akisha

Tenhle film jsem dřív měla ráda, teď mi ale začala vadit jeho do nebe volající pohádkovost (krásná a chápající moudrá žena přijede do zapšklé vesnice, kterou díky čokoládě mění na nebe na zemi, a aby toho nebylo málo, tak ještě připluje sladký Johnny?). Přes tu se už nemůžu moc přenýst. Jinak ale v týhle pohádce šlape všechno jak má, francouzský venkov je krásný, herci hrajou skvěle (Molina je nejlepší, ale ani Peter Stormare není k zahození) a hudba je opravdu fantastická (vivat Rachel Portman). Prostě typicky hřejivý až přehřátý Lasseho film.

Velice vtipné, navzdory vážnému tématu. I v těch krátkých 11ti minutách je spousta skvělejch hlášek a míst k zamyšlení. Mini-herci v mini-rolích přesvědčiví. Povedená záležitost.

Tenhle film by mohl nudit za vlast. Celkem dobrá hudba a kamera v žádným případě nemůže vyvážit, že se tam nic neděje. Joshe Lucase mám ráda a nejdřív mě potěšilo, že si tu zahrál, že by to ale sám táhl, to se říct nedá. Lena Headey slouží jako okrasná vložka, aspoň že Brian Cox se tu párkrát mihne a něco zahlásí. Film nemá spád ani překvapení, to co servírujou jako překvapení je tady napsaný v obsahu. Ano, došlo na rychloposuv. Většinu času mi bylo fuk, co se komu stane. Film, co vyšumí tak rychle, jako by se v hlavě ani nezdržel.

Ondskan jsem si sušila v počítači už dost dlouho, konečně nadešel jeho čas a byl to pořádnej zážitek! Andreas Wilson je něco mezi Jamesem Deanem a mladým Marlonem Brandem a to si představte, copak takovýho člověka jde nezbožňovat? Stejně tak je sympatickej jeho nejlepší přítel Pierre a stejně tak jsou naprosto odporný prefekti a Erikův humusáckej slizoun otčím. I kdybyste třeba trpěli averzí k příliš dokonale hrdinským hrdinům, tak Erikovi budete stejně žrát každý slovo, každý gesto. A ani stupňující se šikana a tlak Erika nezlomí. Ke konci jsou scény, co vám mimoděk vykouzlí úsměv zadostiučinění a vy se přistihnete, jak si v duchu říkáte "Pořádně je zmasakruj!". A jestli se díky filmu dokážete do děje takhle položit, pak to mluví o jasným úspěchu. Velmi intenzivní film o tom, že teroru se musí vzdorovat a člověk se mu nemá nikdy poddávat. Hodně silný 4* nebo slabších 5*.

John Cassavetes byl určitě fajn herec, ale todle moc dobře neuhrál, spíš mi přijde, že dost přehrával a moc charizma jeho postava taky nepobrala. Sice mě potěšil občasnej závan vážný hudby, míň už mě ale potěšily scény se hrou na klavír, kde herečka divoce mlátí do kláves a celá se kroutí, absolutně mimo rytmus skladby.

Díl, kde je vrahem chladnokrevný Leonard Nimoy se svým kamenným ledovým pohledem, tak takovej díl musí bejt zákonitě něco extra. A taky že je. Kdepak Spock, ten se ani nesnaží tolerovat Columbovo zmatkářství. A bude mu to stejně prd platný.

Donald Pleasance je jako milovník vín fantastickej! Navíc se mi líbí způsob, jak ho Columbo dostane, aneb jak ho donutí se nevědomky prozradit a využije právě Adrianovu znalost vína. A závěrečná scéna s ochutnáváním vína v autě je taky skvělá.

Opět nesympatickej vrah až to bolí (tenhle vypadá jak šimpanz) a opět má krásnou milenku. Díl mi nepřišel tak dobrej, jako jiný, ale i tak Columbovská zábava na úrovni.

Johnny Cash válí, tady taky hodně zpívá a hodný scénárista mu napsal sympatickou postavu, kterou sužuje zlá a zkažená čarodějnice manželka, která nic než smrt stejně nezaslouží.

Ani jeden sympaťák, vrahoun co vypadá jak pes a jeho vytřeštěnej syn s přemodřelýma očima a květákovým účesem vypadal jak opice. Sice jsem zvyklá, že vrazi jsou v Columbovi fakt zkažený až na kost, ale někdy člověka baví je sledovat (McGoohan, Cassidy) a jindy to vydrží jen tak tak. A to je přesně tenhle případ.