Svrdlin

Velmi milé filmové překvapení. Ačkoliv výtvarně mi to moc nesedlo, oceňuji především příběh/téma a jeho podání dětskému divákovi.

Zatímco podobně koncipovaný Hrob světlušek mě rozložil, v tomto případě mne rušila v hlubším prožitku opravdu, ale opravdu velká snaha tvůrců dojímat. Jsou zde hezké pasáže, ale i křeč (závěrečné titulky, resp. píseň).

Po docela slibné expozici se film zlomil v útrpnou a trapnou koláž napodobenin několika málo jiných snímků. V poslední části využité CGI animace trhají oči a i výtvarností jdou ruku v ruce s ubohostí vyprávění.

Jsou filmy, které fungují především díky svému odéru nostalgie. Šílený Max je hrdě zastupuje. Dívat se dnes na ty poťouchlé týpky a věcičky, které se svým designem lámou mezi 70. a 80. lety, přičemž mají tak nějak být i futurustické, už nevzbuzuje jiné pocity, než příjemné pousmání. Zápletka jasně čitelná dopředu, hrdina s cool oblečením, ale ještě stále chlapeckým kukučem. Hudba hučí víc, než by bylo zdrávo, ale stále zde máme rachot vytuněných motorů - a ty fungují výborně s australskými silnicemi. Snad jen ti poťouchlí záporáci by mohli být trošku serióznější, aby jim člověk nemusel přát smrt proto, že ho iritují, ale proto, že jsou skutečně zlí.

Kdyby se ve filmu nedělo vůbec nic, stal by se mi sympatičtějším. Konfliktní situace působí směšně - snad pro naprosto dětinské chování ústředních postav.

Když se dívám na podobné filmy, říkám si, zda by ve Francii neměli točit jen komedie a kriminálky. Pseudoart postavený na uvzdychaných mladých lidech.

Můžu to přičíst své nezkušenosti s autorem, ale i když jsem se opravdu snažil, nenašel jsem k němu skrze Toulavé psy cestu. Nevadí mi prakticky vyprázdněná narace, protože v hlavě si jednotlivé pocity (a možné příčiny a následky) spojené s postavami můžu vykonstruovat. Ale dlouhé záběry ve druhé polovině filmu, zvláště pak ty poslední, mi už přijdou spíš jako snaha o to, aby se o filmu mluvilo. Do nitra hrdinů lze proniknout i "stručněji".

Jeden z nejsilnějších zážitků KVIFF 2014. Bravurní scénář, podpořený nejen naprosto uvěřitelným herectvím, ale také absencí hudební složky a jakéhokoliv pohybu kamery (ehm, tedy dva maličké pohyby tam jsou). Oceňuji i přístup režiséra, který neukazuje na nikoho a na nic prstem obvinění, neutočí, neposmívá se. A ještě k tomu umí i ve filmu, který rozechvěje, pracovat s humorem.

Sázka na jistotu. Klišé. Neschopnost invenčně přistoupit k mnohokrát probranému tématu. Možná bych toto vše režisérovi odpustil, na filmu mne však kromě nudy vadila černobílost, s jakou k postavě režisér přistoupil. Charlie není nesympatický, alespoň zpočátku, jenže se ukazuje, že je velmi pasivní a obviňuje (a filmař s ním) přistěhovalce z toho, že mu sebrali půdu/zemi, práci atd atd, aniž by cokoliv aktivně podnikl pro zlepšení svých podmínek. Film se nijak kriticky k takovému pasivnímu a reaktivnímu postojí nestaví, naopak v závěru sází na patos a několik silných slov a vět a dlouhý pohled do tváře ústředního hrdiny.

Zákeřná hravost. Tak bych stručně shrnul formu televizního projektu, který mne po 200 minut neskonale bavil, a to i za cenu, že hláška "zlo je mezi námi" čím dál tím více znepokojovala a v závěru zůstala nepopřena. Dumont vsadil na podvratnost, na kterou přistoupí jen někteří. Je otázkou, jak moc se chce posmívá, nebo ukazuje posměchy. Scéna v kostele je bravurní divadlo, objetí ústřední dětské dvojice krása.