betelgeuse

Směs filozofického podkladu, barbarského násilí a sexu, zakončená působivou pointou ve stylu (byť ne s účinkem) PLANETY OPIC. Pro jistotu dávám téhle nejpodivnější sci-fi všech dob jenom 4 hvězdičky, protože si nejsem jistý, že bych ji i napodruhé tolik žral.

Slavná robinsonovská variace o Amíkovi a Japončíkovi, kteří se za druhé světové války ocitnou sami na pustém ostrově - klasický film, který si vystačil s minimem slov.

Než se Miloš v Hollywoodu vrhnul na své příběhy o nekonformních jedincích vyrovnávajících se s tlakem a tupostí svého okolí, natočil tuhle komedii - milou a svou uvolněností mnohem víc podobnou jeho českých filmům. S přehledem nejlepší scéna je ta, v níž jakýsi rozčepýřený guru učí vykulené rodiče kouřit travku.

Hravý Steve Martin zbavený všech ambicí a rodinného sentimentu + po letech opět svěží Eddie Murphy = moc fajn, nekomplikovaná komedie aneb návrat do 80-ých let.

Dobře míněný pokus o sofistikovanou romantickou komedii, který prostě nefunguje - pro spoustu nejrůjznějších motivů, nálad a nápadů nedokáže romanticky "vzlétnout" a zůstává jenom zapomenutou podivností. Jeden z těch horších výsledků ambicí Stevea Martina...

Vypočítavý pokus o kombinaci hollywoodsky nevázané taškařice a rodinného dramatu. Manželský pár se např. neškodně vybourá při pokusu manželky o orální sex během jízdy, aby vzápětí řešil jedno z několika traumat téhle rozvětvené rodiny, tj. jejich problémového syna. Život je možná směskou smíchu a slz, tady ale tvůrci hráli až moc na jistotu, když z obou stránek chtěli vyšťavit maximum. Takový FORREST GUMP to zvládnul mnohem elegantněji...

Poslední z řady ulítlých komedií dvojky Martin-Reiner, tentokrát o muži, který se o své tělo musí dělit s nesnesitelnou ženskou. Hlavním důvodem k vidění téhle taškařice je samozřejmě Martin v divokých letech, který do své kreace zapojuje snad všechny části těla - ksicht, oči, obočí, ruce, nohy, vlasy...

Výborně vymyšlená komedie, která prokládá historku se Stevem Martinem v hlavní roli soukromého očka se scénami z klasických filmů noir, a to tak, že se tyhle staré scény s dávno mrtvými herci stávají bezprostřední součástí děje, čímž získávají nový - parodický - kontext. Ujetá parodie a pocta filmům pro pamětníky v jednom.

Pokud si chce člověk s Bergmanem vůbec něco začít, měl by asi nejdřív zkusit tenhle hodně typický, trochu ukecaný, ale naprosto přístupný film. Sice vůbec nesdílím Bergmanovu posedlost vírou, pochybami a rodinnými traumaty, ale i tak jde o slušný art-housový biják.

Geniální první půlka tohoto komediodramatu působivě rozehrává (nejen) Splelbergův trik ze SCHINDLEROVA SEZNAMU (kontrast rudého kabátku a černobílého obrazu). Potom se ale začne brát až moc vážně a na konci se stává uslzenou a hodně násilnou metaforou o tom, jak mládí překonalo zatuchlost a rasismus americké společnosti 50-ých let. Škoda.