lillien

DiCaprio je bez diskuze jeden z nejlepších hollywoodských herců do teplot pod bodem mrazu, na tom se doufám po Revenantovi shodneme. Jeho odpůrci sice stále sveřepě tvrdí, že Leo nehraje, pouze se unyle tváří, ale to mi tady bylo dost jedno, neb zmrzlé grimasy v plnovousech vypadaly u všech stejně. Pro začátek zmíním jediné negativum. Očividně je to dlouhý jak prase a když se ani ve dvě v noci Leo nedoplazil do bejz kempu, musela jsem to vzdát, finále odložit a druhý den v práci sem pak dost naříkala. Dále ale nebudu hledat hnidy, pro mě je hrdina každý, kdo v té nukleární zimě byl ochotný vylézt před kameru, nebo se dokonce svlíknout do jégrovek. Přes dvě hodiny jsem drktala zubama, tahala hnátu cestou na záchod a kompletně se nechala pohltit tím neuvěřitelným bojem o život, který mohla zvládnout jen bytost výjimečná. Přísahám, že kdybych na jeho místě nezemřela hrůzou pod medvědem, požádala bych, aby mě rychle utratili ihned poté. Ale ráda se nechávám opájet iluzí, že někteří lidé v extrémních podmínkách vykřešou ze svých já odvahu, sílu, schopnost překonat bolest těla i duše, no prostě věřím, že člověk nemusí být vždy bezcenné, ukňourané a malomyslné hovado. Pro někoho to možná bude málo na takovou stopáž, ale mému sentimentu jeden statečný chlap a pár hodně syrových akcí bohatě stačilo ke spokojenosti.

Nesnášim westerny. Od Jacka Londona jsem kdysi přelouskala jen Bílýho tesáka, páč tam byl hlavní hrdina pes, nebo vlk, už ani nevim, páč i tak tam bylo dost toho debilního divokýho západu, že sem to radši zapomněla komplet. Jenže miluju Pulp fiction a tím pádem se dostávám do nelehké situace, kdy nemohu nedat šanci novému Tarantinovi, páč co kdyby to bylo zase tak dobrý. Nebylo. Další variace na Djanga, páč Tarantino stále frčí na svém westernovém tripu. Ten chlap je sice genius, ale on každej genius je taky trochu psychopat, takže geniální hlášky proloženy chladnokrevným násilím, kdy máte pocit, že zejména proto se Tarantino pustil do filmařiny, aby si legálně užil rozprsknutých mozků na milion způsobů a ještě se tím slušně živil . Ale na to už jsme si zvykli a k příběhu to skoro patřilo, nebýt ovšem zabijácké délky, kdy už na vás začíná proudit zápach ztuchlých divadelních opon Višňového sadu. Tím si to u mě Tarantino dost polepil, páč čeho je moc, toho je příliš a když je někdo blázen, nemusí kulivá tomu ještě týrat chudáka diváka. O třetinu kratší a méně divadelní a jsme na slušných čtyři plus, takto ovšem i přes brilantního S.Jacksona uzívaná trojka.

Norské Nic nás nerozdělí, akorát při tsunami v Indickém oceánu se rvala Naomi Watts o hvězdu lépe. Vlnu má smysl vidět nejen pro těch pár titanikoidních záběrů, ale taky pro onu možnost užít si kouzlo norských fjordů a téměř kýčovitě dokonalých horských center, aniž byste předtím museli přeblafnout tureckýho pašeráka a s falešným syrským pasem tam žádat o azyl. No nezoufejme, norské masivy se skutečně pohybují a až tam jednou vlna opravdu smete hotel, do kterého se díky svému trapnému průměrnému platu nepodíváte ani za dvacet let, nemusí vám to být tudíž líto. Koneckonců fenomenální místní znalec dobrého vkusu a kvalitního hororu, mistr Livingdead tvrdí, že (cituji): Norština je hnusný jazyk a Norové jsou škaredí lidé. Ve filmu nenajdete sympatického člověka.. Co na to říct. Snad jen: Ty budeš kromě té debility navíc i dobrej zkundyxicht.

Pokud je film opravdu natočený podle skutečné události, musím ještě hvězdu přidat, protože pak se z něj vskutku stává ojedinělý koprologický survival. Pochopitelně jde o dílo skrz naskrz nechutné, ovšem s tak originální zápletkou "o hovně", že jsem z pouhé zvědavosti musela vydržet až do konce. Závěru se dočkáte jen v případě, že se vám podaří hodinu před kukajdou nic nejíst, pokud možno ani nepít a s romantickým sexem po příjemně stráveném filmovém večeru ve dvou bych taky moc nepočítala. Když vydržíte čekat na finální sraní, tedy máte-li dostatečnou průpravu a empatii například vlivem chronických zácp, jistě oceníte, že film je kromě těch prdů, hoven a střevními potížemi zbledlé zpocené pokožky jinak dobře zahraná a zábavná krimi komedie. A nebo taky ne. Hlavní postava je totiž natolik nepřitažlivý kus hňupa, že jsem mu ty peprný chvilky s vlastním kaviárem i docela přála.

Obsazení skutečných bratrů do rolí filmových byl v případě Hádků skvělý nápad a rozhodně se mi jako dvojice líbili. Matěj mi z těch dvou připadal civilnější a celkově lepší a ráda bych ho ve filmech viděla víc. Jako fetka se Kryštof snažil, slizkou, dementní špínu z toho docela vyhrábl. Nikdo nezůstal na pochybách, že fet jako zabiják charakteru funguje spolehlivě, zejména když už před kariérou smažky byl dotyčný nejspíš solidní debil. Původně jsem myslela, že příběh bude víc o tom, jak fetem po hlavě vlítnete do hnoje, který v sobě lidská bytost nosí. Překvapivě mile se postupně děj soustředí spíš na postavu druhého bratra, což je i psychologicky zajímavější role. Podobně mile překvapili další méně známí herci, konečně jsem měla pocit, že to maloměsto někdo ještě umí zahrát. Mírně mi vadil trochu useknutý závěr na jinak velkorysou stopáž. Jinak jsem to ale čekala mnohem horší. Drama o klasickém dilematu a hranicí mezi přátelstvím, loajalitou s rodinou a osobním prospěchem je jako námět fajn, a domnívám se, že hlavní postava jednala zcela v souladu s tím, jak by se bohužel zachoval v podobné situaci skoro každý. Poctivost, čest a malost se projeví zejména tehdy, když nám začne hořet koudel u prdele na dobrém bydlu.

Teprve ve třetině filmu jsem se přestala soustředit na dojebané tři dé titulky, které mi stále vylejzaly z plátna. Než jsem se zorientovala, kdo je hlavní borec a mírně překvapena si srovnala, že Jake to nebude, už se družina jebe k tomu vrcholu, čekám teda na zlámaný hnáty, chrchle na sněhu, hypoxie, zčernalý koncovky končetin a prostě ty dramata, kuli kterým čumim na horolezecký filmy. Ještě bych na ně mohla čumět kuli tomu, jak působivá je obří zmrzlá skála poblitá věčným sněhem, ale na to jsem příliš přízemní. Argument: lezeme na ni, protože tam je, mi přijde uplně stejně stupidní jako zabijeme se, protože můžeme, čili skutečně hodnotím pouze plebejsky krvelačným instinktem primitiva, který přišel na popravu a chce vidět smrt zblízka. Jinými slovy, chci napětí, chci se o ty chlapy kurevsky bát, chci cvakat zubama. Nevyšlo to. Emoce ani z poloviny jako v Nordwand, dokonce i stařičká K2 by tohle převálcovala. Jako jedinou devízu tedy zmiňuji ten blízkočumefekt.

Byla jsem zdejší uživatelskou hvězdou dotázána, proč jsem, kurva, ještě nenapsala koment k Bojovníkovi. Moje odpověď: Nevím, zatím se mi nechtělo, ono taky není moc o čem psát. Hezky natočený, koukatelný, ale ten scénář mi přišel dost béčkovej, prostě takovej Over the top 2015, tyhle filmy nepotřebujou komenty. Chvilku se tam člověk seznamuje s postavou, kolík pak něco posere, pak se nakopne, pak trénuje a pak vyhraje. Žádná velká mystika:). Tři a půl, ať nežeru.

Drama o rozkolísanosti mezi velkým chtěním vítězit a morálním dilema po nařízeném braní dopingu mě nakonec nenakoplo tak, jak jsem se těšila. Místo toho jsem měla pocit, že sleduju snaživou televizní inscenaci z pera obdivovatelů tvorby Václava Havla. Zach, o kterém jsem vůbec netušila, jakou vlastně hraje roli v milostném životě Geislerky (matka Anny), chce pořád něco přepisovat, tím ji vystavuje riziku, které může ohrozit Anninu kariéru v reprezentaci, ale o postavě jako takové jsem se nedozvěděla zhola nic. Říkejme Zachovi tedy nastrčená zápletka, abychom měli ten příběh dramatičtější, páč matka musí také dilematit. Matka dilematí, ale to neznamená, že mě svým projevem nesere. Geislerka hraje stylem, který mě ani neomračuje a ani moc nesedí. Avšak Anna (příjemně neokoukaná Judit Bárdos) mě mile překvapila přirozeným projevem. Role Anny měla být ústřední, ale nějak mi připadlo, že se tvůrci nedokázali rozhodnout, jestli to bude primárně drama pro Geislerku, nebo sportovní film. Do toho si tvůrci dali opravdu velkou práci s retro lookem, tam už se to naučili, to jim jde, ale aby to nevyznělo jen jako zdařilý díl Vyprávěj, chtělo to rozhodně větší koule a napětí, jaký od sportovního dramatu divák čeká. Nestalo se. K závěrečnému závodu, kde mělo napětí vrcholit, se divák prokouše tréninkem, který sice muzeálním způsobem dokumentuje tehdejší "výcvikové metody socialistické mládeže" a potud se dá mluvit o celkem zajímavé sondě, nicméně pořád cítím, že ženská režisérská ruka klade především důraz na to drama rodinné, morální, stále zdůrazňuje těžkou tehdejší nesvobodnou dobu. Nechci jí to vyčítat, možná byl právě v tom její hlavní záměr. Nicméně pokud se vám ve filmu se sportovní tématikou při závodě netají dech, je něco špatně. Finále vyznělo úplně do ztracena. Solidní televizní film s ambicí na kinofilm, na který dle mého nemá.

Jsem poněkud na rozpacích. Téma rituálních a seriových vražd mě rozhodně baví a těším se na vývoj údálostí příštích dílů, ale to čétéčko z toho smrdí, jak z Langoše ethanol. Ačkoli konkrétně u něj to na škodu herectví asi není, ten hraje pořád stejně. A přijde mi tedy, že i ve všem pořád stejně. Takže slušný standard, nicméně už nepřekvapí a nenadchne. Z obsazení stojí za zmínku ještě Donutil, kterému kupodivu nekomediální poloha sedí výborně. Pak tu máme pro mě zcela nepochopitelný fail, aneb trapný zlozvyk tvůrců filmových a zejména seriálových kriminálek, obsazovat do role vyšetřovatelek na oddělení vražd drsně se tvářící dvacítky s vizáží semifinalistek miss aerobic, které vědí všechno o životě, mají za sebou nějaké drsné trauma (o kterém samozřejmě nerady mluví, aby to působilo ještě záhadněji), s kolegama komunikují komisně věcně, případně k nim trousí cynické a pohrdlivé poznámky a i přes celodenní těžkou práci v terénu a nedostatek spánku zvládnou dokonalý makeup, že se i blogerka roku v kategorii beauty může jít vysrat. Asi jim došly prachy na odbornýho poradce, nebo možná ta hudba ve stylu solfeggio léčivých frekvencí stála opravdu balík, jinak si nedokážu vysvětlit tento nešvar. Jo počkat, ještě se nabízí, že je to divácky zajímavější! Já upřednostňuju více reality, méně podbízivosti na první signální. Se scénářem je to opět jako na houpačce. Místy jsem se až zasmála, jak pěkně ze života ty dialogy působí (např. rozhovor s hajzlem fakanem, co si fotil místo činu) a místy to zas vypadalo, že scenárista dostal befelem napsat tam i "něco pro ženský", čili narvat do scénáře za každou cenu nějaký ty vztahový slinty, aby sme to trochu natáhli. Sečteno podtrženo, je to zatím na český poměry lepší průměr, ale osobně doufám, že po jakžtakž vnadném rozjezdu to nespadne do kategorii "zasenudnáteleviznísračkasatmosferickouhudbou"

Dvě hodinky dinosauří etologie v Disney podání, aby to pochopily i pětiletý děcka. Což nemusí být nutně handicap, koneckonců jsme nešli na přednášku docenta Frynty, ale na akční rodinný film. Být tam trochu víc krve a méně nesympatických postav, byla bych spokojená na pětku. Dva ústřední haranti mě ze začátku hrozně srali a scénář zoufale postrádal Crichtonovu knižní předlohu, ale stále to zachraňovala ta legračně zkomercionalizovaná prehistorická zviřátka , místama jsem si dokonce musela připomínat, že je to jen fikce a do tohoto dino parku patrně vstupenku neseženeme. Slečna Howard mě opravdu fascinovala. Celý film prohopkala na nude lodičkách s podpatkem, o kterém bezpečně vím, že v něm rozhodně nelze sprintovat lesem. Zato hezounkovi Prattovi jsem sežrala toho alfa samce bez diskuze. Clicker a trocha Prattova smradlavého pižma udělal z raptorů smečku pozorných border kolií, ale kurva proč ne, bylo to zábavný. Pravá akce samozřejmě začíná až s uprchlým predátorem, jako ostatně v každé zoo, takže pak už stačí jen zabořit se do sedačky a trénovat oční svaly. Je fakt, že jsem stále trochu nostalgicky vzpomínala na Hammondovo dětinské nadšení, na to třepotavé zašimrání v solaru, když na louce proplul první brachiosaurus, na ten vzrušující pocit, že tu úžasnou Crichtonovu fikci a filozofii můžete nejen číst, ale i vidět. Kvůli Jurskému světu možná nepřibude více paleontologů, ale jako svěží, zábavný a moderní letní relaxant posloužil dobře.