raroh

Staromilecké,a samozřejmě, že to Clair není ani náhodou.

Neuvěřitelná snůška klišé o zednářích a "židovské tematice", člověk by přímo řekl nálož antisemitských klišé (boháč Samuel Goldstein, rabín, který je zároveň členem zednářské lože - tedy židozednářské spiknutí, pokud pomineme "vtip", kdy rabín říká svému sekretáři, že není bohatej na to, aby zaplatil doporučenou zásilku), nemluvě o dalších pitomostech, která pronáší "historik" hraný Ivanem Trojanem.

Čtenář Stříbrného větru ví, kolikrát Šrámek odkazuje na Jarní vody, tudíž je docela logické, že Krška je též adaptoval. Jestliže ve Stříbrném větru však je Šrámek spíše záminkou pro Krškovo vidění světa, Turgeněvovi je víc věrný.

Stříbrný vítr jako film je adaptací Krškova života (a se Šrámkem se dost míjí, estetizuje si ho, přitom to byl drsný hoch - nehledě na to, že u Šrámka jsou postavy ve věku cca 15 až 16 let, u Kršky jsou tak kolem maturity), k níž využil Šrámkovu prózu, která lavíruje mezi doznívajícím anarchismem a nastupujícím vitalismem (s odkazy na Šrámkova oblíbeného Turgeněva). Kromě toho Šrámkův román je sexuální ve smyslu dívání se na ženské různého typu, naopak Krška před ženami utíká. Přesto film vnímám jako zajímavé vidění přelomu 19. a 20. století, byť se mi dnešní optikou zdá, že se Krška Šrámka předělává do Moderní revue a takový Nový kult je mu víc než vzdálený.

Nepochopení Lorky, až to bolí.

Literátština.

Aneb jak se rodil (a rodí) fašismus.

Mezi Kuličkou a Dr. Živagem.

Kombinace francouzského filmového impresionismu, který měl mnohé společné se surrealismem, s ruskou melodramatickou předrevoluční tvorbou, v níž ovšem nechybí díky postavě Casanovy ironický nadhled. Vizuální stránka je fantastická, ať už jde o Benátky, Rusko či noční scény spojené s tajnými naukami.

Nezapře se, čí byl syn režisér snímku.