci filmu téma vraha žen přenesli z Francie (kde reálně příběh vraha Landrua probíhal, jak to ostatně ztvárnili Chaplin a Chabrol) do Německa (zahrán R. Burtonem získal některé rysy H. Göringa - letec, sběratel umění), přidána romanticko-symbolická linie Maeterlinckovova (ovšem ta s s Landruem jinak nic společného neměla) stejnojmenného námětu (a oper Debussyho a Bély Bartóka), kritická linie, nápadná u Dmytrykových předchůdců Chaplina a Chabrola, zůstává (směrem proti nacismu a šlechtickému konzervativismu), posílena ovšem linií psychoanalytickou, za jejíž provedení by se nemusel stydět Luis Buñuel, feministka libující si v masochismu budiž příkladem. Odpouštím věcnou chybu, Vasilij Kandinskij, jehož výstavu navštíví baron se svou budoucí obětí, nebyl židovského původu, i když z hlediska nacistů zvrácené umění stejně tvořil.

Film silně zakořeněný v ruské realitě (minulost - křesťanské tradice, 2. světová válka, ruský hudební folklor, současná traumata - čečeňský konflikt, staří versus mladí, vesnice vs. město), postavený na dokumentaristické zkušenosti, ovšem i značně symbolický (babička jako matička Rus), navíc neuvěřitelně dojemný a věrohodně lidský (což se nedá říci třeba o takovém B. Slámovi, který by asi rád něco podobného u nás točil). Jen ten překlad Babka mi přijde takový schazující - nebylo by lepší Babička, Bábinka...?

Policejní metody každého konzervativního režimu jak vyšité (samozřejmě vycházející z reality maďarské části rakouského soustátí, nejsugestivněji na mě zapůsobil běh nahé dívky uličkou).

Karnevalová a folklorní kultura v revoluci.