sator

Hudební seriál zaznamenává první vystoupení skupiny Greenhorns v televizi.

K námětu inspirovala autora scénáře Jiřího Bednáře báseň Robinsona Jefferse „Turzovo kotviště“.

Scénář vznikl na motivy povídky "Prostý případ statistiky" Hany Proškové z detektivního souboru "Tajemství obří číše".

Jaroslava Adamová vzpomínala, že jestliže měla v rámci natáčení absolvovat polibek s Werichem, nedovolil Werich nikdy víc než na vousy.

Do kinodistribuce se z filmu dostala jen ochutnávka toho, co vyšlo na DVD. Celý cyklus by byl pro svou délku neúnosný.

Dle vyjádření České televize byl cyklus znehodnocen během povodní.

Původně se cyklus jmenoval jen Vlaštovka, až později v době normalizace došlo k přejmenování na Pionýrská vlaštovka.

Ve filmu byly použity záběry z nacistického snímku Titanic (1943).

Scénář od Jiřího Hubače se původně jmenoval „Zima poutníků“ a byl to třetí díl z trilogie „Ikarův pád a Tažní ptáci“. Hubač scénář odmítl realïzovat ve chvíli, kdy Vladimír Menšík zemřel. Po 15 letech ho však Bolek Polívka přesvědčil, aby dal svolení k realizaci. Scénář byl od původní verze zásadně pozměněn.

Jana Březinová se během natáčení zhroutila. Na vině byl údajně silný citový prožitek, avšak pravdou také je, že už v průběhu filmováni bojovala s osudovou nemocí.

Dokument natočil mladičký Olmer jako posluchač 2. ročníku DAMU. "Za odměnu" o zmapování diskriminace šlechtických rodů nemohl 10 let točit před ani za kamerou.

Vladimir Vysockij kvůli roli ve filmu údajně tři roky abstinoval. Po zákazu filmu začel údajně opět popíjet.

Tento 82minutový pořad byl vyroben a odvysílán v premiéře v roce 1967, poslední jeho vysílání prověblo v roce 1971 a poté byl odstraněn. Dle slov archivu České televize se důvod skartace nikde nepodařilo nalézt, nicméně existuje domněnka, že důvodem bylo zmínění lékaře, který transplantoval srdce a posléze emigroval do Rakouska, kde dál prováděl operace.

Je to jeden z tzv. trezorových filmů. Promítal se do roku 1970, kdy byl zakázán. V obnovené premiéře zazářil v roce 1989.

Původně se mělo jednat o celovečerní snímek, avšak materiál na natáčení ještě nebyl dostatečně připraven, a tak dal režisér Bárta přednost natáčení filmu Klub odložených (1989). Finanční náročnost a příchod roku 1989 pak projekt, který existuje pouze v této verzi, zastavil úplně.

Bedřich Zelenka, scenárista příběhu, vzpomíná v Úsměvech (1997), že film byl dán k ledu pro přílišnou kritičnost. Promítán byl prvně až v roce 1963.

Českým ekvivalentem fráze „hořčice mi stoupá do nosu“ je "mám toho plné zuby".

Snímek byl natočen na motivy knihy "Vizita" od Adolfa Branalda, stejně jako další film Karla Kachyni Sestřičky (1983).

Film se začal natáčit už v roce 1981 v amatérských podmínkách. Dokončen byl poté až v roce 1986, již v podmínkách profesionálních.

Závažné společenské téma, které tato inscenace autora Jana Jílka hluboce vyjadřuje, získalo na 11. mezinárodním TV festivalu v Praze Hlavní cenu v kategorii dramatických děl a Cenu televizních diváků.