raroh

Vypadá to jako běžná love story, ve skutečnosti snímek, který reaguje na to, co známe opět dnes - strach z uprchlíků (tehdy z nacisty obsazeného Rakouska).

Balanc mezi limonádou a realističností (až na patetický závěr) a retro více ironické než sentimentální.

Líbezné nic s trochou moralismu, aneb linie Vesničky mé střediskové.

Normalizace se vším všudy.

Je dobré si pustit po sobě Tichou dohodu a Americkou krásu, podobný námět dochází s postupem doby k jiným závěrům, které charakterizují proměny doby.

Chyběla tomu pohádkovost, fantastičnost, poetičnost, námět si o to říkal. Takto to vypadalo polorealisticky, přitom to realistické vzhledem k bájivosti být nemohlo.

Tak je dobré si asi uvědomit, že tento film hovoří k současnosti, v níž vznikal - a zemi o něco východnější než Francie.

Film je příliš maloměšťácky pojat, neví, zda být poetickou komedií (do Kachyni fakt dost daleko, vtipnost je taková polopivní) nebo jakobydrsňáckým dramatem. Výchovné povídání, jak to bylo za Rakouska, působí dost účelově - a tím schazuje vše ostatní dolů ještě víc.

Tristan a Isolda v New Orleans.

Film dost odpovídá estetickým a ideovým názorům avantgady (a to i ve výtvarné složce - architektura, stroje a davy na automobilových závodech), k níž Vančura patřil. Technické problémy jsou viditelné, ale vlastně ty snímek dělají ještě zajímavějším.