Requiem za sen

Zajímavě zpracovaný příběh ze světa drog. Výborná hudba, při které jsem se cítil jako v sedmém nebi a říkal jsem si, že většina tvůrců filmovou hudbu přílíš neřeší a pak to podle toho taky vypadá. Díky skvělé kameře jsem se částěčně dokázal vžít do kůže protagonistů, ale čekal jsem, že mě film citově odbourá a to se nestalo. Možná je to tím, že jsem drogy nikdy nebral, a tak se sympatie k těm závislákům u mě nedostavily. (22.01.2010)

Jak by nám potvrdila leckterá celebrita a nekonečné zástupy zcela neznámých trosek (což se dnes nevylučuje s těmi cele(r)britami), drogy jsou svinstvo. Ale o "matroši" tenhle film tak docela není. To klíčové slovo je závislost, lépe řečeno patologická závislost. Od Leaving Las Vegas tu snad nebyl film, který by o tom humusu vyprávěl takhle otevřeně a bez příkras. A LLV je proti Requiem pohádka pro děti, co si budeme nalhávat. Jako minulé století mělo Děti Ze Stanice Zoo, tohle bude mít Requiem For A Dream a snad konečně někomu dojde, že dnešní mládež opravdu nepochopí, že na něčem jet není cool, když je filmy i jiná média přesvědčují o opaku. Udělat z tohohle povinnou část výuky nejlépe už na druhých stupních základek, možná by se situace o pár zachráněných životů zlepšila. Osobně mi bylo z celého filmu nejvíc na blití z pomyšlení na to, že podobné příšernosti jako JUICE opravdu existují a fungují, to okolo bylo už jen perfektní dílo režiséra a herců. Vykreslení té prázdnoty v níž je jediným světlem to, co na chvíli uspokojí potřebu objektu závislosti, to je největší šleha z celých těch proklamovaných 102 minut. Pro mě je nejdrsnějším obrazem Jennifer Connelly schoulená do klubíčka a mazlící se se svojí "odměnou". Ten její pohled mě asi bude ještě nějakou dobu pronásledovat. Syrový, hypnoticky se opakující hudební motiv Clinta Mansella ještě víc tlačí na tu pilu, která se divákovi propaluje do mozku, a lidem s živou představivostí a pamětí se rozhodně nedoporučuje poslouchat hudbu z tohoto filmu například před zkouškami;) Jak to patřičně nicneříkajícně shrnout? Od naturalisticky podaného, ale celkem nevinného úvodu v jedinečné obrazové formě pomalu ale jistě gradující k brutálnímu finále plnému hnusu, takový je tenhle film. Takové je Requiem Za Sen. 100% (25.08.2007)

Drogy jsou špatné, áno? Ale navzdory všemu, co se povídá, není Requiem film o drogách. Je to film o závislostech a o tom, jak závislosti ničí život. Je jedno, jestli jde o heroin, televizi, sex, čokoládu nebo lásku, pro každou závislost existuje ten moment, kdy přebere kontrolu nad vaším životem, kdy už to nejste vy, kdo kontroluje závislost, ale kdy vaše závislost kontroluje vás. Mění vás a všechno ve vašem životě se podřizuje jí. Requiem tohle krásně ukazuje. Svým vyprávěním o čtyřech životech začíná nevinně, skoro komediálně. Hezky jemně a pomalu všichni hlavní hrdinové překročí tu nepostřehnutelnou hranici, vkročí do té nezastavitelné spirály a divákovi nezbývá než si jejich bolestivý pád na samé dno prožít s nimi. Pěkně vás to vcucne, pořádně semele a vyflusne na druhé straně. A když budete mít trochu štěstí, třeba vám to i otevře oči. (30.12.2010)

Requiem za sen je jeden z těch filmů, jejichž maximální zážitek je zaručen snad už jen díky geniální hudbě, která celý snímek ještě více umocňuje a z mnohdy až ne tolik fenomenálně zpracovaného příběhu dokáže takto vytvořit velmi silný filmový zážitek. Ze spousty takových filmů je to však právě "jen" hudba, která mi nejvíce uvízne v paměti. Requiem za sen jsem do této kategorie chtěla také zařadit. Nějak to ale nevyšlo. Především díky sugestivní kameře, "té" slavné melodii Clinta Mansella a hlavně, díky závěrečné půlhodince. Hodně drsné psycho. Naprosto mě to dostalo a zvláště osud Jareda je obzvláště krutý. Od začátku filmu se děj odvíjí spíše v jednotvárnosti a všednosti, zejména co se týče linie Jareda a Jennifer, v mnohém se nelišící od jiných filmech o drogové závislosti. Ještě více mě však začal zajímat příběh jeho matky, která začne postupně propadat jakémusi svinstvu na hubnutí, které jí naordinoval "laskavý" lékař. Jareda zbožňuju a Jennifer je kráska, ale herecky to u mě jasně vyhrála Ellen Burstyn. Její kreace je naprosto famózní a přerod její postavy "mimo" realitu je mrazivý. (01.03.2013)

Aronofského audiovizuální nálož uplatňuje naprosto všechny výrazové prostředky svého média, aby totálně a nelítostně zvalchovala diváky. Jeden z mnoha výstižných aspektů díla spočívá v tom, jak dlouho ve vyobrazovaných životech postav je zdánlivě vše v pohodě a jak jakoby náhle pak přichází zjištění, že už šlapou vodu v oceánu beznaděje. Všichni jsme na něčem závislí a vytváříme si bludy, abychom si svou závislost ospravedlnili i živili a při tom nemuseli vidět realitu kolem sebe. Ve čtveřici životů "Requiemu za sen" se snadno najde každý, případně v nich objeví odlesk někoho blízkého. Nezbývá, než se při jeho závěrečných titulkách také schoulit do klubíčka a snít dál svůj sen. Viděno po cca dvou dekádách znovu a byť prvotní kontakt nemá konkurenci intenzitou zásahu, v případě tohoto filmu i napodruhé není o nic snazší a milosrdnější, právě proto, že člověk ví, co ještě postavy čeká. (10.02.2023)