pappaja

hodnocení "odpad" mluví za všechno. A charakteristiku už napsali mnozí přede mnou - i když s úplně jiným názorem :)

Těžko posoudit.. na jedné straně divák pocítí šok a zhnusení, když zjistí, jak funguje celý zrůdný systém internátu. Na straně druhé jde o perfektní horor (téměř) bez krve. Sledujete osudy "obětí" a čekáte, že se něco stane.. něco, co je zachrání. A jaksi podvědomě člověk cítí, že se někdy chová stejně, jako protagonisté - nechá se řídit vnějším světem, je ovládaný okolím (jako nějaký robot), čeká na svůj osud a nic proti němu nepodniká... Děj vyznívá o to hororověji, že je zasazen do prostředí V. Británie 70. let 20. století a navozuje dojem historie, tedy něčeho, co se DOOPRAVDY stalo...

Hnus! Pro mě první důkaz toho, že je Jakubisko úchyl. Film vznikl už v r. 69, ale v poslední době se hodně režisérů snaží zviditelnit tím, že natočí film násilný a šokující.

je těžké ohodnotit film, na který se nedá ani dokoukat kvůli tomu, že je nechutný a depresivní. i když obsahuje sebelepší myšlenku a nepostrádá ironii, je prostě odpuzující.

Buď chci vidět vědecký dokument o astronomii, nebo mě víc zajímá historie.. Ale zkombinovat historické momenty s astronomickým výzkumem a spojit obojí jakousi filozofickou nití mi připadá poněkud divné..

bohužel - toto filmové zpracování je facka Fimfáru. Jana Wericha zbožňuji, knížku znám nazpaměť, na "elpíčkách" máme doma některé příběhy namluvené autorem (Lakomá Barka nemá chybu!!). Ale loutkové postavičky jsou na můj vkus prostě obscénní.

Ukázka toho, jak to může dopadnout, když ani rodiče nemají rozum a nechají se napálit. Film předčil moje očekávání - tedy očekávání čehosi ze sortimentu „(přiblblá) romantická komedie“. K odhodlání jít do kina mě přimělo (krom hodnocení 72%na čsfd) zasazení děje do 60. let. Příjemným překvapením byly pro mne herecké výkony hlavních protagonistů: Jenny se svým milým, nevinným úsměvěm a optimismem opravdu vypadá jako 16-letá školačka, zato David má smutný úsměv třicátníka, který už v životě nasbíral nějaké zkušenosti.

Opravdu nechápu, jakým zázrakem, právem nebo čímkoli jiným si tento film vysloužil přívlastek „kultovní“. V dnešní době už snad neexistuje člověk, který by neviděl Pulp fiction. Jako by se zařadil mezi filmovou „povinnou četbu“. Pro mě byly mafiánské historky jedním z řadových filmů – jedním okem tam, druhým ven, dalo by se říct. Samozřejmě, že některé scény jsou nezapomenutelné, ale to snad jen díky častému připomínání ve společnosti. Musím konstatovat, že dojem na mě neudělal ani obtloustlý Travolta (a to i když umí tančit), ani zfetovaná Uma Thurman.

Snad proto, že už dopředu jsem o filmu hodně slyšela („pecka! nejlepší film, co jsem kdy viděl“ „hrozné, ještě nikdy jsem se na konci filmu necítil tak strašně!“ „na to se radši nedívej, je to hrozné na psychiku“ „bude ti špatně“) – snad proto na mě film nakonec nezapůsobil tolik, jak jsem čekala. (A pokud jde o „strašné pocity“ na konci filmu, tak za tímto účelem doporučuji 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. ) Nejvíc mi na filmech vadí, když nejsou dostatečně realistické – tedy: tento příběh se mohl klidně odehrát, mohl by mít označení „podle skutečné události“. Až na pár detailů: za A) stimulanty (kromě kofeinu) jsou zakázané látky, které by žádný lékař ve 20. století (kdy se film odehrává) nepředepsal. Za B) každý lékař skládá Hippokratovu přísahu – neexistuje, aby pacienta v ohrožení života předal policii nebo ho dokonce nechal zemřít. Jinak ale hezká ukázka – skoro jako z našeho zdravotnictví (nevím, jak to funguje v Americe) – pacient na posledním místě. Plus: skvělá hudba.