Lupes

Slušně odvedené řemeslo, krásná triková animace připomínající našeho Zemana, na svou dobu odvážně zobrazená nahota... parádní seznámení s řeckou mytologií, kde není vše podřízeno akci, střihu a bojovému umění. Neštěstím tohoto zpracování je ovšem casting. Hamlin je kus dřeva, má jen jeden herecký výraz, mimicky je strnulý a nesympatický. A bohužel to tak trochu platí i pro Judi Bowker.

Téhle pohádce strašlivě moc ubližuje casting. Princ je po lobotomii, Popelka má také jen jeden výraz (a subjektivně viděno je "slovansky" škaredá). Škoda že Tříska jen zpívá, měl být v hlavní roli. Takhle to ani Medřická či Pešek s Benešem nezachrání.

Kéž by byl větší rozpočet! Skvělé uvedení do celé série, ryze mužský příběh. Poctivé vyprávění z dob, kdy ve válkách nasazovali krk i velitelé, kdy statečnost kráčela ruku v ruce s poslušností, kdy čest byla dražší života. Já vím, že realita byla mnohem surovější, že tohle je vlastně kýč, nostalgicky nabarvená minulost... ale dramatická, dobově věrohodná, napínavá. A svým způsobem krásně jednoduchá a bez ideologické rozervanosti. Jste na jedné lodi a jako Angličan se prostě bijete za krále a vlast; doba hysterická teprve přijde.

11. série je plná kdysi opuštěných a týraných dětí, tajemných matek a s tím souvisejících melodramat, což jí ubírá na přitažlivosti. Téma se povedlo zkrotit snad jen v dílu prvním, třetí a čtvrtý díl jím bohužel trpí příliš. Ze série tak překvapivě vyčnívá špionážně laděný druhý díl, který má sice mnoho chyb, ale tváří v tvář všem selhávajícím rodičům je slastným oddechnutím.

Jeden z nadprůměrných Poirotových případů, kterému nechybí humor ("mám skvělou zprávu, oni mě chtěli zabít!"), maloměstské anglické prostředí, zločin v dávné minulosti a hledání jeho následků. Na dokonalosti ubírá klasické přiznání bez důkazů, jakož i závěrečné podstrkování fotografie, které odhaluje příliš mnoho příliš brzy.

Taková klasika mafiánských filmů, kterými nás jednak celoživotně zásobuje Martin Scorsese, druhak se s nimi díky seriálové platformě doslova roztrhl pytel. Stejně jako v ostatních případech se ani zde nic konkrétního o podstatě organizovaného zločinu nedozvíte. Obávám se, že ani sami filmaři zvučných jmen nemají totiž ánunk o tocích peněz a způsobech, jak se to velké bohatství vlastně vyrábí. Živí se pouhým zprostředkováváním toho, co chce vidět plebs. Móda, zbraně, prachy a sex. I Lansky je ze dvou třetin pouhým pozlátkem, obrazem bohatství, kde nesmí dle pravidel žánru chybět násilí či trocha kmotrovské cti a přátelství. Oproti jiným slátaninám si to ovšem nehraje na umění, nesnaží se šokovat přílišnou brutalitou, ani nejde o pouhý plagiát nehynoucí klasiky (možná proto tak nízké hodnocení). Dokonce lze ocenit dvě přidané hodnoty. Jednak osobní život novináře Davida, který je díky tlaku FBI i rozbité rodině nečekaně smutný. A pak je tu izraelský původ Lanskyho a historicko-politické pozadí jeho příběhu, ve kterém se objevují lidé jako Golda Meirová. To vše ovšem jen letmo a opět bez hlubších souvislostí. Sečteno a podtrženo. Promrhaný potenciál na dva dobré příběhy, od každého trochu a ani jednoho pořádně. Podobně se člověk cítí při četbě bulváru. Inzerováno je víc, než se ve skutečnosti dozvíte, protože většinou prostoru zabírají lascivní fotografie.

Takový pokus o Tarantina. Sáhodlouhé rozhovory, minimum střihu, pomalé uspávající tempo v němž vše  směřuje k závěrečné erupci násilí. Není to příliš originální, ale je to chvályhodné. Jenže když dva dělají totéž... Proč tolik hororových nechutností a detailně nasnímané brutality? Ještě víc zamrzí nehorázné nesmysly, které lze jen těžko považovat za nadsázku. Možná bych proto zkusil trefit Craiga do rozkroku, a pak si počkal, kolik moudrých vět a sentimentálních přání nám s netečnou tváří odvypráví (tak jako postavy v jeho filmu). Hodně to taky smrdí newyorskou korektností a černý recidivista je nejen milujícím synem a citlivým přítelem, ale vlastně i obětí zločinu, na kterém se podílí. Za všechno tak můžou ty sadistický a rasistický bílý šmejdi, který seděj vzadu v dodávce. A on ji prostě jen... řídí.

Obával jsem se právem, dostavila se opět revoluce za práva menšin (v tomto případě replikantů), kecy o svobodě a útisku, kdy se temná strana musí vylíčit násilnicky, aby se ti druzí zaskvěli ve své bělostné podobě. Možná že nejlépe film vysvětluje a předznamenává krátký animovaný prequel Blade Runner 2022 BLack Out, kde se matrixovsky hbití replikanti krom vybíjení "zlých" lidí věnují také konverzaci. A zásadní generační výpověď tam zazní v konstatování, že "replikanty" žádné nebe nebo peklo nezajímá. Mají přece jen tento svět. Škoda. Jejich replikantí předchůdce otázky vlastní konečnosti ještě před třiceti lety hluboce trápily. Možná proto nedělali žádnou revoluci, nezaváděli nové světové pořádky a světu vládnoucí ideologie. V novém Blade Runnerovi je to ovšem třeba napravit. "Jediným smysluplným činem je v něm zemřít v boji za správnou věc" (citace). O tom, co je správné, se ale žádné hluboké polemiky nevedou. Filmařsky to přitom vůbec není špatné řemeslo. Povedená kopie noir atmosféry prvního dílu, psí oči páně Goslingovy, temné a bezútěšné exteriéry a rovněž okopčená AI láska, to vše je na docela slušné tři *.

Až ve stáří jsem rozpoznal opomenutou perlu. Kdysi mi vadily nelogičnosti (např. proč by policie měla k eliminaci replikantů najímat zabijáky, nebo že Deckard jako replikant nevládne replikantskou silou), teprve s hlubším zájmem o symboliku jsem docenil i děj samotný, který mi dříve přišel banální. Je to film, kde každá postava je důležitá a žádná není vyloženě kladná či záporná. Je to film o smrti (není bez zajímavosti, že Scottovi tehdy zemřel bratr), je to film o hledání smyslu života, je to film o lásce. Je to také film navýsost teologický, který tematizuje stvoření, Boží motivaci i smrt Boha samotného. Ve srovnání se svým pokračováním a navzdory údělu replikantů je to film prostý prvoplánového aktivismu a ideologických masáží o právech utlačovaných. Je to film s mnoha výbornými scénami, které jsou tak (!) dobré, až se těžko spojují dohromady v plynulý celek; o to víc ve vás dlouho rezonují. Silné jsou především „Slzy v dešti“, kdy Roy Batty dává vzpomínkami svému krátkému životu smysl, nebo Deckardovo (márnici evokující) odkrývání přikrývky a naslouchání dechu Rachael, kdy je přítomný strach jedním z největších filmových vyjádření zoufalství lásky, jejíž konec je neodvratně stanoven. Hodně se toho namluvilo o zásazích studia a souhlasím, že "Final cut" je nejlepší možná verze, nicméně ani happyendová sekvence vypůjčená z nepoužitého filmového materiálu Kubrickova Osvícení mne nijak neurážela, neboť krom sluncem zalité scény Deckardovi a Rachel příliš dobré budoucnosti nenabízí.  Zkrátka, sečteno a podtrženo Vangelisovou hudbou... tohle je neuvěřitelně hluboký film.

Idolatrie. Bible zachycená optikou Dana Browna, bohužel tu lačněním po magii trpí všichni, nejen hlavní záporák. Inu, pokud točíte béčkový akčňák, kdo by od vás čekal teologii, že? A rozuzlení? Myslím, že ani Jehovisté by nezvládli bibli odříkat zpaměti celou. Oceňuji snad jen střízlivou pointu ukrytou ve zjištění, že muzea jsou důležitá.