Mesicni slecna

Viděla jsem Mrazíka mockrát, ale nikdy jsem nepochopila, co na něm všichni vidí...

První film ve kterém mi Tom Cruise nelezl na nervy.

Kolikrát jsem už tohle viděla? Dvacetkrát? Třicetkrát? Poslední Lví král se mi ze všech tří dílů líbil nejvíc. Timon s Pumbou patří mezi nejzábavnější kreslené postavičky a podívat se z jejich pohledu na život Simby i vývoj jejich přátelství bylo neskutečně vtipné.

Občas vtipné, ale jinak naprostá nuda. Líbí se mi, když si režisér okoření film pár nadávkami a mnohdy díky tomu vzniknou skvělé hlášky, ale tady mám pocit, že se herci jen předháněli, kdo řekne víc sprostých slov. A od diváka se pravděpodobně očekávala u každého "šukání, penisu a oplzlosti" salva smíchu, ale já se místo smání těšila až konečně bude konec.

Taneční scény byly fantastické, ale jinak naprosto hloupý a o ničem film.

Dlouho jsem se na film nechtěla vůbec podívat. Říkala jsem si, že je to jen o další holce, která přijede do velkýho města, objeví klub, co se topí v dluzích, předvede majtelce svůj dokonalý zpěv a společně zachrání klub před prodáním. A samozřejmě nesmí zapomenout na nadaného skladatele, který nemá odvahu publikovatsvou tvorbu - tu mu dodá až hlavní hrdinka. I přes směšně jednoduchý děj, jsem se od filmu nedokázala odtrhnout. Taneční a pěvecká čísla byla fantastická. A i když Alino první nečekané vystoupení na zachránění před trapasem bylo děsný klišé, vyrazila mi jím dech. Nikdy by mě nenapadlo, že Aquilera je dobrá zpěvačka natož fantastická, jak se prokázala v tomto filmu.

Vzhledem k všeobecnému vychvalování filmu jsem čekala hodně, přesto mi Černá labuť vyrazila dech. Nina se natolik vžila do své role, až přestala rozeznávat realitu od své fantazie a já na tom byla úplně stejně jako ona - i když vždy jen na chvíli, ztrácela jsem se mezi výplody její mysly a skutečností. Byla to pekelně divoká jízda, ze které se budu ještě nějakou dobu vzpamatovávat. I přesto jak moc se mi film líbil, podruhé si ho sama od sebe nepustím - nekteré scény(především ty zrcadlové) na mě byly docela silny kafe, kterého si znovu loknout nechci.

Hlavní hrdinka Takahashi byla ta nejubrečenější, nejnaivnější a nejhloupější holka jakou jsem, kdy viděla. U každého dílu jsem doufala, že už se snad konečně vzpamatuje a začne se chovat víc dospěle. Bohužel zůstala stejná až do konce. Bokura ga ita není můj šálek kávy. Všichni se v tomto seriálu až moc pitvají v citech a i když se mi to zpočátku líbilo, nakonec se z toho stalo opakování jedné a té samé písničky.

Tohle je přesně ten typ filmu, který mi stačí vidět pouze jednou. Nebyla to vůbec špatná podívaná. Hned po prvních pár minutách mi hlavou vířila jedna otázka za druhou a odtrhnout se od sledování bylo nemožné. Ovšem ani pěkná animace, příjemná hudba nebo poutavý příběh mě nedonutí Gedo senki shlédnout podruhé. Hodina padesát pět minut je pro tento snímek trochu moc, na můj vkus moc zdlouhavé. I když jsem se celý film nemohla dočkat až konečně dostanu odpovědi na svoje otázky a díky tomu byla napnutá jak struna, zanechávala mě první hodina docela chladnou. Hlavní hrdinové se mi ne a ne dostat pod kůži, jejich ač smutné příběhy ve mně nevyvolali žádné emoce. Druhá polovina už je trochu jiné kafe. Jako by se režisér Miyazaki Goro probudil a konečně nechal naplno propuknout fantazii. Píseň zpívaná Therru mi téměř vehnala slzy do očí. Snad dalším svým filmům vdechne tolik života jako závěru Příběhů ze Zeměmoří.

Nejkrásnější, nejoptimističtější a nejkouzelnější pohádka, co jsem kdy viděla. Film nemá žádný hlubší děj, připadá mi to spíše jako pár dní vystřižených z dětského téměř bezstarostného života, ale tento fakt pohádce vůbec neubírá na kráse. Stačí jen nevnímat anime jako celek a nepřemýšlet, kam se nakonec dostaneme, ale jako pouhé nesouvisející okamžiky.