Scalpelexis

[Shlédnuto 9 epizod, drop] Očekávání by byla. Studio Production I.G už se podílelo hned na několik v (nejen) mých očích veleúspěšný projektech jako například Ghost in the Shell, Shingeki no Kyojin, Psycho-Pass a takový Usagi Drop anebo Haikyuu!! patří k mým vůbec nejoblíbenějším anime počinům. V rámci sportovního žánru je to naprostá špička, tak proč být pesimistou, že? Naděje vzaly zavděk až přespříliš záhy. Absence elegance byla všudypřítomná; kreace byly trhané, neplynule statické a výplň z tanečních dílů (kterých je většina, překvapivě) tvořily otravné zpomalovačky, které se věčně soustředily na myšlenky a komentáře účastnících se postav. Co mě zarazilo nejvíce a pořádně hluboko do země, je pojetí tématu tance samo o sobě: Pokud nedokážeme pořádně zanimovat i pouhopouhé základní kroky, tak proč proboha se do něčeho takového vůbec pouštět? Nakládání s tanečním světem, tzn. tréninky, závody a všemi dalšimi drobnými sounáležitostmi je zobrazeno s rušivou naivitou a na hodně amatérské úrovni. Postavy jsou zpočátku mile přitroublé, jenže úvodní sympatie se časem vytrácí a ke konci jsem měl problém najít vůbec někoho, koho bych nechtěl uhodit kovadlinou. Dějově je to strašlivě ploché, prvky chování a prostředí se stále opakují, vtípky jsou velmi raritní. Animačně je to až na ty statické momentky v pořádku, jen krky jsou natahovány jak na skřipec a u jedné postavy zbytečně odpudivě fanservisujeme. Hudba, na to, že se jedná o důležitý prvek tance, je nevýrazná a nekreativní. Nejde říct, že by to bylo tak špatné, ale chtěl jsem víc a to mi nebylo dáno. Velmi slabé 3*.

Byl mi doporučen díl s kari, který byl tak blbý, že byl i dobrý. Bohužel další 2 nahodilé díly mě (ne)přesvědčily o kvalitě této ztřeštěnosti. Opening je ale úsměvný.

[Shlédnuta 1. epizoda, drop] Tragédie každým coulem. Nejenže mi kombo mecha-fantasy přijde od základu jako nápad minimálně přitažený za vlasy, mám hlavně problém zpracovávat aspoň základní logické prvky. Ok, umí si postavit roboty ale žijou v kamenných domech a jezdí vozy taženými koňmi? Nemužu nasednout do robota, protože je sedačka moc velká? Tak se proberme. Kolize fantasy a techniky mi křivila ústa při souboji kresby vs CGI; souboj, kterým se oběma podařilo úspěšně prohrát. Celý díl vůbec započne neslavným truck-kunem (jak jinak nejsnáz a nejrychleji teleportovat hrdinu z reálného světa do magického, aniž bychom potřebovali cokoliv vysvětlovat?), nadechne se kilogramové dávky cracku, přesprintuje a úplně se vykašle na jakýkoliv úvod a snahu popsat počáteční vývoj hlavních postav (který bych si velmi rád prohlédl). Prvotní setkání hlavní trojice je ultrahloupý, u Ernestiho si nejsem ani jistý pohlavím, ale podle tvůrců nám tohle stačí vědět a myslí si, že nás to takhle bude bavit. Nesmysl. Odcházím znechucen.

[Shlédnuty 3 epizody, drop] Chtěl jsem se trochu zasmát nad blbostí, což se dostavilo pouze první díl. Další dva díly totiž byly úplně stejný, takže mé pocity mi přešly k bezradnosti až na slušnou úroveň otrávení. Scénář probíhá zhruba takto: Ohaio Tsukune, ohaio Moka-san, kalhotky, přichod nové holky do harému, kalhotky, příchod nového špatňáka na scénu, Tsukune, Moka-san, Tsukune, Moka-san, "Je zakázáno prozrazovat svou démonickou podobu!", kalhotky, špatňák chce sežrat nějakou hlavní postavu, Tsukune se snaží alibisticky pomoct, Tsukune, Moka-san, kalhotky, náhodné odstranění křížku, "taková démonická aura!", kalhotky + prsa, naboostěná Moka-san za minutku vyřídí špatňáka, Tsukune má novou lásku, kalhotky, muck do krku a repeat. Geniální.

[Shlédnuty 6 epizod, drop] Ospalá epizodická pohádka na dobrou noc, kde všechno začíná s nalezenými dveřmi a končí plným žaludkem po hluboké analýze ingrediencí a co jsme to vlastně měli vůbec na talíři. Konstantní poučování, že dobré jídlo vyřeší všechna naše trable a neexistuje nic, co by nešlo proměnit v chuťovou delikatesu, se ojediněle a nejistě pohybuje kolem množin "sympatické", ale převážně v rovinách "povrchní", "materialistické" a hlavně "Jo, to už jsem slyšel minulý díl". Dejme tomu, že jsem kulinářský gurmán, miluju sledovat proces přípravy a následné konzumace oných pokrmů. Stále je pro mě neomluvitelná absence nerepetitivního scénáře a vztah mezi hostiteli - hosty je víc umělý než poprsí Pamely Anderson. Závan čerstvějšího větru nastane pouze tehdy, pokud host přijde se zajímavější osobní historií, což se děje bohužel poskrovnu. Tím je automaticky věnováno více času otravnému rozboru jídla a o postavách zjistíme velké kulové. Nezasmál jsem se, nezajímala mě kterákoliv postava (paradoxně mi nakonec nejvíc lezl na nervy pan kuchař se svým stoickým až mrtvolně mechanickým vystupováním) a i to slastně vypadající jídlo mě nepřemluví k pokračování. Lepší 2*.

Když se anime inspirují evropskou kulturou a zabývá se dějinami našeho kontinentu, automaticky to zachytí zájem rekreačního historika jako jsem já. To nemluvím ani o typicky sherlockovském námětu, kde hlavní dámská postava se snaží být jeho japonskou loli-kopií s podobným panovačným chováním, extravagancí, s neodmystlitelnými ikonickými předměty a aspekty viktoriánské doby. Jenže úvod zvoře jakékoliv iluze o chytré detektivce tak, že máte dojem o neskrývaném výsměchu ze strany autorů. První případy svou banalitou shazují jakoukoliv snahu diváka se aspoň trochu zamyslet; hádanky by nedaly zabrat ani pomocným lakýrníkům a tak se zoufale snažíte najít důvod, proč byste měli pokračovat dál v sledování. Mladá Victorica Holmesová je totiž vypočítavý fracek s napoleonským komplexem, její nepřirozeně poddajný a otrocký Kujo Watsonů má místo mozku rádio o pásce "Victoricaaaa! Victoricaaaaaa!" a inspektor Grevil je tam vlastně jen proto, aby udržoval výtah do věže v nějaké permanenci. A víte, co je na tom to nejhorší? Uživatel daggos to popsal naprosto trefně ve svém komentáři - máte chuť to dropnout, což by byla velká škoda. Gosick je jak dieselový motor: Ospalý start, který od poloviny začně nabírat na tempu, který ani na minutu nezpomalí. Děj na sebe nabálí nové záhady, splete osudy dalších postav, začně hrát inteligentní (mno, upřímně, sem tam i vyčuranou, protože naopak se z ničeho nic některé případy nedají z pohledu diváka vyřešit) hru ve stylu Baccana! a najednou je o pozornost postaráno. Kostičky začínají zapadat, Victorica přepne na lidský mód, Kuyo přestane být takovou bačkorou, hrr, hrr, epičnost támhle, romance tady, drama v celé své kráse kolem nás a nelze po záverečných titulkách říct nic jiného, že takhle mocný a přitom krásný finiš je jednoduše spektakulární. A najednou se tomu těžko něco vytýká..

Krásný příklad, jak bipolární reakce muže anime vzbudit. Budu stát na té straně těch zklamaných a považovat Akame ga Kill! jako silně přeceněnou záležitost. Problém je, že tomu tak vůbec nemuselo býti! Seriál se zpočátku stylově kroutil z pozice barevně milého fantasy o sympatické bandě zabijáků do příjemně napínavé rubačky o nekonečných chodech nových soupeřů až to salto mortale dopadem neustál a skončil v bahenní kaluži trapně naporcovaných těl s těžce přidanou hodnotou senility. Po výborném začátku si člověk pochvaluje, jak se Akame ga Kill! uspěšně snaží vyhýbat zaběhlým klišé šónenů, nabízí dobré gagy, smysluplný děj a jasný cíl. Postavy se nám netváří, že by měly být jen umělým a plochým nástrojem k nekonečnému předvádění dalších a dalších nových schopností s misí "Najít a zničit". Jistě, přerod z rozmanitých barev hlavního města do temných zakoutí potřísněné krví by stále nic nenaznačoval a i klasická nesmrtelnost u jinak nedoknutelných hlavních představitelů nám byla nezvykale, ale vítaně odepřena. Jenže jakmile nám pár pozitivních a hodně negativních protagonistů opustí scénu a začnou je nahrazovat zbytečně jiní, tak víte, že je o průšvih zaděláno. Akame ga Kill! si začne idiotsky podkopávat svou hlavní ideu (kdy se postavy snaží si získat vaší přízeň, aby byly následně necitlivě oddělány) přeřazením na vyšší stupeň rychlosti, kdy si pak nestíháme udělat ke komukoliv vztah a tím se stáváme k smrti i těch nejmilejších naprosto apatičtí. Scénář si doslova začne dělat z celého světa naprostou legraci, zavedené principy položí na hlavu, logika doposavadního chování všech hrdinů nabere nesmyslné obrátky a nechá se zaplavit všema těma klasickýma klišé, kterým se tak doposud bránila (vskutku nesnáším, když každý lotr musí pochválit hrdinu, kterému se podaří uhnout jeho úderu). Konečný Battle Royale připomínajíc souboj Ryuko a Satsuki z Kill la Kill byl už pro mě emočně vyprahlý, protože se nemužu zbavit dojmu, že přeživší postavy byly snad vybrány hodem mincí (proč se seriál jmenuje po postavě, která se celou dobu na plátně minimálně vyskytuje?). Co naplat, že se na to hezky kouká? Znechucení po finalních dílech je nezměrné a s opravdovou nelibostí tomu nechám průměrné hodnocení, i když si ho z mého pohledu nezaslouží.

Seriál o tom, jak by to vypadalo, kdyby Gandalf, Iron Man, Legolas a Diablo se postavili proti..výběhu šimpanzů v ZOO. Podobné srovnání nám anime dopřává, když pasuje proti sobě japonskou armádu z 21. století, která plná zvědavosti objevuje za tajuplnou bránou království disponujíc zbraněmi a bojovými technikami ze středověku. Za normálních okolností by tento nudný souboj skončil během několika dní bez ztráty kytičky na straně Japonců. Jenže! Zdejší obyvatelé země východu slunce jsou mírumilovní poslové z řad otakuů a pokud si něco mají podmaňovat, tak jsou to srdce rytířek pricenzniny gardy a hraní si na tátu zmatených elfek. Ne, mě onen střet 2 odlišných civilizací, jejich diplomatické vyjednávání dělání si mezikulturních přátel skutečně bavil. Křenil jsem se nad alkoholovými jmény pricenzny a jejich rytířek či excentricky upřímnému chování gotické mordýřky Rory. Ale nebavilo mě například sledovat, jak si svatouškové z japonské armády hráli na Bohy a za Bohy byli ve všech ohledech "imperialisty" z druhé strany brány bráni (jsem hotový básník). Postavičky, které byly součástí "harému" hlavního hrdiny, z původních zajímavějších životních záměrů úplně sešly, aby se nechaly odloudit ježděním v autíčku a pokud možno spali na posteli co nejblíž onomu vyvolenému. Pan špatňák je vůbec karikatura čehokoliv démonického a jeho naprostá bezradnost mi ústavičně popírala jeho smysl existence (ale u Tucy to bylo pro mě podobné). Přijde mi navíc, že seriálu ubližuje markantní snaha tvůrců upozadit násilné scény a vyobrazit absolutní minimum krve, i když jim dle všeho předloha káže naprostý opak a tím hned několik scén ztrácí jakoukoliv údernost a nabývá drobné patetičnosti. Je to škoda; autoři evidentně chtějí pracovat s notnou dávkou autentičnosti, třeba právě rozebíráním zákulisního jednání a politikou..jenže je to onou dobrotou japonské strany shozeno spíše do sfér naivně pohádkového snění. On nakonec jediný můj problém je, že jsem už moc moc dospělý, protože mladší se musí bavit na výsost dobře a všechny mnou výše zméněné neduhy za těchto podmínek zmizí :-) Těším se na 3. řadu a doufám v pošpinění japonské pověsti! Slušné 3*

Pro mě osobně trochu neprávem opomíjené anime dílko, jež drží rekord v počtu vysloveného "Daijoubu?". Řemeslně je totiž zvládnuté výborně a i když nedosahuje ve většině sekcí výjimečných a nevídaných úkazů, tak si drží skálopevnou konzistenci v rámci kvality. Co se týče žánru, obsahuje všechny prvky, které by takovýto mysteriozní seriál měl disponovat: Tajuplné postavy, hutnou atmosférou, případy, které mají hlavu a patu a celkově nefalšovanou duchařinu, jejíž aspekty se mění každým příběhem. Epizodické rozdělení, kdy každý případ měl 3-4 díly mi vůbec nevadil, ba naopak tak získával slušnou hloubku a rozřešení komplotu nebyla otázka několika minut. Co částečně zamrzí je ona nekreativní repetitivnost způsobu vymýtání, když už je dopředu jasné, co jaká postava bude za chvíli předvádět, přičemž jsem se nemohl vyhnout uculování nad komickou náhodností budhistického zaříkávání. A i když se nám postavy pomalu ale jistě časem vyvíjejí, resp. objevujeme jejích zákulisí z minulosti, tak je to způsobem teskně pomalým a než se nadějeme a radost nám vyeskaluje k bodu nejvyššímu, je konec. Zamrzí. I přes onu absenci nedorozvité hloubky postav působí toto anime inteligentně, animačně povedeně, hudebně procítěně a celkově obtížně zklame ty, kterým jsou okultistické choutky bližší.

Obdivuju ty, kteří se na to dokázali dívat dál jak 2 díly (hlavně u Subjektiva to vůbec nepobírám). Při onom druhém díle, konkrétně během scény v zamknuté místnosti, jsem dosáhl nového osobního rekordu v hodu notebookem.