betelgeuse

Svým bizarním způsobem zábavný a v pointě i působivý filmeček, který má oko pro architekturu, ucho pro abstraktní zvuky a vzpomínku pro Burroughse [viz syžet jako sled surreálných anekdot plus dadaismy typu "Metafyzické importně-exportní korporace"]. V kontextu filmografie DC přesto představuje spíš poznámku pod čarou - něco mezi experimentem z (finanční) nouze a půlnoční recesí. Každopádně ve své době velký příslib do budoucna.

Předně nesouhlasím s Exvizitorem: Brooks svoje hitchcockovské citace filtruje do komické absurdnosti ještě před tím, než je zasadí do relativně všedního kontextu, ne naopak. Přiznávám, že zejména v první půlce film trochu dojíždí na herecké pitvoření a odfláklou realizaci té fyzičtější komiky, nicméně nikdo bez „gulí“ a bránice nemůže neocenit vichr, který do druhé půlky vnáší Madeline Kahn s unikátním mixem sex-appealu a (vtipně) afektovaného výrazu. Navíc Brooks třeba v nádherně subtilním sinatrovském čísle nebo při vertigovské pointě dokazuje, že pokud netlačil příliš na pilu, byl jedním z čelních komediografů druhé poloviny minulého století.

Film o vampýrské moci obrazu dokazuje, že AE je velmi inspirativní a místy i strhující tvůrce, poněkud ho ale limituje jeho (chladná) rozumovost. Provazování zdánlivě nesouvisejících scén, ať už hudbou nebo střihem, má smysl i „drajv“, a společně s myšlenkovým podhoubím patří k velkým kladům filmu, nicméně v celku film naráží na sklo určité jednostrunnosti Egoyanovy zlověstné vize. Formovat noční můru z něčeho, co už noční můrou je [bizarní hotel vedený postarší „včelí královnou“ obklopenou trubci nebo mefistofelský režisér působí zlověstně i bez kamerové optiky], to není zrovna gerojský úkol. Nicméně finále na motivy televizní talkshow je brilantní. Posedlost obrazem až na okraj duševního zhroucení.

Proč film o tom, jak se někdo pokouší natočit němý film, musel být nutně němý? Upřímně tu žádnou přidanou hodnotu nevidím, právě naopak. Formát němého filmu, konkrétně grotesky, odhaluje limity Brookse jako akčního režiséra (groteska je hlavně o akci); jeho pohybovější scény trpí zoufalou absencí rytmu. Němost filmu má být asi omluvou i pro přehrávané grimasy, ruchové polopatismy a podivně selektivní soundtrack, který často nechává scény v trapném tichu. Jinak je NĚMÝ FILM typická brooksovka, včetně nezbytných vulgarit a parodických odkazů, která bohužel doplácí na nedobrou realizaci a často křečovitý humor. Dvě hvězdy nedám jen proto, abych nebyl za asociála:)

Záhada Kubrick vyřešena! MECHANICKÝ POMERANČ mě utvrdil v tom, že Kubrick nebyl – ani nechtěl být – skutečným vypravečem; místo toho přes mrtvoly (tj. postavy) na filmech ilustroval své světonázorové a estetické teze. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je svět kýčovitě zcizený, ve kterém všechno (sex a násilí, zločin a trest, ženy a matky, ikony a barvy, Ježíš a Bůh) ztratilo svůj obsah a jedinou jistotou zůstal oportunismus. Jinými slovy, násilí páchá každý, kdo má převahu a příležitost, a v tomto není rozdílu mezi obětmi, pachateli a represivními orgány. Čímž se dostáváme ke Kubrickově mizantropii, poznatku, který zvláště tímto filmem získal neprůstřelnost fyzikálního zákona. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je konstatní represe, mizogynie a stylizace se sklony k degradující karikatuře. MECHANICKÝ POMERANČ je dále důkazem toho, že Kubrick od jisté doby točil příliš dlouhé filmy: poslední třetina ve znamení hromadné retribuce na hrdinovi je prakticky k nepřečkání. Jakmile divák (u mě, pravda, až na třetí pokus) dospěje za pulpovní nátěr „ultra-násilí“ a obrazoborectví filmu, zjistí, že Kubrick své teze a nápady v jeho rámci opakuje a variuje do zblbnutí: kobercový atak asociací sexu a násilí, křiklavých paruk a dekorů, Beethovenů, úderů do rozkroku a roztažených ženských klínů dovede diváka přesně tam, kam hrdinu… k fyzické nevolnosti. MECHANICKÝ POMERANČ konečně ukazuje, že Kubrickou jedinou nezpochybnitelnou předností byla velmi imaginativní a přitom funkční práce s hudbou (to „Zpívání v dešti“ mu ale neodpustím).

Troufám si tvrdit, že EWS není film, který by těžil z opakovaných shlédnutí. Jakmile si člověk přisvojí metaforický "plán" hrdinovy sexuální odysey, film ztrácí svoje prvotní tajemství a napětí atrofuje. Téma střetu dvou verzí (mužské a ženské) představivosti a destruktivnosti touhy je inspirativnější než pojetí Cruisova hrdiny jako oběti sexuální represe, kterou v závěru jeho externalizované a zoufale nenaplněné představy doženou až k slzám a provinilému doznání. Jsme v New Yorku na konci 20. století nebo ve Vídni za časů Freuda? Film vůbec působí odtažitě svým mixem bezčasí a kubrickovského chladu, který může být projevem stejně tak intelektuálního odstupu jako mizantropie. Postavy jsou spíš archetypy zbavené individuálních rysů, humoru a spontánnosti. Architektura a dekorace filmu jsou bezčasé; leimotivem je vánoční výzdoba, která záměrně nepůsobí rušivě jen tam, kam skutečně patří: do rodinného kruhu. Chladně promyšlený je i způsob, jakým Kubrick nakládá s kamerou, hudbou nebo třeba barvami - kontrast rudé (touha) a mrazivě modré (smrt) se zde prolíná do ambivalentní fialové. Jako zbavená jakékoliv emoce a kouzla působí i evokace nočních ulic New Yorku, nejspíš další záměr autorovy mimozemsky chladné inteligence. Konečně zaráží to, jakou péči (co do délky a pozvolnosti budování) věnuje Kubrick každé scéně, včetně těch vyloženě explikativních nebo rovnou zbytečných (např. rozhovor hrdiny se zženštilým recepčním je už třetím zpochybněním jeho kompetence jako heterosexuála). Out of Time.

Fascinující studie vztahu malíře a jeho modelky, který přesahuje svět umění a zasahuje soukromé životy obou (a naopak). Zmíněný vztah prochází velmi dynamickým a přitom logickým vývojem, počínaje až panicky nesmělým črtáním tělesných rysů nahé modelky malířovým škrábajícím perem – v nejerotičtější scéně, kterou jsem v poslední době viděl, a zároveň předčasném vrcholu filmu. Ten ani při čtyřech hodinách sice opravdu nenudí, na druhou stranu přidaná hodnota nastavovaných minut se postupně snižuje. Na rozdíl od CELINY A JULIE film nepřekvapuje (v mezích zvolené „hry“) až do konce; poslední hodina už jenom potvrzuje a dohrává od jisté doby zřejmé „pointy“ ústředního vztahu. Nemluvě o zjevení postavy sestry mladého malíře, která do filmu vnáší až nemístnou dějovost a konkrétnost, poměrně typický jev pro celý evropský art-film posledních dvou dekád. Nicméně opět nemůžu nevzpomenout Rivettovu práci se scénou: malířův ateliér je úžasně plastický „svět ve světě“, kde všechno – obrazy postavené čelem ke zdi, schody do převlékárny, otisk ženského chodidla i tvůrcova oblíbená kočka – má svoje místo.

Výborná ukázka toho, jak nepředvídatelný může film být, aniž by se musel utápět v kalkulovaných zvratech a nastavovaných koncích. Stahlův film začíná jako situační komedie, aby plynule přešel v melodrama se sklony k tragédii, ale ani tehdy neztratil svůj nadhled. Nevyzpytatelné jsou životní paradoxy a nakonec i tragédie může být to nejlepší, co člověka potká, je-li vedlejším efektem životního naplnění. Jako u stárnoucího a ješitného herce, věčného milovníka, jehož život uvede do víru jeden „uvítací dopis“... Druhým zdrojem „nejistoty“ filmu jsou motivy zjevení jeho překvapivé dcery, třetím pak břichomluvecká loutka, která svého nositele – kryptickou postavu zakřiknutého „kamaráda“ hrdinky – chrání před bezprostředním stykem s okolním světem, počínaje ženami, a člověk se nemůže ubránit pocitu, že sleduje velmi ranou ministudii homosexuality. Fascinující „malý“ film. [ve špatné kvalitě a za malý peníz na movieflix.com.]

Expresivní „béčkový“ film, který z fetišů ženského těla a smrti dělá téma, a dosahuje přitom deliricky očistného účinku. Jeho středobod tvoří soška nahé ženy, společný jmenovatel vražd několika krásných blondýn, jejíž moc je natolik intenzívní, že smazává rozdíly mezi obětmi a vrahy... Souvislost touhy a smrti je ve filmu všudypřítomná a přitom šimravě latentní, skrytá pod pláštíkem přímočaré kriminálky. Navenek film působí starosvětsky cudně, dokonce až asexuálně, jako při bizarních, ale vážně míněných tanečních kreacích hrdinky v podání Anity Ekbergové, ze které navzdory výrazně klenutému hrudníku dlouho vyzařuje až panenská nevinnost. Jako by platilo, že žena sama o sobě je v podstatě anti-erotické stvoření a fetiš pak vynález šílených mužů, který se vymyká jejich kontrole a trestá je:) [ve špatné kvalitě a za malý peníz na movieflix.com]

Viz komentář k IN THE GOOD OLD SUMMERTIME: Lubitsch (tentokrát NINOČKA) a muzikál jsou velmi špatná kombinace. SILK STOCKINGS sice mnohem více připomínají muzikál, jenže Mamoulian bohužel nebyl žádný Minnelli. Brát ho jako remake komediální klasiky, dopadl by film ještě hůř, počínaje zmasakrováním nejsilnějších momentů originálu a konče bezostyšným figurkařením (chudák Lorre). Zejména pány ale upozorňuju na subtilně šimravé číslo, ve kterém si tančící Cyd pomalu navléká… hedvábné punčochy!