Othello

Esence Japonska ve dvou hodinách. Technokratická, nesmírně epická, vizuálně omračující a ne zrovna lehce uchopitelná vzpoura mládí proti estabilishmentu. EDIT 2019: Ty moje dosavadní 4 hvězdy tu nejspíše byly kvůli tomu, že jsem měl tehdy osobní problém s kombinací toho obřího tématu s komickým japonským dabingem ("KANeDÁaÁ?!"). Když už mi po letech splasklo ego do mého malého soukromého vesmíru, otevřeně přiznávám, že tady fakt nejsem od toho, abych Akiře dával čtyřhvězdí.

Drsný thriller pro kojící matky a salónní gaye o kterém si pak mohou povídat na sedáncích mezi humrem v čajové páře a odpolední kávičkou.

Ji-un Kimova schopnost donutit diváka tolerovat neuvěřitelné dějové záhyby, WTF postavy a jejich motivace byla ve vytvoření fiktivního mikro universa, díky kterému, pokud jste ho přijali, vás čekal zážitek, který si režisér přál. Last Stand sice má všechny předpoklady, aby v tomto následoval své předchůdce, ale všechno se to nějak posralo. FBI bournovskej velín likviduje iluzi fatalistické izolace hrdinů, guvernér je extrémně neschopný herec (jeden by už málem zapomněl) a režisérovi nikdo nevtloukl dostatečně do hlavy, že natáčet film v Korei a v USA je markantní rozdíl. Proto některé akční scény vypadají dost lacině, zatímco když někde postavy jenom stojí a mluví, tak kolem nich sviští kamera na jeřábu. Ve výsledku Last Stand neresuscituje ani tak Arnoldovu kariéru, ale éru devadesátkových béček s Van Dammem, kde hlavní ulice simuluje celé město, vedlejší postavy jednou rukou střílí do padouchů, druhou se do sebe zamilovávají a hrdinové svou čest zadarmo nedají. Neviním z toho ale režiséra. Vzhledem k tomu, že během natáčení stále neuměl slovo anglicky je jasná vina na straně jeho překladatele.

Ideální zářez do setlistu kinovečera pro Sbor amerických patriotů, případně Árijskou stranu za národní svědomí. Nicméně konečně můžu u svého čtvrtého Almodovara říct, že moje nelibost k jeho tvorbě není způsobena jen subjektivně jeho výběrem témat, který se pořád opakujou a pravůbec mě nezajímaj. On je náš Pedro i dost neschopný režisér, víme? Třeba jeho schopnosti střihu odpovídají mým dílům ze základní školy na poli háčkování na hodinách pracovní výchovy, tedy jde vidět, že chce strašně, aby se mu to povedlo alespoň na trojku, ale nedá se svítit, je to dřevo. A kamera se zase snaží. Tuhle třeba vykouzlí mizanscénou působivý záběr a nechá ho tak dlouho před očima, aby si všichni uvědomili, jak se s tim kameraman sral. Nicméně v narativním hledisku to nemá jakýkoli význam. Takový akvárko bez rybičky. A onen dobrý scénář? Jakože na konci přijde satan ex machina a ve dvacetiminutovém dialogu nám to Clarissa vysvětlí? Viděli jste v poslední době třeba Ramba?

Nějakou logiku mrdám a je mi upřímně jedno kolik toho dospělý Kevin McAllister dokázal rozprostřít během dvou hodin po jednom baráku jenom proto, aby to tam bylo. Co mě spíš irituje je, jak se film snaží být poučený a inovativní na poli slasheru a nakonec nahází zase ty stejný hromady klišé, které tenhle subžánr nedefinují (pochopte to už někdo), ale naopak degradují na úroveň milardakrát viděného. Zase ta nadržená teenagerská dvojka, zase ta hloupá naděje v pozici přijíždějícího policajta, zase ten z prstu nebo čeho vycucanej konec. Ach jo.

Předem upozorňuju, že Ill Manors jsou mi prostě vrcholně sympatický - ten film má koule, nebojí se technicky experimentovat, herci jsou slušný, nejedna situace je perfektně vygradovaná (za mě vede poprava u řeky) a drsná in da hood atmosféra je celkem autentická. Navíc celá tahle paráda stála 100 000 liber. To je pro představu třeba půlka toho, co stojí jedna dialogová scéna v Sherlocku Holmesovi. Zápory Ill Manors se prakticky všechny dají vztáhnout na to, že Ben Drew si to celý napsal a nakroutil sám. A vlastně je celkem zábavný z toho ty malý chybky vypichovat. Scénář například dobrou půlku událostí vytváří pomocí strašných náhod, což je vážně tak přibližně první/druhej semestr předmětu tvůrčího psaní. Stejně nepatřičně působí snaha režiséra celou tu mozaiku nějak filmově na konci uzavřít, což po něm fakt nikdo nechce a věrohodnosti taky moc nepomáhá fakt, že hlavní postava má silnější morální kodex než já. Ale stejně...

Těžko hledat pro demonstraci technologického pokroku vysokofrekvenčních kamer lepší námět než fašistického vykonavatele, u kterého by se vybodnul na psychologii i takový Almódovar. Což je mimo jiné hezky naznačeno scénou, kdy telepatka prohlásí, že v něm cítí cosi jako-... a ihned je utnuta svou nadřízenou a film se k tomuhle tématu již za celou dobu nevrátí. Kdo to taky chce, když výrazový prostředky Dredda obstarává po celou stopáž jeho věrný ruční kanón, který má v komoře pro střelivo malou černou díru, a tak s jednou příruční multifunkční pistolkou (katalog OBI podzim 2012/zima 2013) vykosí celej barák, což všem obývajícím se slušností státního úředníka před vysvětlí. To pak jeden odpustí i to, že Karlovi Urbanovi je ta helma poněkud velká. Dredd je cinefilní béčko, mazlící se s každým záběrem, efektivitu akčních sekvencích nevytváří střihem, ale rámováním záběru a hlavně film ve kterém využívání efektních slow motion má základ v narativní struktuře, což je prostě revoluční. A Lena Headey šlape tenhle rok na pozici záporačky batmanovskému Banovi krutě na paty.

Bekmambetovo házení perel sviním. Kouzlo Vampire Huntera totiž zejména spočívá zejména v tom, jak odolává veškerým pokusům o filmovou analýzu. Ne že by prstění dějin sloužící jako kulisa pro navýsost béčkovou podívanou byla nějaká novinka (vlčice Elsa na tom má založenou celou kariéru... dobře ještě možná na těch výstavních déčkách), ale snad nikdo ještě nepracoval s takovou premisou tak jak Bekmambetov. Abraham Lincoln totiž oplývá stejnými prostředky jako režisérovy předchozí opusy, a to zejména neuchopitelnost fiktivního universa, fyzika ve službách scény a ne naopak, velmi specifický smysl pro humor (tedy pokud vám nepřijde vtipná scéna, kdy hlavní hrdina drží hlavu oponenta v kovářské peci a přitom usilovně dupe na měch, tak ano, ten film postrádá odlehčení), neskutečně bezskurpulozní nakládání s propojením fikce a reality či postavy, které neumožňují divákovi vcítění, ale nutí ho zabrat pozici pozorovatele událostí. V tomto případě se bohužel nemůže film opřít ani o herce. Výsledkem je film, který funguje daleko přirozeněji, když se v něm střílí do oka, házejí koně či zvedají lokomotivy než když umírá syn hlavního hrdiny a černí muži pod bičem otrokáře povstávají. Jádro zde totiž přese vše leží v neskutečně brilantních akčních scénách, kde tenhle kazašský vizuální úchyl vytírá oči všem režisérům, kteří rámují jeden či dva výstavní záběry celou scénou, zatímco zde slintající Bekmambetov vytváří galerii vizuálního perfekcionismu každým záběrem, čímž vytváří čistokrevný filmový komiks. Vtipný je zejména, jak využívání 3D efektů náleží zde zejména té záporné straně, která je následně brutálně zničena horizontální akcí prostřednictvím hlavní postavy. Jo a ten film stál necelých 70 mega. Ano ani zdaleka polovina rozpočtu posledních karibských kapitánů (kde se nic neděje). Poslední otázkou je kdo jest onou cílovou skupinou..? "Jdeme na ten film podle komiksu" dle hodnocení asi ne, "Dávaj něco o Abrahamu Lincolnovi" asi nejspíš těžko a "Prej nějakej novej film s upírama" taky nebude to pravý krémovo ořechový. Cílová skupina bude tedy zejména "Pojď s náma na novýho Bekmambetova!"

Problém Satoshi Kona, co se týče Papriky stojí hlavně na tom, že závidí divákům své dílo a tak se jak malej trucovitej harant rozhodne, že z toho just taky bude něco mít a začal pidlikat scénář. Scénář, jenž se sice tváří skutečně komplexně a inceptionovitě, ale přitom pomáhá si v posunování děje základními scénáristickými berličkami (deus ex machiny, absence kauzality, strašné shody náhod), které maskuje anarchistickým vizuálem a tématem "kde je prostě vše možné". Prostě se rozhodl, že si tu neomezenou snovost užije po svém. Problém pak může mít divák, která přistupuje k Paprice prvořadě jako k filmu. Zase na druhou stranu to sám přiznává a například linie s detektivem na úsvitu velkoměsta, líbajícím spanilou oběť a v druhé ruce svírající šestiraňák nejsou jen takový kravinky pro publikum, ale skutečným záměrným katarzním prvkem."Musíme jít. Blíží se happy end." PS: kdo na konci u titulků nezpíval je debil

Já si ho stejně i tak nehonim... nemám to zapotřebí ...víte co...