betelgeuse

Navzdory tomu, že Miranda July klame tělem a snaží se být jiná, vyznívá její debut stejně banálně jako většina současných amerických nezávislých filmů – pozitivně pocitových (feel-good) vztahovek. Dokonce angažuje (dnes už) klišé multilineárního „vyprávění“, kdy některé z postav existují výhradně pro komický efekt. Její metoda spočívá ve vršení situačních nápadů (zapálená ruka, rybička na střeše auta, soutěž ve felaci) a „kouzel okamžiku“, které ale film dále fragmentizují. Hlavním přínosem filmu tak zůstávají průniky výtvarného a performačního umění – režisérka je výtvarnice –, bohužel mu chybí jednotící „vzkaz“, autorská vize. Film má slabiny debutu: hýří za ta léta nasbíranými nápady, ale jinak nemá co říct.

Čirý spektákl, kterému by prospěly dvě věci: systematičtější tvůrce a větší dávka tělesnosti. Tatam je agresivní nadrženost zvířete – Kong je spíše zadumaným milovníkem a PJ zejména v závěru vrší poeticko-sentimentální obrazy krásky „lapené“ v totální (a nemožné) lásce, která překročila hranice mezi živočišnými druhy:) Stejně tak PJ velmi razantně potlačuje následky Kongova násilí vůči lidem. Film nabízí jedinou jakž takž explicitní oběť, čímž rozlamuje začarovaný a lidmi nastartovaný kruh gradujícího násilí. Co se lidských hrdinů týče, PJ v podstatě jen figurkaří, a s různými výsledky. Zatímco Wattsová září svou oduševnělou, skromnou krásou, Black je spíš mechanicky zlomyslným hajzlíkem šoubyznysu postrádajícím hloubku prokletí tragických padouchů. Zůstal tak – po vzoru svého tvůrce – zejména hybatelem akce a nevyléčitelným entertainerem, který by pro efekt „zabil“. PJ je dostatečně zručný a inspirovaný na to, aby ukočíroval velmi pěkně vymyšlený a nadesignovaný koncept filmu, má ale „zvláštnůstku“ onoho exploativního instinktu, se kterým své postavy moduluje a odhazuje dle potřeb aktuálního efektu. Ve výsledku tak doporučuju hlavně první, nápaditější a méně uhlazenou polovinu s vrcholným momentem slapstickového karambolu masy pádících dinosaurů!

Lubitschova noční můra aneb komedie plná omylů. (1) Prvním idiotským omylem je metráž, která komedii beze stopy reálných emocí, resp. košatějšího příběhu (90 minut = maximum) natahuje ke dvěma hodinám. (2) Přímo zločinem proti lidskosti je strukturování klíčové zápletky (slepý režisér na place), kdy veškeré stavební body struktury komického “podvodu” (konfrontace podvodníka a podváděných, gradace nástrah a možných prozrazení, prozrazení) Allen trestuhodně ignoruje, event. odbývá. (3) Evidentně nadsazenému námětu by prospělo mnohem více situačního humoru; místo toho Allen zahlcuje děj nepointovanými dialogy. (4) Allenovo komické glosování (variace neurotika na "jednovětky" Groucha Marxe) všeho a všech se stalo nepříjemně mechanickým, asi jako otravný tik. (5) Zahořklost vůči Hollywoodu (mj. četné narážky na plastické operace, trapný a zlý konec) a povýšenost nad příběhem a jeho postavami jsou stěží receptem na dobrou komedii. (6) Allenova tendence dovádět své filmy i přestárlé hrdiny automaticky k romantickým happy-endům naprosto koliduje se životní pravděpodobností a (zejména) vnitřní logikou příběhu Čili ve výsledku ukázka naprostého rozkladu komediografa.

Pěkně studený krocan! POŠ jsou jedním z oněch filmů, které marně doufají, že ze shluku postmoderně zcizujících atrakcí [milenci z telefonní budky, sexuální voyerství za peníze, plastová figurína, filmové týdeníky, ustřižené vlasy, krev pro Bosnu] vydestilují nějakou tu životní výpověď, a uniknou tak pasti otřelosti, resp. didaktičnosti. Zejména v odtažitých dialogových scénách jsou patrné základní problémy projektu: vyspekulovaný děj, konflikt divadelního textu a filmové adaptace a zejména Zelenkův řemeslný i lidský (empatický) deficit. Zatímco si lze představit, jak se tyhle vypulírované dialogové hyperboly “vylupují” z prázdnoty jevištního aranžmá, s “tvrdou” realitou filmu vůbec nereagují – Zelenkovy postavy a fotogenická prostředí filmu existují jaksi paralelně, jako rušivá zadní projekce. Čili ve výsledku nevzrušivá mozaika dialogových, obrazových i hudebních ploch, která nefunguje ani jako komedie (natož jinak).

Velmi luxusní příspěvek k traumatu druhého filmu! Mazursky, sám na vlně komerčního úspěchu své prvotiny BOB & CAROL & TED & ALICE, natočil druhý celovečerák o režisérovi, který po úspěchu své prvotiny přešlapuje s výběrem látky pro další film. Přičemž póly jeho rozhodování tvoří na jedné straně politicky, resp. introspektivně relevantní umění evropského střihu, na straně druhé pak projekty, které by mu vydělaly na barák. A výsledek je hned dvojitým potvrzením zmíněného traumatu. Mazurského film je srovnatelný s obdobnými projekty hollywoodských eurofilů (Altman, Allen, Rafelson), kteří rovněž natolik otevřeně hlásali evropský umělecký kánon (zde mj. přímé citace a dokonce výstup Felliniho), až natočili něco na pomezí svěží alternativy a špatného umění. Každý gram filmařské autenticity je poctivě vyvážen půlgramem filmařské domýšlivosti a půlgramem narcisismu. Mazursky např. prokládá hlavní, velmi volně strukturovanou dějovou „linii“ fantastickými extenzemi hrdinova vnitřního kvašení, v nichž např. nechá tančit na pláži 100% nahé černošky, angažuje Jeanne Moreau do krátké muzikálové vložky nebo zinscenuje v ulici města bitvu, v níž válčicím vojákům dělají kontrapunkt oddaní Hare Krišna a dvojice swingových tanečníků ve fracích. Něco tak mimo se dneska bohužel už netočí.

John Sayles se chytil do pasti zvané Michael Moore! Poměrně nenápadný tvůrce doposud spíše glosoval ekonomicko-sociální aspekty amerických regionů a tříd, a to natolik seriózně a kompetentně, že jsme mu odpouštěli chudokrevnost, kterou často vybavoval své postavy - ať už hrdiny (spíše trpné odkrývače reality) nebo vedlejší figury typizující určitý postoj, rasu nebo třídu. V tomto filmu se ovšem celkem nepokrytě vyjadřuje k současné politické realitě – hloupý, řečnicky nemožný politik jasně odkazuje na Bushe – a zejména v závěru sklouzává k agitační apokalyptičnosti amerických volebních šotů (jezero plné otrávených ryb). K tomu se naplno projevují jeho slabé stránky. Hrdina-detektiv je vyložený stín. Jeho vztah s bývalou ženou je typicky saylesovský – tj. rozumový koncept vztahu a pravý opak spontánnosti (viz věta z jejich čistě osobního rozhovoru: „I velmi slibné fúze ztroskotaly na střetu zájmů.“). Postavy jsou nejpřesvědřivější tam, kde nemluví o emocích a osobní historii, ale diskutují nebo glosují nad tématy, která Saylese skutečně zajímají: politika, korupce, krize reprezentace Čili hvězda navíc spíše ze sentimentu.

Průšvih, co si budeme povídat. Čím jsou předlohy dějovější, tím víc vadí, že Kloves je otrok s náhubkem od dominy Rowlingové, který si nedovolí do košatých předloh výrazněji zasáhnout a udělat z nich pořádný, pevně strukturovaný příběh. Newellovi zase vyloženě sedí komediálně-vztahová poloha prostřední části filmu, jinak ale jenom popisuje, bez zvláštního smyslu pro atmosféru (viz Cuarón) či rytmus / dynamiku scény (nemluvě o celku). Ta s Voltemortem je bez debat zklamáním, což platí i o arcipadouchově designu, kde bych dal přednost eleganci romantického horroru před tímto vyholeným ošklivkou. A Radcliffe jenom potvrzuje absenci talentu a charizmatu. Možná je ale hlavní problém v předloze samotné: Rowlingová se opakuje, vývoj se omezuje na konkretizaci, zhmotňování Zla. Harry Potter jako osobnost, hrdinský mýtus se prakticky nevyvíjí, pouze se znovu a znovu dostává do dramatických vírů, které autorka buduje podle stejného mustru. Mění se pouze jednotlivosti – nositelé Zla, rekvizity, vizuální atrakce – a i zde se projevuje jisté opotřebování, resp. ucházející invence. Takže si společně s Public Enemy notuju: Don´t Believe the Hype! A Mirce Spáčilové.

V sérii Woodyho výstřelků, v nichž tvůrce umělecky tápal v hlubině evropských inspirací, je tento jednookým králem. Nejméně vystavuje na odiv, je ovšem nejvyrovnanější. Nejspíše proto, že lehčí můzy (ÚSMĚVY LETNÍ NOCI) mají k jeho filmařskému naturelu daleko blíže než Fellini nebo těžší Bergman. Odmysleme si retro náladu a přírodu amerického venkova, a film se velmi podobá jeho hořkosladké komediální klasice. Přesto film opět odhaluje limity filmaře, zejména jeho schopnosti evokovat určitou náladu, atmosféru (zde cosi mezi impresionismem a magickým realismem). Zkrátka: nemá-li Woody po ruce Gershwina a černobílý materiál, zůstává zejména geniálním komediografem, výtečným vůdcem herců a poučeným kopistou.

Eko-scifi, která ve druhé půlce doslova uschne na svém aseptickém a navíc rutinně zkočírovaném KONCEPTU budoucnosti naší planety. To už i ten LOGANŮV ÚTĚK má v sobě víc šťávy. Předvídatelná apelativní POINTA působí spíš jako parodie na PLANETU OPIC. Hlavní devizou fimu je tak půvabně seschlý stařeček Edwarda G. Robinsona.

Tento kousek z dílny talentovaného plebejce se vyznačuje nulovou tolerancí veškeré pravděpodobnosti, vkusem afroamerických komiků, morálkou afroamerických pasáků a estetikou někde mezi KOMANDEM a hiphopovým videoklipem. MB ztrácí kontakt s realitou, takže díky bohu, že ho komerční prů*er zvaný OSTROV do reality zase vrátil.