Scalpelexis

Po 2 dílech se dělají závěry obtížně, ale jaký to je prozatím? 1. díl má až disneyovský feel (Kráska a zvíře), bezstarostnou atmosféru plnou života a písniček uprostřed jara ať už je to díky pěkné kresbě a citlivé hudbě. Neobvyklou kreativitou prostředí a nahlížení na magii západnějším stylem mi to stylem nepřipomínalo anime. 2. díl se veze na vlnách podivna a oproti předchozí epizodě notně přidá na dramatu ve světě, který nás zmate svým naprosto odlišným vzezřením od toho pohádkového. Emočně stísněný ale hlavně protivně nevysvětlený. Už prvních 20 minut nás bez jakéhokoliv otálení háže do vody, ale v této části doslova nevíme nic a tím hůř navazujeme citové pouto s prostředím a postavami, čímž jejich štěstí nebo neštěstí tak neprožíváme..a ono přitom o to tu hlavně jde! Věřím, že hra je rozjetá v hlavách tvůrců důmyslně a další epizody vyčistí dojem nynějších.

Nudnější příběhový arc Monogatari, který nemá efekt bez nasledovaného předchozího Monogotari Series: Second Season. Krom toho, že se tu až moc mluví a přitom absentují klasičtí Araragiho dialogoví parťáci Hitagi či Hanekawa, tak je nepříjemně obtížně držet pozornost a neusnout. Vyprahlost dialogů s kamennou a monotónní panenkou Yotsugi nemá jednoduše tah a buduje nám před očima doslova psychickou zeď, což nám na oplátku se snaží vynahradit teatrálnějšíma pózama narážející na jiné anime (nepřehlédnutelná Sailor Moon). Nejzajímavější prvky necházíme mimo hlavní tok děje: Opět jsme přesvědčováni, že pořádná hygiena je základ a tudíž úvodní koupelnová seance Araragiho s Tsukihi až nápadně připomíná legendární kartáčkovou scénu Karen z Nisemonogatari, jako kdyby si Tsukihi u tvůrců postěžovala, že nedostala patřičný fanservis. Zde ji to bylo vynahrazeno možná až moc a buďto tuto část budete milovat nebo bytostně nesnášet. Podruhé mi pozornost probudila zimní koulovaná Shinobu s Yotsugi a k mé radosti jsem se dočkal i závěrečného bonbonku od Hitagi (a byl patřičně nutný po slušně antiklimatickém finále). Tzn. vše při starém v tomto světě; fandové dostanou svoji drobnou dávku Shaftismu, která ale tentokrát svou mělkostí a na můj vkus přetaženým obsahem ecchi nemuže moc zaujmout, natož aby vydržela dlouho ať na jazyku, natož v mysli. Pokud jste si doteďka oblíbili Yotsugi, tak si můžete přidat hvězdičku; já to mám prosté: Kde je málo Hitagi, tam je i méně zábavy.

Před několika lety mi pojem Visual Novel byl úplně cizí a jeden kamarád mi doporučil, ať to zkuším, že je to prča. Vygooglil jsem si TOP zástupce, rána padla na Grisaiu a už jsem smažil. Mno, smažil..test trpělivosti začal. X hodin jsem byl mučen statickými obrázky a dětinskými konverzacemi. Po 10 hodinách jsem konečně dostal možnost ovlivnit příběh svým prvním rozhodnutím, které spočívalo ve formě výběru jedné ze 3 strašidelných přezdívek, což byla poslední kapka, po které následoval kvapný rozchod se slečinkami a s celou "hrou". O to víc konsternován jsem byl při sledování anime, když jedna epizoda zvládla posunout děj dál, než mé kdysi úmorné několikahodinové klikání do myši a já netušil, jestli se smát nebo brečet. Tak či onak, zde se osekávalo s takovou vyrovnaností, jako kdyby mi brácha stříhal vlasy levou rukou, poslepu, kombinačkama. Každá slečinka si do školy přitáhla svého kostlivce, jenže jednou byl velikosti velryby, další křečka. Jeden měl náběh na vybrečené říčky, druhý na polepšovnu (SPOILER - slečna s granátem byl dobrý ústřel, ale když to hned poté přebije další dáma s bombovým atentátem..). Jedna potíž se vyřeší za půl epizody, další se táhne jak sopel rovnou 4. Nákupní seznam překvapení pokračuje nebojácnou ochotou ukazovat dámské přednosti ve své plné 100% kráse a nezvykle erudovaným a schopným hlavním hrdinou, který jakoby si uvědomoval mé poslední investované nadšení a tudíž úspěšně na konci spáchal morální sebevraždu svým výběrem (na jeho obranu, byl do toho tvůrci přímo násilně tlačen). Scénář je holt sprostý balíček chipsů naplněný z 9/10 vzduchem; výsostně často mu chybí potřebné emoce (a to ty holčičky tam pláčou při svých arcích jak o závod), úměrnost, vtip, nadpřirozené kouzlo a vůbec působí pekelně nedotaženě. Holky, dejte mi ještě jeden nitrák.

Vážně Ridley? Vážně? Čekal jsem návrat k povedenějším dílům Vetřelce, ale Covenant zůstal přesně někde mezi Prometheem a Vetřelcem: Vzkříšení. Filozofie nefunguje ale ani akční/napínavá část. Postavy jsou doslova strašné: Uvažují nelogicky a chovají se přesně tak, jak ve vyvraždovacích momentech přikazuje zákon klišé, tzn. koukat se tam, kam nemá, jít všude sám, nepřiznat, že se děje něco špatně. Vetřelec se inkubuje jednou ultrapomalu, jednou bleskově, podobně je to i u jeho růstu - prostě jak se to tomu darebákovi hodí. Struktura děje je zmatená a nedokáže generovat souvislé tempo, nedokáže se rozhodnout, kdy chce přitlačit na atmosféře a kdy ji uvolnit. Závěrečný twist? Předvídatelný na půl hodiny dopředu. Nebaví mě nostalgické narážky na starší díly, jejichž aktuální provedení stejně nesáhá původním ani po kotníky. Herecky až na Fassbendera slabota, vzhledově je to vymazlené, ale CGI Vetřelec je už přepálený. Celkově vznik tohoto dílu moc nechápu a silně se modlím, aby podobné dehonestující paskvily přestaly být produkovány.

Ani hodně špatný, ani hodně dobrý. Naprosto vše bych hodnotil průměrem, který si nezaslouží zapálenou kritiku ani jakýkoliv druh pochvaly. Válečné anime, kde se řeší více taktika než samotná exekuce (snaží se to tvářit hodně inteligentně, ale daří se mu to zpolovic) je vítané zprestření, nicméně není možné, aby válečná tématika postrádala tu nejzákladnější vlastnost: Napětí. Jádro pudla spočívá v tom, že se o geniálního taktika Iktu a jeho bandu nebojíme ani na vteřinu, protože ač nemá překvapivě žádné vojenské zkušenosti, tak mu musíme zobat z ruky, že čtení knih je naprosto dostatečné. A teď tu o Karkulce, prosím. Jeho "prosékávání se" (obrazně to teda taky nesedí, prostě jen projde) se skrz vojenské hodnosti nahoru je nudně nekomplikované a dělá z celého generálního štábu hlupáky lvl Hurvínek. Pokud jste Iktu schopni přijmout, pak už je to jen krok k přijmutí zbytku seriálu. Nesouhlasím s tím, že by tu byly nějaké perverznosti (harém tu jakž takž přítomný je, ale nemá růžové klapky přes oči); než sem tam větší a povětšinu času zahalený hrudník hlavní (poměrně sympatické) řeznice (asi je nejlepší postavou?) mi vadí trapný rozlišení hrdinů dle barvy vlasů z celého spektra duhy. Co se týče děje, nečekejte zázraky. Žádné vélké machinace a manévry se nekonají, neskutečně promyšlené armádní šachy též ne, jen sem tam jeden očůrá více toho, který chtěl očurat toho prvního. Žádné heroické proslovy, akce není habaděj, na druhou stranu bohudík chybí vyloženě idiotské a blboidní scény. Kouká se na to dobře a celkově sí to víc, než "OK" hodnocení nezaslouží. Jasně, chápu, v nynější záplavě trapáren muže tento počin vyčnívat, ale nepřeceňoval bych to. All heroes die of overwork!

Moc jsme si nepomohli, ale beru. Prožil jsem si sinusoidu nálad, která začala WTF momentem v nemocnici, aby to Asučin hněv nakopl na nejvyšší obrátky a poté to neblaze dokonala zdlouhavá, surrealistická a náboženská pasáž, kterou jsem bez dodatečného externího dovysvětlení nedokázal pobrat. Každopádně právě díky této znalosti jsem s výsledkem spokojen a pasuje mi ke kolosálnímu seriálu jako to vhodnější zakončení, které, ač to zní divně, dává větší smysl. Jsem ale nicméně toho názoru, že místo těch obrázků by mnohem vhodnější forma zapracovala například konverzace Shinjiho s Rei, která by značně usnadnila odpovědi na všechny položené hádanky. Hudba a kresba zaslouží palec. 70%

O NGE už toho bylo napsáno spousta, ať už to bylo v pozitivní, negativní anebo vysvětlující rovině a tak se vyhnu velkým obloukem těm známým filozofickým a psychologickým tématům, protože by to jinak bylo z mé strany na několikastránkový referát. Pro mě ma seriál několik velkých problémů, které mi znepříjemnily podívanou: 1) Nelíbí se mi necitlivě drsná obrátka zhruba v polovině, kdy se z akční mechy stává psychologická poradna. Důležitost lidské psychiky hlavních postav v druhé polovině vůči celkovému dění naprosto zmuchlá a znehodnotí první polovinu. Nedokázal jsem se vyrovnat s pocitem, že první polovina až na základní informace mi vlastně nic nepřinesla. / 2) NGE špatně stárne. Co si budeme povídat, spousta pravidel a zákonů v NGE se řídí ultramocným zaklínadlem "because anime logic". Divák, který se snaží brát seriál vážně, nená šanci uniknout před mnohými otázkami: Proč 14tileté děti? Proč zrovna tyhle děti (když jsou tak nestálé?)? Proč, když na nich leží tíha a osud světa, tak se k nim každý chová jak ke kusu hadru a naopak je neuklidní/nepodpoří, aby svou práci odváděli v plné fyzické a psychické síle? Výpis by byl dlouhý. Spousta otázek zůstane pro změnu úplně neodpovězená. S věkem taky klesá náhled na kvalitu grafiky, která i po 20ti letech není špatná, ale není to nic extra. Všechny tyto body jsou evidentně méně markantní, pokud by mi bylo kolem 15ti a v době 90. let musel být NGE nechutná pecka. / 3) Postavy, což se ale vztahuje k 2. bodu. Není pravda, že by byly nezajímavé. Není pravda, že by neměly hloubku. Jenže jsou na facku a záměry některých z nich mi jsou neznámé/nepochopitelné. Shinjiho repetetivní "Budu pilotem! Nebudu pilotem! Budu pilotem! Nebudu pilotem!" způsobuje migrény a chování Asuky zvedalo mandle. Jedno přespání s kamarádem a miluju ho? /konec rantu. Z obecného hlediska jsem si ale Evangelion užil. Epičnost (podpořená hlavně alternativním koncem End of Evangelion), kterou podporují kolosální mecha-souboje a tíživost/naléhavost existencionality, z toho čiší na každém rohu. Napětí by se dalo krájet s tím, že seriál nemá výraznější hluchou pasáž až na prapodivnou brzdu v podobě posledních dvou dílů, nemá nejmenší potíže probouzet emoce (některé výkřiky jsou šílené, ale musím užnat, že fungují) a razit nepříjemně hustou atmosféru. Co celou dobu anime chce podat, tak se mu efektivně daří a naopak jsem toho názoru, aby se zbytečně hluboko nedumalo/nedolovalo něco, co v tom vůbec není (IMHO to je takový jednoduchý podvod na divákovi). Skrz ale výše zmíněné výhrady a poměrně vysoká očekávání odcházím mírně zaražený a nenaplněný. Silný 3*.

Můj komentář se naprosto shoduje s uživatelem Radek.SCH. Z Seikai no Monshou jsme si přenesli 2 témata, kolem kterých se děj točí: Duo Jinto + Lafiel a galaktická bitva mezi lidmi a impériem Abhů. Pokud jste ale si v předchozí sezoně uživali interakci ústředního dua stejně jako já, tak budete notně zklamáni. Tag romantiky bych za sebe odepnul; i když Jinto a Lafiel spolu tráví mnoho času, tak jsou jejich dialogy toporné, křečovité, bez šarmu a jakékoliv jiskry (neustále by odměřeně vzpomínali, co se stalo před 3mi roky). A nebýt palubní kočičky, tak by jejich vzájemný čas ostrouhal ještě tak na polovinu. Děj se točí víceméně kolem neustáleho tříštění železa ve vesmíru, dokaď není nutná oprava, aby se to vše znovu zopakovalo. Postavy admirálů zaujaly minimálně (otravné bylo repetitivní omílání, co má jedna z admirálek za problém s jistými vůdčími bratry). Kvalitativně to určitě neupadlo, graficky je to i hezčí, ale nedostavilo se to, v co jsem doufal a co mi přišlo jako nejsilnější stránka první sérky.

Na svůj důstojný věk solidně schovávající se seriál a upřímně musím přiznat, že bez cizí pomoci bych se ztěží k němu dostal též (na dálku díky Larkymu). Důvodů, proč není tak lákavý pro novodobé otaku útočníky, zaplavenými tou masou nově vycházajících titulů, je hned několik: Dějem nepřeplněný, na řadící páce máme nahozeno za 2, romanticky liknavé, akčně průměrné, fan-service na dlouhé dovolené a animačně to od legendárního studia Sunrise už nemuže ani zdaleka konkurovat aktuálnímu trhu (lodě jsou za 1, ale postavy mi před očima ujíždí). Pokud si tvrdohlavě a mělce zakládáte na některém z těchto prvků, tak si vystupte z lodě. Zmínil jsem ale někde, že by to snad bylo anime nezajímavé? Ani náhodou! Nemužu se ubránit dojmu, že jsem shlédl Star Trek v kreslené podobě, hlavně kvůli melancholické atmosféře a ústředni dvojičce, která až přespříliš připomíná Kirka se Spockem. Dobře, Jinta bych zařadil do krabičky nejapnějších teenagerů, ale agilní, strojová a zodpovědnosti oplývající mimozemšťanka Lafiel tahá jako lokomotiva jejich vzájemný vztah, aniž by to kdykoliv přepálila a zároveň se vyvarovávala obecně známých šablon romancí. I když se to tváří pohádkově, Jinto s Lafiel jsou sympaticky dospělí a spíše se naopak snaží najít ztracené dětství; ve zkratce se (naštěstí) vyhýbáme prvkům demence apod.. Tomu napomáhá solidně vykonstruovaný svět, který obsahuje i vymyšlený jazyk a politické machinace. Zvuková orchestra mě mile překvapila, ale jednu značnou osobní výtku bych měl: Vůbec mě nebavily scény, kde nevystupovalo ústřední duo, tzn. VKV (vesmírné kolosální vřavy). Pro oči to byl naprostý vizuální bordel a sluch nelibě zpracovával opakované ukřičené rozkazy. Nicméně space opera jak vyšitá to je a hlavně se velmi povedla. Na 5* mi zde chybí větší šmrnc, hlubší výplň a pocit, že jsem prožil něco extraordinárního.

[1. série] Nic nového pod sluncem. Bylo to řečeno všema ostatníma, řeknu to i já: Je to blbost a to velikánská. Je to jak plakát od Mekáče: Na obrázku spousta, v realitě houska plná vzduchu. Vyčpělá a laciná romantika, bídná akce, scénář se snaží co nejvíce popřít existenci inteligence. I to ecchi tu není v tak velkém množství (ty polonahé zbrojnošky ani nevypadaly dobře), tak čeho tu máme dosti? Áno, klišéčka nejklišoidního, hlavně co se týče skladby nudných postav (a ne, ani crazy Kurumi to nezachraňuje) a děje předvídavějšího jak zpoždení ČD. Vtípky mě bavily jen první 2 díly, kdy seznamka skrz přítele na telefonu a zvláštně pojmenovaný generální štáb měly nádech svěžího nápadu, ale rychle omrzel. Utrpeníčko.