LeChouan

S výročím úspěšného ozbrojeného povstání armády proti marxistické vládě Chile jsem se konečně dostala ke zhlédnutí tohoto filmečku. Pro sebe bych si jej rozdělila do několika rovin. První roviny, roviny vzdělávací, týkající se fenoménu „Colonie Dignidad“. O této ostnatým drátem oplocené německé vesničce (kárném táboru), sdružující lidi, kteří hledali Boha, nalezli peklo a většina se změnila v mechanické loutky, jsem neměla povědomí. Doplňující informace o ní bylo třeba si dohledat. Film naznačuje striktní pravidla Kolonie, vytyčená jejím vůdcem – geniálním manipulátorem s lidskou psychikou, sadistou, psychopatem, pederastem: muži, ženy, děti žijí odděleně, vyčerpávající práce na poli, ponižování, tresty za „posednutí“ ďáblem (pokořování, bití před ostatními). Už i filmové vykreslení tohoto sektářského ráje jen potvrdí odpor k hledání Boha mimo katolickou církev – u samozvaných, falešných proroků. Další rovina je rovina, v níž sledujete osudy jednoho levičáckého revolucionáře a jeho přítelkyně. Revolucionář z Německa (SRN) se v Chile angažuje ve prospěch marxistické Allendeho vlády (asi mu nestačí, že část Německa si socialistický „ráj“ užívá na vlastní kůži, nestačí mu řádění levičáků v západní Evropě - „tzv. kulturní revoluce“, a chce vše importovat do Latinské Ameriky); po vojenském převratu je zatčen a uvězněn ve zmíněné Kolonii. Jeho přítelkyně řeší situaci nesmírně „racionálně“ – vstoupí do sekty neboli nechá se také uvěznit v Kolonii. A pak již v této „hrdinné“ rovině sledujeme, kterak dvojice míří ku svému soukromému vítězství. Doplním, že i z filmu je jasné, že Colonie Dignidad vznikla ještě před vojenským převratem; nicméně je pravda, že za vlády Augusta Pinocheta si zde tajná policie DINA zřídila výslechové středisko levicových aktivistů. Poslední rovina, rovina, kde nelze nevnímat propagandu, mající vás přesvědčit, že zlotřilá chilská armáda svrhla legitimní vládu socialistického prezidenta Allendeho, a tím překazila socialisty nastartovaný harmonický vývoj země. Souhrnem. Dílu děkuji za podnět k rozšíření obzorů, za pobavení při sledování romantické linky(jak ne úplně pitomá žena nalezla své štěstí v náručí naprostého pitomce) a její naprosté nelogičnosti. Levičáckou propagandu pominu.

Padesátá léta, vláda jedné Strany v Československu je čerstvou záležitostí a tomu odpovídá zanícení (ideové či kariérní) jedněch a úzkost druhých. Jste dopadeni při pokusu opustit republiku a náhle se ocitáte, i vzhledem k tomu, že jste známá osobnost, zapleteni do vykonstruovaného procesu. Nejste toliko útěkář, jste zrádce lidu, agent imperialismu. Film nabízí "prosté" vyprávění, jak snadno komunistická moc ničila lidské životy. Jeho silnou stránkou je skvěle vykreslená atmosféra doby. Dusivá atmosféra. Všudypřítomná státní moc - mistr ve využití jakékoli vaší slabosti, strachu, závisti, ctižádosti. Není lidská činnost, která by nebyla zideologizována. Jste pro a nebo proti. Jste součást kolektivu nebo jste se z něj vyčlenili. Povinné schůze. Stálá nutnost dávat najevo svoji oddanost režimu. Stálá nutnost volit mezi sebezáchovou a ztrátou sebeúcty. Podpisy peticí, i peticí odsuzujících přátele, které zachytila kola „lidové spravedlnosti“. A fráze, tolik, tolik frází. Vrcholem filmu byl pro mne vlastní soudní proces; povolávání svědků, hlasitost kroků povolaných svědků, otevírající se ústa podávající naučená svědectví, vynášející rozsudek, ohlušující dunění psacího stroje.

„Chlapci z Grabówka, chlapci z Chyloně, policie dnes použila zbraně. Stáli jsme statečně, mířili přesně, Janek Wiśniewski padl. Nesli ho na dveřích Svatojánskou proti policajtům, proti tankům. Chlapci z loděnice, pomstěte druha, Janek Wiśniewski padl. Létají petardy, plyn se rozprostírá, na dělníky se sypou rány. Padají děti, starci i ženy, Janek Wyśniewski padl. Jeden zraněný, druhý zabitý, krev se rozlila ve svitu prosince, to vláda střílí do dělníků. Vy z loděnice v Gdyni a Gdaňsku, jděte domů, boj skončil. Svět se dozvěděl, nic nepověděl, Janek Wiśniewski padl. Neplačte, matky, není to nadarmo, nad loděnicí je černý prapor. Za chléb a svobodu, za nové Polsko, Janek Wysniewski padl. „ ( Balada o Janku Wyśniewském) Historický, téměř dokumentární, film (i díky vloženým dobovým záběrům) přibližující protestní bouře, které v sedmdesátých letech minulého století těsně před vánocemi ochromily zhruba na týden průmyslový sever Polska. Dělníci z „trojměstí“ Gdyně-Gdaňsk-Štětín se postavili proti prudkému zvyšování cen, včetně cen základních potravin. „Lidovému“ státu se vzbouřil „lid“, odmítl přijmout, že v ráji dělníků a rolníků nemá dělník „co do huby“, zato je povinován „hubu držet“. „Lidový“ stát reagoval po svém – brutální silou. Státní mocí nasazená policie a armáda použila proti protestujícím vše co měla k dispozici, od obušků po střelné zbraně. V ulicích se objevili tanky, na nebi vrtulníky. Střelba si vyžádala první mrtvé, první zraněné. Nemocnice začali připomínat vojenské lazarety někde poblíž fronty. A brzy byl konec. Státní moc mohla začít zahlazovat stopy. Nic se nestalo. Film je laděný do šedé. Evokuje šeď reálného socialismu sedmdesátých let. Šeď panelových sídlišť, šeď ulic, lemovaných domy s oprýskanou omítkou, poloprázdné obchody. Životy lidí, kteří nejsou žádní revolucionáři. Většina z nich se chystá na vánoce. Někteří chtějí upozornit, že by rádi žili alespoň trochu důstojně. Nečekají, že odpovědí bude bezuzdné násilí. A některé události jen tak semelou – kolik lidí zasáhne jedna náhodná kulka. Stojí za to počkat na závěrečné titulky, doprovázené sugestivní zlidovělou písní o první oběti prosincového masakru: „Balada o Janku Wyśniewském“. (Tragické události z prosince 1970 připomíná i píseň „Varhany v Olivě“ (česká i polská verze) básníka a zpěváka Karla Kryla.)

Reálná historie lidského rodu píše příběhy krásy, bolesti, ušlechtilosti, nízkosti, tragiky, … . Příběh šestnácti řeholnic, popravených gilotinou 17. června 1794 v samém závěru nejkrutějšího běsnění Velké francouzské revoluce je právě takovým reálným historickým příběhem. Příběhem podaným takovým způsobem, že vás ohromí a umlčí. Obyčejné ženy, sestry, pocházející z různých prostředí, různých povah, které se dostanou do situace, kdy stojí tváří tvář pozemské moci, jíž nejde vzdorovat, ne beztrestně. Obyčejné ženy, obyčejní lidé, lidé kteří nejsou prosti úzkosti, strachu z následků, který jim jejich vzdor přinese – a přesto jsou v tomto vzdoru schopny pokračovat až do svého pozemského konce. Projdou si čekáním na (předem jasný) rozsudek, po svém odsouzení na smrt, když jsou již vezeny na káře ke gilotině, když již kráčejí ke gilotině – modlí se, zpívají, obnovují svůj řeholní slib do rukou převorky. Jejich síla, jejich víra umlčí i po krvi „nepřátel revoluce“ lačnící dav. Jejich síla, s níž přijímají svůj tragický osud, dodnes zbavuje slov; víte dobře, že ve vás takové síly není. Krásný a bolestný film – protože my dobře víme, kolikrát si poté ještě šílenství davů, vyžádalo oběť podobných „obyčejných“ žen a mužů.

Výpravnější, myšlenkově černo-bílé dílko z doby nástupu reformace. Snadno uhodnout, kdo bude dosazen do role padoucha – ano, správně padouchem je katolický (Habsburský) universalismus. Ono „zlo“ bude ve filmečku poraženo, a to dětmi, symbolicky je můžeme brát jako rodící se národní zájmy. Nesymbolicky (DÁLE možno chápat jako SPOILER) je dětský „odboj“ zábavný; enormně se mi líbil nápad zdravého života v kanálech, tekutá směska odpadků, moči a exkrementů pod městem. Méně zábavná je pasáž z luteránského kázání o nezbytnosti odstranit z kostelů sochy Panny Marie.

Formální stránka filmu zde již byla podrobena oprávněné kritice. Ano bylo možné natočit po scenáristické, architektonické, trikové a herecké stránce dokonalejší obraz brutálního masakru několika set vietnamských civilistů. Nicméně film není ztráta času. Ukazuje jak se po miliónté a prvé opakuje (a bude opakovat) tragédie lidí, kteří se ocitnou ve špatný čas na špatném místě. Jedni na sebe vezmou osud obětí, druzí zešílivších vrahů. Ukazuje, jak je nátěr, toho co ráčíme nazývat „civilizovaným chováním“ slabý, pokud jsme kdesi v cizí, pro nás „hnusné“ zemi, vyděšení, frustrovaní útoky nepřítele a ztrátami kamarádů. Obraz masakru vyvolává pocit, jako by vojáci byli „mimo sebe“ a řídila je nějaká „temná síla“, nutící je zabíjet a zabíjet; teprve v závěru, kdy už z vesničanů nezbude téměř nikdo naživo, jako by se někteří vojáci probírali z vytržení zla. Takže ano, vojáci jakéhokoli státu, jsou schopni zvrhlého (bohužel jedinečně lidského chování) a vojáci USA nejsou žádná výjimka. Ostudou je, že za masakr byl odsouzen jen velitel krvavé akce, poručík William Calley – který byl ovšem po třech dnech skutečného a třech letech domácího vězení omilostněn.

„Myslíš, že to vůbec jde? Udržet pozornost jenom ve dvou … ?“ Jde a jak nezapomenutelný zážitek, který si budete chtít opakovat a opakovat, abyste vychutnali každičkou nuanci dialogu, může divákovi takový počin geniálního režiséra a scénáristy, spolu s dvojicí skvělých herců připravit …. . HOPLA – to se ovšem vůbec nevztahuje na „hovory“ pana Masaryka s panem Čapkem. Pro ně spíše platí pochybovačná odpověď na úvodní otázku „Já si myslím, že to nejde“. V tomto konkrétním případě se to vskutku nedaří, zde se nabízí jen přes hodinu trvající poskakování mezi „velkými“, „státotvornými“ idejemi i „všedními“ myšlenkami prezidenta Masaryka. Vše v jednom pel-melu (demokracie, německá otázka, náboženství, ženy, láska, … ), který má od-mytizovat osobu pana Masaryka. Od-mytizovaní spočívá asi ve faktu, že se „laskavý divák“ dozví, že „tatíček“ nebyl prost záliby v ženách, a nenechal na pokoji ani ženu svého politického spojence. Modla, mýtus „prezidenta osvoboditele“ nám tedy zůstane, leč dostane „lidskou tvář“. Film pro ty, kdo mají k oběma postavám (nebo alespoň jedné z nich) spíše kladný vztah. Spíše kladný vztah se předpokládá i k první československé republice.

Počin z období pro cizince poněkud nepřehledného období tzv. „Války růží“, respektive z jejího samotného závěru, kdy se na anglický trůn usazuje předposlední král z rodu Yorků Eduard IV. Seriál začíná pro rod Yorků nadějně – tak, jak říká jeho bratr Richard, vévoda z Gloucesteru (Ve stylisticky krásné, leč obsahově pomlouvačně nechutné Shakespearově hře): „Teď naše slunce z Yorku proměnilo - v zářivé léto zimu našich svárů – a mračna, která tížila náš rod, pohřbena leží v hloubce oceánu. – Vítězné věnce nám teď zdobí skráně – a na zdech visí otlučené meče, … „. Pak se nám autoři pokusí zprostředkovat, jak se Eduardovi střídavě nedařilo a dařilo, na onom trůnu udržet – sváry pokračují a meče dlouho jako ozdoba zdí nevydrží. Některé z aktérů oněch svárů známe z již zmíněné divadelní hry. Ovšem pokud jsme hru neviděli/nečetli a dané období je pro nás úplnou „čínskou vesnicí“, je lépe dopředu se seznámit s hlavními postavami alespoň skrze Wikipedii. Slabinou této historické série je letmost - událostí, které se odehrály mezi nástupem předposledního Yorka na trůn až po ukončení vlády této dynastie v jedné nešťastné bitvě, je spousta (a postav také ). V deseti dílech je toho zkrátka natěsnáno příliš mnoho. Slabinou je příliš romantiky, přeceněný vliv žen na vývoj událostí (ty jsou tak pohlceny vzájemnými antagonismy, intrikami a proti-intrikami, že se divíte, kde našly čas počít). Zajímavostí je čarodějnictví připisované Alžbětě Woodvill a její matce Jacquettě Luxembourg ( původ od Meluzíny je připisován Jindřichu II. Plantagenetovi a pak, podle „Historie o Meluzíně“ od Jana z Arrasu, i Lucemburkům). Plusy. Seriál je objektivnější než výše uvedená divadelní hra. A pro mne důležitý bod - Richard, vévoda z Gloucesteru a pozdější král Richard III., zde není vykreslen v intencích tudorovské propagandy, jako fyzicky i charakterově pokřivená kreatura. Bohužel – je známo jak dopadla bitva u Bosworthu. (Alespoň že byl tento poslední král z rodu Plantagenetů v roce 2015 konečně důstojně uložen k poslednímu odpočinku v katedrále v Leicesteru.)

Franco: Remove the flag on the balcony and hoist this one. What's wrong? You don't recognize it? Soldier: Of course, sir. It's the flag of the monarchy. Franco: The bicolored flag. The one we've always had. Paráda. Paráda. Paráda. Ve filmu prožíváme samotný počátek křížové výpravy proti rudým. Mimo jiné i prostřednictvím osobností jako Francisco Franco Bahamonde nebo Josého Astraye (tzv. „Glorioso mutilado“, velitel Španělské cizinecké legie). Setkáváme se s nimi (a s jejich „chlapci“ – vojáky) ve chvíli, kdy se Franco,  velitel španělských jednotek v Maroku, dostává po smrti generála Sanjurja do čela vojenského povstání proti Lidové frontě. Španělští  vojáci se přepravují z Afriky do Španělska; začíná 3-letý boj o budoucnost Španělska. Je zde  linka „frankistů“ , která nabízí spoustu silných momentů (například (SPOILER): výměna vlajky republiky za vlajku imperiálního monarchistického Španělska a společný zpěv národní hymny, záběr z chrámu v Salamance s pro frankisty inspirativním obrazem křesťanského rytíře El Cida, osvobození obránců Toledského Alcázaru, společná modlitba rodiny Francisca Franca). A ano – zajisté – druhá linka – tak ta nabídne korigující, anti-frankistický, korektní portrét nejistého intelektuála, který nejprve podpoří vojenský převrat a poté sledujeme jak modifikuje a modifikuje a modifikuje svůj názor. Nicméně – paráda, paráda, paráda - konečně film, kde se neocitneme v zákopech po boku levičáků.

Mini-série, která si vyžádala nějaký čas na zažití. Než k němu došlo, tak bylo filmařům vyčítáno všechno, kromě architektury filmu, kostýmů a představitelky hlavní role. Předně proč se nevěnujeme nosným dějinných událostech, které proběhly za vlády této carevny, ale zabýváme se primárně osobou carevny Kateřiny - já chci velkou porci historie (!) a ne soukromý život carevny, její kratší i déletrvající partnerské vztahy, nepovedený vztah se synem. Až poté co mi došlo, že mi dílo tu historii nabízí, došlo ke sladění s formou, kterou byla tato velká ruská panovnice představena. Vždyť filmů a seriálů, snažících se (obvykle neúspěšně) tvářit jako populárně-naučná příručka historie je dost. Mini-série je konec konců o Kateřině Veliké, tak není důvod zlobit se, že se na tuto ženu, která dosáhla a udržela si postavení absolutní vládkyně feudálního Ruska také soustředí. Ony „velké“ dějiny jsou ve čtyřech episodách jen naznačeny (války s oslabeným Tureckem, Pugačovovo povstání; mezinárodní růst významu Ruska jako velmoci). Důraz je kladen na privátní život carevny Kateřiny (především vztah s knížetem Grigorijem Potěmkinem), tak na její schopnost (nezbytnou) udržet si své postavení a výlučnou moc rozhodovat o směřování Ruska, což činí mj. i prostřednictvím lidí, kterými se obklopuje. Podtrženo, sečteno. Dílo se líbilo. Představitelka hlavní role byla dokonalá, tak proč by mělo vadit, že 70-ti letá herečka ztvárnila ženu kolem 40-ti i ženu 60-ti letou.