Stanleyyyy

Film, který je výjimečný demytizací partizánského kultu, ale i “nepřátel“ na druhé straně. Právě díky postavě Němce totiž v sobě partyzáni nalézají poslední zbytky humanismu. Válka je zde odsunuta na druhou kolej, snímek jako by se odehrával v abstraktním bezčasí, čemuž dopomáhá i zasazení do zasněžené krajiny. Pomyslným nepřítelem je tu příroda, s níž partyzáni po celou stopáž bojují, a jejich vlastní nevyrovnanost (agresivní přístup k postavě barmanky či k mladému Němci). Vyvstává proto otázka, jestli je válka opravdu opodstatněním pro bezcitné chování postav, nebo spíše výmluvou, na kterou se odvolávají (přestože ji takměř nevidíme). A není to tak u lidí vždy? Přenositelnost příběhu do kterékoliv doby je o to silněji podpořena barokní hudbou Zdeňka Lišky. Poeticky laděný snímek, který relativizuje, zdali jsme mezi sebou schopni rozeznat skutečného nepřítele. A zdali pro nás existuje spravedlivý trest. I příroda dokáže být lyricky krásná, stejně jako chladně smrtící. Dokud zní zvony, naděje zůstává.

Vesmírné cesty nikdy nesloužily jen k odhalování tajů vesmíru, mimozemského života nebo pokročilých technologií. Téměř pokaždé vedly k člověku samotnému. Loňská Ad Astra je toho příkladem – i v ní bloudící postava B. Pitta utíká ze Země, jen aby k ní později zase nalezla cestu (v obou případech tomu napomáhá usmíření s otcem). Cesta je prostředkem k sebepoznání. Tarkovskij se však daleko méně soustředí na cestu z hlediska fyzického. Postavy tu podnikají cestu duchovní (ne nutně ve smyslu náboženském), která porušuje hranice časoprostoru._ Podle dochovaných rozhovorů si vyčítal přílišnou stylizovanost a neschopnost překročit žánr sci-fi. Myslím si, že jeho sebekritičnost není na místě. Film hledá rovnováhu mezi vědou a duchovnem. V postavách nevzniká pocit odcizení od duchovna kvůli futuristickým elementům. Naopak. Svět kolem nich je důsledkem tohoto odcizení. A nakonec i prostředkem, jak duchovno opět získat. Stává se totiž zrcadlem, vyjevující jejich nitra._Divák si během sledování má projít podobnou cestou jako postavy, k čemuž nás film vybízí dlouhými meditativními záběry. Otázkou zůstává, zda se na podobnou cestu vydat chce._ Solaris hledá odpověď na otázku, zda může být člověk člověkem i v nelidském prostředí. A člověk uspěje. Opravdová síla tohoto sdělení vyplívá právě z akcentace sci-fi prvků. V časech, kdy je svět přetechnizovaný a ztrácí se, na místech, která jsou na tisíce světelných let vzdálena od domova… člověk opět dokáže naleznout sám sebe. Za pomoci studu, odpuštění a lásky. Film se stal nadčasovou výpovědí (tématem, i akcentací futuristických prvků) přenositelnou do světa budoucího i dnešního, který v lecčem trpí tím samým.