klukluka

Amíci mají zvláštní smysl pro humor. Ti, kteří mají na svědomí tohle, teda v každým případě.

jen houšť!

Komenty píšu spíš pro sebe, abych se třeba po čase mohl podívat, proč se mi ten kterej film líbil nebo naopak nelíbil. U Trumana nic psát nemusím, tenhle film se nedá zapomenout. Je totiž nositelem velice silného a v dnešní době velmi aktuálního tématu. Takže obsah super a forma taky vynikající- pětihvězda jak vyšitá!

První Terminátor na jednu stranu trpí dětskými nemocemi, z nichž se už ve dvojce poučili a uzdravili (stroj představovaný Arnoldem se až příliš svými pohyby a mimikou podobá člověku), na druhou stranu je ale paradoxně poněkud dospělejší. Dvojka je infantilnější už jen tou neustálou přítomností teenagera. Příběh je de facto tentýž, tady je ale originální, dvojka už ho jen kopíruje. K dobru bych jedničce dal i to, že jsem si v ní narozdíl od dvojky nevšiml nějakých do očí bijících filmařských chyb- mluvím například o rozbitém okně kamiónu, které v jednom záběru visí doslova na vlásku a ve druhém už zase pevně drží po celém obvodu. Pouze triky s "obnaženým" terminátorem už jsou dnes úsměvné, Karel Zeman by tu plechovou figurku nepochybně rozpohyboval lépe a věrohodněji. Stejně před Cameronem smekám, z každého záběru je znát, že si s těmi filmy vyhrál.

Film založený na prolínání dvou na sobě zcela nezávislých příběhů, které od sebe dělilo 100 let. Režisérka se nakonec přece jen uchýlila k jejich propojení. Zcela nesmyslně. Nesmyslné byly i mezilidské vztahy našich čtyř současníků, kteří se společně plavili na malé jachtě. Důvody určitého napětí zejména mezi dvěma ženami jsme získávali po troškách a spíše pouze v náznacích. Celou pravdu o pravděpodobném mimomanželském vztahu básníka Thomase a krásné přítelkyni jeho bratra- Adelaide jsme se ale nedozvěděli. Tajemství byla halena nejen do mlhy nevědomosti, ale také do cigaretového kouře. Hulilo se pořád a moc. Slabota :-(

Měl jsem docela dlouho pocit, že mě to baví. Pak jsem ale zjistil, že to není zase tak dlouho, a že mi do konce zbývá ještě asi hodina. Přitom to nejhorší mělo teprve přijít. Poslední čtvrtinou jsem se doslova protrápil. Neupírám tomuto filmu právo na existenci, ať žije originalita a netradiční pojetí, ale teď bych si od podobné formy rád opět na hodně dlouhou dobu odpočinul.

Uf, konečně to skončilo. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že tvůrcům podobných bijáků musí nutně kapat na maják. Jsem z toho zpocenej až na prdeli a jenom děkuju bohu, že jsem na to koukal doma, a mohl jsem to díky tomu prokládat zdravotníma přestávkama. Bez těch bych to nedal. Jinak to bylo opět perfektně technicky zvládnutý, jenom už tam narozdíl od jedničky chyběl tak zásadní moment překvapení, respektive byl o poznání méně překvapivý. Ale biják dobrej, i když děsnej. :-)

Rakovina, rakovina, rakovina, leukémie, rakovina, leukémie, leukémie, rakovina... Scénárista těmito slovy tedy rozhodně nešetřil. Stejně tak měl v úmyslu nešetřit ani diváky. Na pilu se tlačilo ukrutným způsobem. Kombinace citového vydírání a kýče. Ale naprosto chápu, že tomu někdo dá namísto mých dvou třeba pět hvězdiček. U tohoto filmu stačí, aby se člověk ráno probudil na pravém, místo na levém boku (a naopak) a už vidím Now is good zcela odlišnou optikou. Já se ale dnes nechci dát tak lacino. Skutečně se mi víc líbily ty kousky, kde podobně nemocní lidé (na plátně) neřešili svůj stav co dvě minuty. Jsem rád, že to mám za sebou.

Moc se mi u tohoto filmu nelíbil styl vyprávění, ale poslední třetina rozhodla o navýšení původně plánovaného počtu tří hvězdiček na čtyři. Ano, bylo to poměrně zmatečné, měl jsem problém se v tom trochu zorientovat (a možná se mi to úplně nepovedlo až do samotného konce), ale jako dnes už bývalý novinář tvrdím, že to bylo hodně realistické, a to nejen na poměry amerického filmu. Přitom ta realističnost na sebe brala zdánlivě absurdní podobu- například když novináři/fotografové poskakovali mezi těly ležících vojáků. Ale k podobným situacím skutečně dochází a nezasvěcenému pozorovateli mohou přijít bláznivé a směšné. Takže do mého hodnocení se v tomto případě rozhodně promítá moje (ex) profese, bez ní bych z toho byl podstatně rozpačitější a daleko méně přívětivý.

V zubech mi při sledování skřípal písek, potil jsem se v úporným žáru iráckýho slunce, bylo mi smutno u srdce z té všudypřítomné zaprášené beznaděje a napětím se mi 131 minut stahovaly půlky. Zkrátka mě to vtáhlo a pohltilo, ale 5 pecek tomu přesto nedám. Paradoxně za to nemůžou filmaři, ale možná US Army. Celou dobu mi totiž vadila jediná věc- že chodili jen ve třech. To sice stupňovalo divácké napětí, ale působilo to na mě neuvěřitelným dojmem. Že by tu iráckou misi řídil nějakej krizovej manažer? Že by do tak vypjatých situací nemohli nasazovat víc vojáků? V prázdné továrně se povalují bedny semtexu a borci to tam pořád všechno řeší jen ve třech... V poušti se dostanou pod palbu a ani náznakem si nesnaží přivolat posilu... Jednoho z nich poraní tak, že musí domů, a z trojice je rázem už jen dvojice... Tohle mi hlava nebrala a to je taky ta jediná chybějící hvězda. Kvůli reálným vojákům doufám, že to byla jen umělecká nadsázka.