Othello

Perks of being blablabla je naprosto stejný průser, jako všechny ústřední postavy v ní. Tedy přes veškerou snahu být nezávislým, otevřeným a liberálním dílem je to povrchní bigotní arogantní zvěrstvo, které sice pojednává o lidech, snažících se vystupovat ze středního proudu (excentrický gay, indie kurvička, zamlklý intoš s minulostí, gothička, smažka, punkerka, etc), přičemž celé je to zabráno z šosáckého nadhledu střední třídy. Nejde už jen o to, že postavy jednají extrémně předvídatelně, jde o to, že celý film degraduje jejich postoje do mladického blbnutí a není je schopný odlišit od klasického teenage schématu. Tím pádem nedochází k logickému konfliktu odlišných myšlenkových směrů, protože výše jmenovaní jsou stmeleni tím, že jsou všichni jiní - což je už tak arogantní prasárna, kterou ještě podtrhuje postava otce hlavní postavy - kovaného republikána, jehož jeho vlastní děti oslovují "pane". Ten je v zásadě hlavním vítězem celého příběhu, protože přesně dle jeho představ se haranti spolu vyblbnou, pak se zjistí, že jeho syna ošahávala tetička (tady bych uvítal nějakou otevřenější sekvenci, protože tařk daleko k čemu film nasměroval, že se dělo moje představivost nesahá), čímž dává vlastně smysl, proč se občas utrhne ze řetězu, čímž to máme vyřešený a u večerní tabule se po modlitbě kecá o hokeji. Jinými slovy, předloha nepředloha, film ve svém sladkém kolektivistickém univerzu neuznává vybočování z proudu, pouze se shovívavým úsměvem klepe po zádech. A z toho vychází i spousta velmi vtipných okamžiků mezi mé nejoblíbenější patří když otec homosexuála ze svýho syna do rána vymlátí špičkovýho heteráka (že prej se nedá vyléčit, ha! tu máte liberálové) nebo když hlavní postava vpadne na kalbě do místnosti, kde si dva homosexuálové, který spolu choděj už dovíjak dlouho dávají jemné pusinky na nosánky ________Nikdo tam neumí hrát! To je úplný utrpení sledovat Emmu Watson, jak vysvětluje, že dřív strašně chlastala a šukala a teď se snaží této minulosti zbavit. Ezra Miller přehrává jakoby se snažil ukončit svojí hereckou kariéru a není v tom sám. Jakmile ještě začne film lízt do pole Donnie Darkovi, tak je už vyřešeno a víc než 2 hvězdy tohle nevykřeše.Se Stephenem Chboskym se někdy klidně rád zahajluju, ale jeho vzpomínky na neklidné mládí mu nesežeru, ani kdyby mi za to dával peníze. Ble.

Nejvetší závislák na festivalových welcome drincích Kim Ki-duk zase laská Zlatého lva a já už mám pocit, že chlapec má na place píchačky. Je tu všechno - znásilnění vlastní matky, ležení v hrobě, sebevražda, matka masturbující syna, slzy, pokání, sperma, zvířata. Do toho se všechny postavy chovají tak nezávisle dementně, že by v reálu nepřežili nákup pečiva v sámošce. Naprosto fascinující je, jak se režijně nebojí film před sebou stavět a řešit všelijaké formální výzvy. Prostě je neřeší a vše, co by zavánělo, že si s tím někdo musel dát pět minut práce je vyřešeno střihem nebo tím, že to film vůbec neukáže. SYMBOLIKA!!!!!! je krédem celého filmu a projevuje se například tím, že hrdinova domnělá matka sedí pod obrazem odhalené busty ženy, do které hrdina hází nožem. So deep!!! Festivalové, artové všeničící zlo. Zase na druhou stranu pointa nebyla naprosto totálně dementní (byť logicky totálně WTF) a na světě jsou i horší věci. Třeba holocaust. PS: ostatní komenty jsem četl až po tom mém a odmítám ho předělávat

Vyjmenujte klišé a o kilo, že ho tu najdete. Neskutečný kalkul na cílovou skupinu s názorem, že konvence žánr utvářejí a je zapovězené se proti nim vymezovat. Ale taky předmět k formální studii čím se liší videoherní film od komiksového filmu. Ty mají sice hromady společného (eliminace detailů a informativních záběrů, výrazná, zejména vzhledová, typologie postav), ale rozcházejí se, jakmile se začne dynamičnit s kamerou, protože komiks je statický a tedy při snímání akčních scén spoléhá na střih, kdežto videohra následuje postavu, případně si anarchisticky projíždí kolem dění jakoby se nestřílelo a klidně si i prochází pevnými překážkami, protože neexistuje přístroj, pouze obraz. Videoherní je taky narace, kdy tu vlastně máme rozličnou sbírku misí, včetně té poslední na jejímž konci je nutné rozkopat bosse. A to nemluvě o konci, kde se při přestřelce flankuje nepřítel, regulérně spawnujou protivníci při překročení určitého bodu i autohealuje v krytech. Ale nemůžu si pomoct, ono se tam na konci tak hezky střílelo a z lidí stříkala krev a..a... a na začátku jsem byl úplně na vrcholu blaha, jak tam Brolin vymlátil ten bordel. Já prostě dlouho neviděl slušnej akční film, kterýmu někdo přiklep slušnější prachy (což se po malých tržbách tohohle zas utne). Jinak je to ale čistě filmová adaptace Mafie II. Až na to, že ta měla o mnoho lepší scénář. PS: Emma Stone je koště a Goslingův přízvuk boží

Tak já nevim. Většinu filmu jsem napjatej jak v čekárně u zubaře, nedokážu se rozhodnout, jestli mě ta civilní atmosféra dráždí kladně nebo záporně a po dokoukání jsem ve vaně ještě se svraštělym čelem dával dvě a dvě dohromady a pak mi to došlo. Celá pointa, celý to do sebe zaklaplo a já měl před sebou triviálnost celé zápletky. Ona sice není zas tak špatná, ale je strašlivě podobná všem těm thajským/korejským/japonským věcem akorát o něco seversky nepřístupněji. A ono když 4 hodiny vaříte bramborovou kaši, tak výsledek nemusí být úplně špatný, ale tak nějak si připadáte jak kretén.

Contagion jakožto studie určité krizové situace se ani nesnaží vzdělávat, radit a informovat, ale popisuje pokud možno co nejvíc koleček v nezastavitelném mechanismu šíření epidemie. Ty nejsou subjektivizované (ve filmu není ani jedna scéna ba možná ani záběr, který by se netýkal nákazy), jednají dle přednastavených vzorců chování v dané situaci a pro diváka to zachraňuje obsazení (chachacha na diváka s Gwyneth ještě podtrženo scénou z pitvy). Dokonalost filmu ale spatřuju v dospělém pojetí situace, kdy na každý problém přichází nějaký názor, proti kterému je postaven protiargument a ten je opět protiargumentován. A právě ona absence subjektivního stanoviska postav zabraňuje v tvorbě univerzální pravdy a my nevíme na konci filmu nic, co bychom si nezjistili na internetu v případě, že by opravdu takováto situace nastala. Hromadu konspiračních teorií, které vyvracejí jedna druhou. Názor ať si udělá každý sám.

Záleží na divákově přístupu, Experiment totiž v pohodě ustojí zábavnou žánrovku s lehčím sociologickým přesahem, nicméně rozhodně ne studii chování vzorku populace v extrémních podmínkách, jakkoli ho tím kdokoli může zaštiťovat. I z pozice klasickýho narativního filmu to má sice nejednu mouchu (zejména ze scénáře smrdí, že autor v době jeho psaní přišel o panictví), ale na druhou stranu až překvapivě kvalitní dramaturgie dokáže v pohodě udržet u monitoru celý dvě hodiny děje ve dvou místnostech. Což je vlastně i celkem vzácnost.

Je to nekonzistentní těžkopádná slátanina.

Srbský poválečný horor není zrovna žánr, o kterej když požádáte svoji nejbližší videopůjčovnu, tak vám odpoví, že "je to ten velkej regál vpravo", přestože ten potenciál tý zlikvidovaný země, kde je v půdě padesát min na člověka, polovina baráků by rozplakala libovolného statika a ještě nedávno bylo národní tradicí uřezat hlavu člověku, co se nedostatečně zasmál vašemu vtipu je obří. A Neprijatelj navíc neni vůbec hloupý haunted/slasher, jakému by zasazení (podminovanej barák, ve kterym hrstce rozdílnejch charakterů trochu šibe) odpovídalo. A přijde mi vtipný, že osud celého světa možná leží na hrstce zdeprimovaných chudáků někde v prdeli Srbska, kteří si nejsou jistý, jestli pajdavej Daba je skutečně Bůh, Ďábel či magor, kterej z toho všeho má tak akorát piču a jeho zabití, jakožto možné zabití Stvořitele by mohlo ukončit veškeré světové problémy, protože by nebyl svět, který by ty problémy měl. Jasně, že scénář je strašnej konstrukt a režijně to zas tak jistý neni. Ale je to chytrý, inovativní a má to svoji náladu.

Nepřekecat Gemmu Arterton, aby ukázala kozy je od Wikoly naprosto tristní a předznamenává to i další neduhy. Sic je to režijně, stejně jak Død snø, totální anarchie (bráno jako klad), která se časem, prostorem, posloupností ani postavama nijak zvlášť nezabejvá, selhává částečně Jeníček s Mařenkou ve svym guilty pleasure potenciálu. Tedy ústřední sourozenecké duo se spolu nevyspí, ačkoli se k tomu několikrát schyluje, neumře tam žádný dítě a násilí nepřekročí stanovenou mez. Naopak pobouří neskutečně dlouhé a retardované monology ústřední čarodějnice, jejíž přítomnost všech údů i dvě minuty potom co začla mluvit hrubě nekoresponduje s přístupem postav k čemukoli jinému. Akční scény notně připomínaj svojí koncepcí videohru (čarodejnice utíká před Rennerem a háže mu do cesty různá příkoří, které on musí překonat; holka u stacionárního kulometu se snaží pokosit všechny čarodejnice před sebou, které se rozlétávají na různé strany) z čímž problém nemám, ale celkově mě mrzí, že taková scéna s Perníčkem v Brothers Grimm byla víc WTF než celý tento film.

No a nám formalistům vadí, že film není "realistický" a naopak se drží některých konvencí klasického vyprávění. Prostě těch pět záběrů na jeden výbuch helikoptéry Bigelow neodpustim. Ne ale vážně. Problém Zero Dark Thirty je, že se v něm tříská snaha o obsedantní a dokumentaristický dávkování informací bez ohledu na diváka se špatně skrývanými sympatiemi režisérky vůči hlavní hrdince (tomu klišé ženský v mužskym světě se tady bohužel nedá vyhnout, což jsem právě doufal v opak) a promyšleně kontroverzním balancování diskutabilních aspektů celé situace. Jakkoli totiž první nelítostná torture hodina nahrává odpůrcům americké integrace, pozdější flustrace hlavní hrdinky z nedostatku informací kvůli zarachu na waterboarding funguje opozitně, protože už s postavou nutně nějakým způsobem sympatizujeme. Tedy to, čemuž se třeba Fincherovi v Zodiacovi nebo Padilhovi v jeho svěže fašounských Tropa de Elite podařilo vyvarovat. Navíc vztah k hlavní postavě si divák vytvoří prakticky jenom díky její agresi spočívající ve využití vulgarity v naprosto neočekávanou chvíli. Ovšem ta systematická brilantnost závěru (jsem přesvědčen že celá závěrečná scéna ve vile je natočena bez jakéhokoli přidaného nasvícení) a provokativní nediváckost (výbuch autobusu) je imponující.