betelgeuse

Od doby, co se Van Sant na chvíli upsal hollywoodskému ďáblu (PSYCHO), soutěží sám se sebou o to, kdo v USA natočí největší anti-komerci. Koho neodradí série improvizovaných impresí na téma umělce-trosky, pro toho má autor jeho oblíbené triky: narušenou linearitu „vyprávění“ a homosexuální motiv. Nebýt ten film tak evidentně laciný (odehrává se v baráku uprostřed lesa), nikdy by nevznikl.

Špatné umění v ženském vydání. Jeho veršovaná ukecanost vám udělá díru do hlavy a nechá v ní prázdno. Když se nemanželský vztah ústředního páru – vychladlé americké vědkyně a temperamentního imigranta z Libanonu – dostane do krize, naroubuje na něj Potterová kulturní válku mezi Východem a Západech („Teroristo!“ – „Imperialistko!“). Když jí umírá teta, stará žena se vyznává z obdivu ke Kubě a Castrovi. A celé to rámuje přemoudřelá služka s metaforami o skvrnách, které prostě nevyčístíte. Posuďte sami...

Vedle UMÍNĚNÝCH MRAKŮ další shocker aktuální festivalové sezóny, který má podobně nekompromisní a svěže originální optiku, a taky výborně pracuje s hudbou. Nemyslím, že jde o jeho „pochopení“; děj – neděj je celkem jasný, byť velmi pozvolný. Ani bych jeho sexuální scény neoznačil za „směšné“ (chci vidět zde komentující pány, až jim jako hrdinovi bude kolem padesátky) nebo „neškodné“ (mají hard-core elementy). Velmi zajímavá koláž subjektivních pohledů, obrazových asociací, „mechanických“ sexuálních figur a neotřelých hudebních ploch.

Surrealistický shocker, který své rekvizity – melouny, plastové láhve a pornografický sex – recykluje v totálně překvapivých kombinacích, nemluvě o vynikajících muzikálových číslech v tradici Jacquese Demyho. Člověk by si oči vykoukal.

K restarurované verzi. Není o nic lepší než ta krátká, „zmasakrovaná“, možná spíš naopak. Přidané scény tvoří většinu poslední hodiny delší verze, rozhodně se nevyrovnají scénám původní verze a vzhledem k epizodické struktuře – celek je v podstatě „pouze“ prostou sumou jednotlivých scén, postavy jsou konstatní – film celkem zbytečně protahují.

Čtvrtá hvězda až po shlédnutí rozšířené verze v kině: film se stal plynulejším a kompaktnějším, velmi vydařený je restaurovaný soundtrack s jižanským leimotivem. Klady filmu jsou hodně (a překvapivě) prďácký Heston, jadrné dialogy a epická struktura zajímavě splétající několik dějových linek. Do DIVOKÉ BANDY mu ale ještě leccos chybí, zejména lepší bojové scény a prokreslenější postavy.

Na rozdíl od spousty hollywoodských životopisů, které vás spolehlivě uspí svým lpěním na chronologicky odvyprávěných faktech a zjednodušené emocionalitě, šli tvůrci na Freuda od lesa. „Příběhem“ je cesta Freudova poznání lidského podvědomí ilustrovaná na odhalování otcovských neuróz jeho komplikované pacientky a překvapivě i jeho vlastní (ano, i Freud byl jako dítě fixován na svou matku). Čili ve výsledku pozoruhodné a expresivní (ČB obraz a noční můry), ale také poměrně odtažité a didaktické.

U nás překvapivě neznámá středověká metakomedie, která užívá spousty komediálních triků (záměny, klamání, situační humor, nevyzpytatelná kouzla, detaily jako bleskem zmagnetizované brnění), aniž by všechny dostatečně rozehrála. Vyprávění nestoudně kombinuje několik středověkých mýtů (mj. Robina Hooda) a taky je to trochu muzikál. 4 1/2.

Nebýt velmi působivé barbarské pointy, šlo by o poměrně bezkrevný přepis divadelní hry, kdy zejména v první půli výstupy postav musely kopírovat ty divadelní, doslova a bez zkratek. Dalším plus je Eliška, ideální kombinace (zde plnoštíhlé) ženské krásy a hereckého talentu.

Jako komedie slabší, ale rozhodně vyrovnanější dílko než Coenových předchozí opus. Hlavně v závěru potěší elegance, s jakou bráchové propojili parafrázovanou britskou klasiku, jižanský feeling a odkazy na Edgara Allana Poea.