LeChouan

Nemohu si pomoci, ale v pořadí čtvrtý snímek z cyklu Oddělení Q se mi líbil nejméně (prioritu si u mne v případě této detektivní série drží Vzkaz v láhvi). Důvod je prostý, z filmu na mne až příliš čiší současná politická korektnost nebo lépe řečeno (napsáno) její všudypřítomná propagace. Film má poučit, primárně poučit - způsoby výchovy mládeže v Evropě, před počátkem našeho neo-marxistického osvícení v 60. let 20. století, byly zvrácené a nehumánní; jen špatný člověk neuvítá ve svém domově hosty, odmítne pochopit, že hosté hodlají zůstat nastálo a zdráhá se přizpůsobit jejich pravidlům.

Film dle skutečné události - ach ano, život někdy píše příběhy, i takové příběhy, kde vcelku snadno již od počátku odhadnete kudy se bude dějová linka odebírat, a kterak vše dopadne. Takže déle zase tak příliš nepůjde o spoiler. Zrodí se hrdina. Mladý muž - budoucí hrdina, odmítá kvůli své víře (poněkud doslovně přijaté přikázání "nezabiješ") a soudím, že i kvůli zážitkům ze soukromého života, kdy pozná, jak je snadné, ve chvíli vzteku, někomu vzít život, používat (ba jen vzít do ruky) zbraň. Mladý muž - budoucí hrdina ovšem vstoupí do armády, a to v době, kdy je jeho země ve válečném stavu - to je vlastenecká povinnost - přičemž je odhodlán životy jen zachraňovat. Výcvik, odeslání na frontu, válečné peklo v bitvě o Okinawu (velmi dobře zpodobněná "neromantičnost" válečných střetnutí) a mladý muž již není budoucí, ale stávající hrdina, který .... to se dá snadno domyslet. Domyslet se dá i to, že ostatní vojáci, kteří se na někoho, kdo, podle nich, odmítá bojovat (zbabělec), dívají zpočátku skrze prsty, jej na konci zahrnou obdivem a náklonností (hrdina). Líbil by se mi ovšem více, kdyby jej nerežíroval Mel Gibson - on něho jako režiséra a scénáristy (někoho, kdo dal vzniknou dílům jako Umučení Krista a Apocalypto a od kterého jsem očekávala, že natočí film o obraně Vídně proti Turkům) bych čekala něco navíc, takto si tento film budu pamatovat jako sentimentální dílo, po kterém jde sáhnout tehdy, kdy se vám nechce myslet a jen si chcete odpočinout od starostí, ukrátit čas apod.

Čekáme-li film moderně “hororový” - tedy buď s kalužemi (no spíše řekami) krve a běsnícími lykantropy nebo s lykantropy ušlechtilými, trpícími nesnesitelným puzením platonicky se zamilovat do lidské samičky či samečka (řeky krve střídají řeky slz) - pak je film trpkým zklamáním. A dobře tak. Nejde ovšem ani o klasický horor. Těšila jsem se na toto dílko, dobře věda, že je natočeno na motivy povídky anglické spisovatelky Angely Carter. Povídka vyšla v povídkovém souboru “Krvavá komnata”, ve kterém jsou klasické pohádky a pověsti, známé po celém západním světě, například “Červená Karkulka”, parafrázovány a dostávají tak zcela jinou, originální podobu a náladu. A možná ne originální – možná se autorka pouze vrací zpátky – vrací se hodně, hodně daleko do minulosti – daleko před pohádky, před lidové písně – vrací se k lásce, k sexu, k nenávisti, ke smrti. Vrací se ke krvi. Tak je tomu i ve filmové podobě “Červené Karkulky” dle Angely Carter a Neila Jordana. Ať je to ve snu nebo v realitě – můžeme respektovat a milovat odlišnost? Můžeme respektovat a milovat vlky? Může žena respektovat a milovat muže?

Následující řádky obsahují spoilery. Milostná aféra, pochopitelná. Snaha o zlepšení života poddaných, o omezení některých z přehnaných výsad šlechty, vysokého kléru – pochopitelná. Ale je tu „ale“. Rychle, příliš rychle žene osvícený německý lékař Johann F. Struensee, jakmile se doškrábe k moci (odhlédneme na chvíli od toho, jak to udělá), reformy kupředu – ti, kterým chce pomoci, to sotva mohou vstřebat, zažít, pochopit. Na straně druhé si reformátor vyrábí další a další nepřátele, a popravdě – občas se ani příliš nedivíte, s jeho mocí roste i jeho arogance. (Pobaví, takový ten tragi-komický humor typický pro dějinné události, jak se reformy obracejí proti svému tvůrci. Například zrušení cenzury …skvělá je ta svoboda slova … ouha, ouha …… začnou se nám náhle svobodně šířit pamflety proti nám, nám kdo jsme tu svobodu poskytli ?!? (o vztahu reformátora a královny, nepříjemné otázky typu „Čípak je to dítě ?“) …ta svoboda slova není vždy skvělá …. co teď ?!? …. zavést cenzuru !!! ). Konec Struenseeho je příznačný. Sice jej k smrti odsoudí jeho odpůrci, ale cestu na popraviště lemují lidé, ti lidé, kterým chtěl pomoci a rozhodně pro něj netruchlí, naopak ---- je zbytečné jim opakovat, že je jeden z nich. Co mne zasáhlo hlavně - Johann Friedrich Struensee byl lékař, lékař psychicky nemocného dánského krále Kristiána VII., reformy šly realizovat toliko tak, že využil (a zneužil) důvěry a rostoucí náklonosti krále; krále, člověka, který ho pokládal za přítele, člověka, který byl jeho pacient. Člověka, ke kterému se nakonec choval jako k otravné živé loutce, která zjevně nic necítí (tragikomické – ta „loutka“ mu vůbec život vzít nechtěla; „doktor“ byl pro Kristiána pořád přítel, přes vědomí, že mu nasadil parohy, přes to, co mu bylo napovídáno doktorovými nepřáteli). Bylo mi z pana Struenseeho na zvracení.

Alternativní historie - Říše zvítězila. Dějem se zabývat nebudu. Co pro mne bylo zklamáním je architektonická podoba, kterou ve filmu nabude srdce Třetí Říše - Nový Berlín. ilm nabízí jednu ukázku práce A. Speera. Jinak předvádí pražskou výstavbu. Nikde monumentalita, nic futuristického, jen idyly pastelových barvotisků. Sorea se od umění nacionálního socialismu přece jen trochu liší; i když je to možná diskutabilní, srovnáme-li plány Hitlera ohledně Berlína a Stalina ohledně Mosky. Reálná architektura Germánie, například architekt Albert Speer, sochařství Arno Breker, Joseph Thorak, Anni Spetzler.

Silný film. Ta historická "kdyby" - kdy se již nedal vývoj směrem k republice, bezuzdnému násilí "ulice" a fanatiků ctnosti nedal zastavit ? Pozorujete jednu chybu za druhou. Chyby, kterých se dopouští stoupenci monarchie - absolutní či konstituční. Chyby umírněných stoupenců změn, sloužících v prvé řadě Francii. Pozorujete změnu osobností. Změnu osobnosti Jeho Veličenstva Ludvíka XVII., jehož hrdost tváří tvář předpojatým soudcům nelze neobdivovat. Změnu osobností liedrů revoluce; jak postupně ztrácejí lidskost a přemáhá je fanatismus revoluční nenávisti, fanatismus idealizované ctnosti, kterou hodlají zavést bez ohledu na počet obětí. Sledujeme i jejich konec, revoluce požírá sama sebe. Dodnes je počítán odkaz francouzského revolučního běsnění mezi pozitivní odkaz lidstvu. Svoboda, rovnost, bratrství; svoboda - ubít koho chci, rovnost - skrze likvidaci nadprůměrných jedinců, sbratření - v klubu vrahů.

Absolutně odporná adorace sociopatů a psychopatů. Když bylo souzeno poražené Německo v Norimberku, přičítaly se mu i zločiny na zajatých vojácích nepřítele. A tady se jednomu servíruje film, který tvrdí, že když psychotik bojuje za anglo-americké svaté a navíc je z "vyvoleného" národa, tak nejde o brutalitu, ale hrdinný čin. Vyryjeme vojákovi wermachtu alespoň svastiku na čelo, pokud ho neutlučeme - bezbranného - ku všeobecnému veselí pálkou. Není slušné slovo pro tvůrce filmu, ani pro jeho fanoušky.

Film, který nezapůsobí tak jako Princ bez království. Obě jeho roviny: realita (tzv. realita) a fikce se neprolínají (alespoň mé osobě nikoliv) a děj, až příliš spravedlivě dělený na dvě části, násilně přeskakuje. Snová rovina působí dobře po vizuální stránce - po obsahové je slabší - ale věnovat se jí více, mohl tu být temný fantasy/ pohádkový příběh, kde nevíte komu věřit. Protipól většiny dnes točených fantasy příběhů, s dějem podle předem odhadnutelného schématu a předvídatelným sladkým koncem. Druhá dějová linie snad nemohla být točena jinak - nelze zobrazit republikánské odpůrce generalissima Franca, než-li jako hrdiny a dobrotu samu a jeho příznivce jako násilníky a hlupce. Ale i tak za ni díky - filmů ze španělské občanské války je málo. http://www.tedeum.cz/2_2008/francisco_franco_zahradnik_22008.htm

Jest film navýsost překypující symbolikou – tedy prý – nějak jsem ji nenalezla. Pokusy zobrazit absurditu – ty jsou markantnější. Nechutnosti a pokusy šokovat – jen trapnost. Žel výsledek mne nudil a nudil a nudil – až jsem jej předčasně ukončila. Poučení -- vím-li, že mne nějaký „klasický“ autor otravuje – tak film natočený dle jeho díla, jest lépe nesledovat.

Černá proti bílé, jiných barev není, Dobro proti Zlu, Pravda proti Lži. Komu by ono neskutečné zjednodušení vadilo? Zvláště ženské části publika asi sotva :-). No - to je mi ale hrdina, tak krásný (jen ho postavit do vitríny), a tak neotřesitelně kladný. Jak jinak, když po boku spravedlivých se bije proti špatnosti. Film již neuvádí, zdalipak mu po slavném vítězství lidu také neukončí jeho čistý život pozemský „Madame guillotine„. To se občas idealistům po vítězství jejich Ideálu stává. Mimochodem - nikdy nepochopím obdiv k loupežníkům (od Spartaka k Nikolu Šuhajovi). To jak strašlivě jsou adorování ti, kdo prý jen bohatým berou a zabijí-li, muže, ženu, dítě, tak je to vždy spravedlivé. Já hádám, že z platonického obdivu k takovýmto spasitelům, by zbyl jen krutě realistický útěk, či alespoň pokus o něj.