lamps

Glazer ve svém debutu zachází do tematických rovin, na které by si netroufnul nejeden zkušený režisérský pardál. Vedro, bohémství, vedro, láska, peklo z minulosti, násilí, mafiáni. Je v tom trochu Tarantina, něco ze Scorseseho a ždibek Guye Ritchieho. Dohromady to sice ani zdaleka nedosahuje vysněného spojení tří rozdílných přístupů (důraz na vypointované dialogy, důraz na dusno mezi aktéry a práci s kamerou, důraz na rychlý střih a spojování více časově oddělených linií), ale je to soustavně zábavný a vzhledem k unikátnosti vlastních postav i originální gangsterka, která se nevyvíjí tak, jak by kdokoli zpočátku očekával (což je moc dobře), ovšem zároveň nedokáže vše uspokojivě a nezapomenutelně uzavřít (což dobře moc není). Postava Bena Kingsleyho je úchvatnou černohumornou figurkou, kterou nechcete nasrat a která sama udává upocenou dramatickou dynamiku první poloviny, Winstonovi věříte každé mimické gesto a Ian McShane je mafián, pod jehož pohledem tuhne krev v žilách. Jako záležitost na více nadšených zhlédnutí se mi Sexy Beast však zatím úplně nezdá.... 80%

Kultovně vyprsený feministický úlet, bez něhož by svět o čtyřicet let později nepoznal Tarantinův Death Proof a možná by trvalo o dost déle, než by se v Hollywoodu prosadila verze nespoutaných a skrz na skrz hříšných ženských hrdinek. Russ Meyer doslova vizionářsky odhadl, že mužský fetiš na ženské poprsí bude dlouhodobě silnější než seriózní kritický náhled na film, a stvořil sice rázně idiotskou (asi každá postava je ukázkový kretén), ale sympaticky nesvázanou, atmosférickou a výtečně ozvučenou podívanou, která přes ostré tempo nestačí nudit a sálá z ní ta dobová morální pokleslost, kterou musí každý zažraný cinefil aspoň trochu milovat (a jste-li Tarantino, tak ji dokážete v současnosti upgradovat na vrcholek filmové zábavy). Je to fakt velká kravina a příběh nestojí za řeč, na rozdíl od Lori Williams, která by stála za všechny prachy světa - už jen ona ten kultovní status krásně ztělesňuje...

Můžeme si o téhle slaďárně myslet, co chceme, ale faktem zůstává, že chytlavější a lépe obsazený hudební flák minimálně v osmdesátkách nevyhrabeme, že titulní song je skvělý a že jen za znovuoživení takových hitovek jako Be My Baby od Ronettes nebo Cry To Me od Salomona Burkeho si Dirty Dancing své místo na výsluní popularity prostě zaslouží. Kde je ta hudba dnes...

Příběh lampse a Bloku 99 aneb Jak uznání přechází v úžas. Co na tom, že se jedná o "pokleslý", až abstraktně násilný snímek, v němž jeden maník láme na kusy celou bandu nepřátel... Blok 99 je ojedinělou, nepředvídatelnou a brutálně gradující alternativou nadutých grindhouse žánrovek, v níž má hlavní hrdina mnohem blíže k obyčejnému člověku a styl napodobuje jeho vývoj nejprve strohostí a minimalismem, postupně užitím až surreálného prostředí a detailně snímaným násilím, které se stává jediným možným východiskem. A ústí do emocionálního závěru, který vás sejme. Výborný Vaughn a geniální Zahler, který se pro tenhle biják narodil. Mám takový pocit, že až budoucí divácké generace povedou debatu o kultovních filmech z počátku tohoto století, tahle bezprecedentní zabíjačka bude okupovat přední příčky.

Navigator sice nedosahuje kvalit Friga na mašině a je o poznání jednodušší groteskou, v níž se děj rozvíjí zhruba pět minut a ve zbytku jede uzavřená komediální show (tentokráte na lodi), ale pořád velká porce vynalézavé a nestárnoucí zábavy. Ať už je na pořadu dne prosté pobíhání po palubě, hledání bezpečného a pohodlného lůžka, vnější oprava lodi (která patří k vrcholům Busterovy komedie) nebo odrážení domorodých útoků, Keatonův herecký výkon a hlavně v závěru i velmi kreativní režie (křížový střih ve scéně, kdy Frigovi dochází pod vodou kyslík a na souši je jeho láska v zajetí kanibalů) nenechávají diváka ani na chvíli nudit. Závěr alá Deux Ex Machina slabší, ale dojem už příliš nekazí...

Umně vyvolaná deprese a pocit bezradnosti se Polytechnice rozhodně upřít nedá, stejně jako velmi osobité formální hrátky s prostředím, úhly kamery a měnící se subjektivní perspektivou tří hlavních protagonistů - vraha, ženské oběti a mužského svědka. Villeneuve se tím snaží dosáhnout osobnějšího přístupu a větší emocionální odezvy, ale v nastoleném formálním měřítku, kdy akt násilí nastupuje na scénu až nečekaně brzy a styl se spíše zaměřuje na dynamizaci děje v podobě překrývání nejdramatičtějších událostí nežli na užší propojení s oběťmi, mu to moc nejde (nejvíce napínavé sekvence jsou ty, které aplikují hkediskové záběry, ale bohužel jich je příliš málo). A zatímco napojení na psychiku vraha v úvodu docela funguje, hlavní ženská hrdinka je nezajímavá a závěr mě příliš nezasáhl (a mužský klaďas je podivně odbytý). Každopádně je na tom vidět Dennisovo režijní nadání a pro jeho zanícené fanoušky určitě vhodná expozice do jeho tvorby.

Syrová filmařina, která si svůj účel plní do puntíku přesně - tedy, skoro přesně. Stylistický minimalismus a emocionální odtažitost fungují bravurně, dokud se nedostává ke slovu očekávaný závěr. Tehdy se divák stává svědkem šokujícího úpadku lidského ducha a bezpředmětného násilí, které v něm ale vinou nulové emoční odezvy ze strany postav nijak výrazně nerezonuje. Jinak se však jedná o dílo bezesporu originální a podnětné, svou zajímavou časovou výstavbou, uvěřitelností většiny postav a jasnou vizí překonávající i známější Villeneuvovu Polytechniku..

Filmařské kvality i úmysly nezpochybnitelné, ale k vysoce sugestivnímu zážitku má Hnus pořád daleko. V neúprosné subjektivizaci vůči hlavní hrdince podobně laděné jako pozdější Rosemary, která ale měla vynikající Miu Farrow, zajímavé vedlejšáky a emocionálně silný, perfekcionisticky gradující vývoj. Repulsion má sice krásnou, ale herecky nemotornou Deneuve, a bezpochyby vynalézavou režii, která však nedokáže zcela zastínit šíleně zdlouhavou expozici a sám o sobě rutinní námět. Druhá půlka je ovšem zásluhou nepříjemné zvukové stopy a enormně sílícího pocitu mentální i fyzické izolace, vyvolané zmíněnou subjektivizací a promyšlenou prací kamery ve vztahu k bizarnímu prostředí, vskutku silnou filmovou zkušeností, kterou zpod kůže jen tak nevyškrabete. Škoda, že si takovou úroveň nedrží Polanski celou dobu... 70%

Moooc příjemný filmík, u kterého vůbec nevadí, že jednotlivé povídky jsou k sobě trochu neobratně připojeny a nemají ani kdovíjak stmelující výpovědní hodnotu. Je to totiž nonstop skvělá a chytrá zábava, která se dokáže plně opřít o knižní předlohu, popřípadě o vynikající herce ve všech rolích (kromě tradičně skvělých Marvana či Smolíka hlavně Palo Bielik, jehož opilecká etuda hraničí buď s hereckou nebo alkoholickou genialitou). A navíc ze všech povídek (snad kromě vyloženě komediálního hledání dítěte) čpí to Čapkovo pohrdání hrabivou společností a vrchností, mezi nimiž to má poctivý člověk hodně těžké. Dost možná nejhezčí film Martina Friče, jehož vynalézavé režii tentokrát nelze nic moc vytýkat...

Jsem z toho trochu v rozpacích - baseball je pro mě sice asi taková zábava jako hledat vodu na Sahaře, ale pověst tenhle snímek dalece předchází a na borce jako Redford nebo Duvall jsem se upřímně těšil. A nutno říci, že ve spoustě ohledů mě nezklamal - retro atmosféra funguje výtečně (hlavně v ikonickém začátku na farmě), scénář přináší hlubší morální dilemata a otázky, než by jeden očekával, závěrečný match má sílu i po třiceti letech a Randy Newman zkomponoval kultovní hudební podkres. Redford je obrovský sympaťák, Basinger záviděníhodná femme fatale. Pořád ve mně ale zároveň hučel neodbytný pocit, že Levinson střídá hvězdné chvilky s těmi vyloženě rutinními mnohem častěji, než by bylo zdrávo (podobně jako hlavní hrdina), že film občas příliš natahuje, že některé momenty inscenuje dost mechanicky a nudně a že úplně neví, co si počít s postavou Roberta Duvalla, která nedostane možnost se pořádně projevit. A je to škoda, protože scénář velmi efektivně pracuje se svými originálními motivy, k nimž se vždy v pravou chvíli navrací nebo je obměňuje na základě Hobbsova osobního rozvoje (návrat dávné lásky během první herní krize, představení syna během druhé, opakování scény s nadhozem, prasklý míček × prasklá pálka, úvod × závěr), takže i ten povinný patos ve finále ustupuje pečlivě zkonstruované katarzi. Těch 130 minut je ale prostě moc a prostřední část zaujímá primárně svou neschopností přijít s něčím filmařsky okázalým, takže 4* z toho prostě nevymačkám... 70%